Bělorusko považujeme za zemi geograficky i kulturně české kotlině tak vzdálenou, že o jejích osudech v podstatě nic nevíme. Obě země toho mají společného velmi mnoho a pro Bělorusy bylo Česko vždy symbolem naděje a přináležitosti Běloruska k západní civilizaci. Za vzděláním k nám putovali lidé z Bílé Rusi pěšky již v dobách Karla IV. K Českým zemím hledí s nadějemi Bělorusové i dnes, kdy jejich zemi diktátorskými metodami ovládá samozvaný prezident Alexandr Lukašenko.

Velkoknížectví Litevské sahalo v době svého největšího rozmachu od moře Baltského k moři Černému a jeho politickým a kulturním centrem byla Bílá Rus. Její panovníci podporovali studia mládeže na universitách střední a západní Evropy. Nejpopulárnějším místem studia se stala Universita Karlova v Praze. Již od roku 1397 vzniklo při Betlémské kapli tzv. Litevské kolegium, které se staralo o studenty z Velkého knížectví.

Husité nabídli český trůn v roce 1422 litevskému velkoknížeti Vitautovi. Ten do Čech vyslal svého synovce Žyhimonta Karybutaviče, který byl však po několika letech donucen k návratu do Velkoknížectví.

V letech 1517 až 1519 působil v Praze Francysk Skaryna, který vystudoval universitu v Krakově a medicínu na universitě v italské Padově. Do běloruštiny přeložil knihu žalmů a 22 knih Starého zákona. Po svém návratu založil ve Vilně tiskárnu, která byla vůbec první ve Východní Evropě. Na sklonku svého života se vrátil do Prahy, kde byl mimo jiné hlavním zahradníkem na Pražském hradě a pravděpodobně v roce 1552 zde také zemřel a je na neznámém místě pochován.

Na sklonku první světové války byla dne 25. března 1918 vyhlášena samostatná Běloruská národní republika. Československo bylo později jedním z prvních států, které BNR uznaly. Po ovládnutí země bolševiky našla exilová vláda BNR útočiště na Litvě, odkud v roce 1923 odešla do Prahy. Později byli prezidenti Rady BNR Piotra Krečeuski a Vasil Zacharka pohřbeni na Olšanských hřbitovech v Praze.

V roce 1928 byl v Praze založen s finanční pomocí československého ministerstva zahraničních věcí Běloruský zahraniční archiv, který shromažďoval dokumenty Rady BNR a běloruský exilový tisk a literaturu. Archiv byl zabaven během druhé světové války německými okupačními úřady a jeho pozdější osud není znám.

Ve 20. letech studovalo díky finanční podpoře vlády a presidenta T. G. Masaryka v Československé republice mnoho studentů z Ukrajiny a Běloruska. V polovině 20. let navštěvovalo vysoké školy v Praze, Brně, Poděbradech a Bratislavě více než 100 Bělorusů. V Československu studovalo mnoho později významných osobností běloruské politiky a kultury, například básníci Mikola Ilaševič a Uladzimir Žylka, filosof Tamaš Hryb, filolog Jan Stankievič, prezident Rady BNR v exilu Alaksandr Orsa a mnozí další.

V Protektorátu Čechy a Morava našlo útočiště i mnoho Bělorusů po vypuknutí druhé světové války. Byla mezi nimi například i významná poetka Larysa Hienijuš, která však byla po roce 1948 zbavena československého občanství a stejně jako mnoho dalších deportována na Sibiř.

V současné době je pro běloruskou inteligenci obrovskou autoritou Václav Havel a Česko je symbolem i nadějí Bělorusů v jejich boji proti totalitnímu režimu. Po vzoru Charty 77 vznikla v Bělorusku koncem roku 1997 Charta 97. Mnozí Bělorusové mají k Čechům vřelý až emotivní vztah a považují češtinu za bližší jazyk jejich mateřštině než je polština i ruština.

(Článek byl napsán pro Běloruské centrum a je publikován se svolením autora)