Projevy rusofilství v bulharském politickém prostředí
Lenka Nahodilová


Bulharskému kulturnímu a společenskému prostředí a také jednání bulharské politické reprezentace bývá často jako charakteristická vlastnost připisováno rusofilství. Aby bylo možné zvážit, do jaké míry je tento dojem odůvodněný a nakolik odpovídá historické skutečnosti, je třeba nejprve vymezit klíčový pojem “rusofilství”.

Průřez fenoménem rusofilství

Rusofilství ve smyslu kulturní orientace lze v bulharském prostředí sledovat od počátku bulharského národního vědomí. Národní obrození ve světské i duchovní oblasti navazovalo na proruskou kulturní orientaci pravoslavných klášterů, která zvláště na konci 18. století v souvislosti s rostoucí řeckou národní emancipací zesílila. Ortodoxní lávry byly bohatou zásobnicí slovanského písemnictví a vycházely z nich první projevy bulharského národního uvědomění. Ruština fungovala v rámci pravoslaví jako jeden z komunikačních jazyků. Jejím prostřednictvím se šířily v oblastech slovanské ortodoxie překlady latinských (dubrovnických) děl o historii jižních Slovanů. Z ruských překladů čerpal i legendární historik mnich Pajsij Chilendarski, autor prvních dějin Bulharů (Slavjano-balgarska istorija, Sofija 1972, sepsána 1762).

Rusofilství jako synonymum jedné z možných variant zahraničněpolitické orientace lze vysledovat u části politické reprezentace od prvních desetiletí existence národního státu až do začátku první světové války. V meziválečném období postupně převládla ekonomická, politická a kulturní orientace převážně na Německo a Rakousko, s nimiž Bulhary spojoval společně sdílený revizionismus a mýtus ukřivděnosti. V předvečer světového konfliktu se v diplomatických kruzích znovu rozhodovalo, na kterou stranu se Bulharsko přidá. Charakter bulharské politiky lze dobře pochopit na skutečnosti, že navzdory spojenectví s Německem nikdy nevyhlásilo válku Sovětskému svazu. Rusofilství přivedlo do komunistického partyzánského odboje dokonce i některé bývalé vysoké činitele Vojenského svazu, kteří jinak byli přesvědčenými antikomunisty.

Po roce 1944 potenciální proruské sentimenty zesílené válkou využila sovětská propaganda. Záměrně vyvolala zdání historické tradice přátelství a sympatií Bulharů k bratrskému ruskému národu, respektive Sovětskému svazu. Teze o vzájemné příbuznosti obou národů a zejména o bulharském dluhu a z něho vyplývající oddanosti vůči slovanskému bratru byly udržovány nejen po stalinské období. Ani poststalinistický tzv. domácí generální tajemník (1956) a pozdější předseda vlády (1962) Todor Živkov nepřinesl v tomto ohledu žádnou změnu. Naopak svůj vazalský postoj, mimo jiné také kvůli taktizování na vnitropolitické scéně, ještě více upevnil a nezměnil jej do konce svého působení ve funkci hlavy státu. Politická přimknutost k SSSR v tomto období znamenala i těsnou ekonomickou provázanost. Sovětský svaz představoval pro Bulharsko nejen surovinovou a energetickou základnu, ale také odbytiště pro bulharské výrobky. Tato skutečnost ovlivňovala politické dění v Bulharsku ještě na začátku devadesátých let. V hospodářské oblasti se ztráta této vzájemné provázanosti odráží dodnes.

Při pokusu o sledování rusofilství ve všech těchto obdobích nelze zapomenout, že vliv a projevy tohoto fenoménu v širších vrstvách společnosti, přirozené i uměle vyvolané, byly posíleny jazykovou příbuzností a příslušností k “Slovanstvu”. Podstatnou roli při formování bulharské identity a bulharského vztahu k Rusku sehrála společně sdílená křesťanská ortodoxie. I Živkovova propaganda těchto skutečností částečně využila. Ve snaze odvrátit pozornost od sílící hospodářské a sociální krize vyvolala v osmdesátých letech vlnu bulharského nacionalismu spojenou s náboženskou revitalizací. Obojí bylo v dobových ideologických podmínkách přípustné, neboť obojí umožňovalo udržování a rozvíjení vzájemných přátelských a bratrských vtahů se Sovětským svazem na všech úrovních.

Problémy s bulharskou historiografií

Metodologický problém výzkumu rusofilství spočívá v tom, že bulharské i československé práce napsané v minulých letech jsou do určité míry tendenční a mnohdy prozrazují jasný politický záměr při interpretaci historických skutečností. Je tedy nutné neustále srovnávat se zahraničními pracemi. Západní práce, které jsou u nás k dispozici, zpracovávají téma Bulharska spíš obecně. Jsou ale napsáné v duchu zcela odlišného interpretačního přístupu. Kromě starších bulharských prací je k dispozici novější bulharská literatura, vydávaná v posledních deseti letech. I tady je však třeba pracovat s textem kriticky, neboť místy dochází k opačnému efektu. Někdy jsou historické události reinterpretovány tak, aby odpovídaly společenskému ovzduší a politickým změnám po roce 1989.

Tažení armády carského Ruska na balkánské frontě rusko-turecké války na území tehdejšího dunajského a edirnského vilájetu proti Osmanské říši je poválečnou bulharskou historiografií jednoznačně interpretováno jako osvobozenecká válka Ruska za svobodu porobeného bratrského národa. Podobně se vysvětluje jakékoli jiné ruské vměšování do vnitřních záležitostí Bulharska. Přitom je účelově zastírán rozdíl mezi carským Ruskem a Sovětským svazem. Téma ruské armády (RA) osvoboditelky bylo v Bulharsku využito hned v prvních měsících a následujících letech po převratu na podzim roku 1944. Jedna z prvních poválečných propagandistických tezí, které vyprodukovala sovětská strana, byla spojena s postupem RA na bulharském území. Sovětské vrchní velení vzápětí po vyhlášení války Bulharsku vydalo prohlášení, ve kterém je postup RA v roce 1944 ztotožňován s “osvoboditelským” postupem ruských vojsk na přelomu let 1877 – 1878. Zcela záměrně nebyl v propagandistických prohlášeních činěn rozdíl mezi státem skutečně okupovaným německými vojsky a Bulharskem, které ve skutečnosti Německem okupováno nebylo.

Vliv Ruska na národní hnutí

V rámci sledování eventuálních rusofilských postojů, které mohly nějakým způsobem ovlivnit historický vývoj Bulharska, je třeba se dotknout otázky vlivu carského Ruska na vznik a utváření národních hnutí v evropské části osmanského impéria. Nejen pro Bulharsko, ale pro celé území bývalé Osmanské říše bylo zlomovým momentem podepsání mírové smlouvy Ruska a Osmanské říše v roce 1774 v podunajské vísce Kučuk Kajnardži. Tato smlouva bývá označována jako podstatný ústupek sultána a Porty tehdy silnějšímu Rusku. Podle krajní – skutečnému textu smlouvy zcela neodpovídající – interpretace dohody si Rusko činilo nárok na ochranu ortodoxní církve na osmanském území. Dezinterpretaci mírové smlouvy nadále používalo při prosazování svého vlivu na území slábnoucího osmanského státu.

Dohoda ale také umožňovala založení ruských zastupitelstev v Istanbulu. Touto cestou pak Rusko vysílalo své agenty do rebelantských provincií, zejména na Balkán. Do Bulharska se tak dostali Rusové, kteří tu kromě své diplomatické mise vykonávali agitační činnost, jíž napomáhali vzniku národního hnutí. Jedním z nich byl i jeden ze zakladatelů bulharské folkloristiky Jurij Venelin. Na náklady ruské Akademie věd pobýval na území Osmanské říše, sbíral bulharský folklór a věnoval se jazykovědnému zpracování bulharštiny, kterou ostatně chápal jako nářečí ruštiny. Ovlivnil a podpořil první bulharské obrozence. (Například Aprilova, kterého získal pro myšlenku vybudování bulharského systému vzdělání, nezávislého na řeckém. Aprilov založil v roce 1835 první bulharské gymnázium v Gabrovu.) Venelina ale také podporoval kruh ruských slovanofilů v čele s knížetem Aksakovem a zdaleka nereprezentoval veškeré zájmy ruské diplomacie.

S růstem ekonomické síly etnicky bulharského městského obyvatelstva rostla i jeho možnost cestovat. Tím se v průběhu dvacátých a třicátých let 19. století dostávaly i do těchto společenských vrstev myšlenky národního sebeurčení. Tehdy se také začaly krystalizovat emancipační cíle některých skupin ekonomicky dobře situovaného městského obyvatelstva, především obchodníků a řemeslníků. Lidé z těchto vrstev společnosti měli možnost studovat na zahraničních univerzitách (v Moskvě, Oděse, na vyšších školách v přístavních městech podunajských knížectví, také ve střední Evropě či ve Francii.). Tam se setkávali nejen s myšlenkami francouzské revoluce, ale i s díly a autory pocházejícími z tehdy mladých, národnostně orientovaných intelektuálních kruhů ze sousedních států inspirujících se procesem národního uvědomování evropských národů.

Cesta k bulharské pravoslavní církvi

Ekonomicky již zcela emancipované zámožné kruhy začaly brzy volat po církevní autonomii. Vymanění se ze závislosti na řecké ortodoxní církvi, respektive na cařihradském patriarchátu, mělo velký kulturní i politický význam. První dvě desetiletí bulharské národní emancipace charakterizuje i snaha o posílení bulharské gramotnosti a o vybudování systému světských škol nezávislých na řecké církevní vzdělanosti. Emancipační snahy bulharských církevních vůdců o vytvoření samostatné bulharské církevní obce zpočátku Rusko nijak politicky podporovalo. Jako největší pravoslavná mocnost si nepřálo jakékoli změny, které by vedly k oslabení pozice cařihradského patriarchy. Moskevský patriarcha podpořil bulharské nároky až v souvislosti se změnami zahraničněpolitické situace a snad i z obavy z vlivu uniatského hnutí na Balkáně. Bulharský exarchát se sídlem patriarchy v Istanbulu tak byl nakonec uznán v roce 1870.

 

Projevy bulharských národních snah (i emancipace řeckého pravoslaví) byly podmíněny politickými a společenskými okolnostmi uvnitř Osmanské říše (OŘ). Nejdůležitější z nich byl pokus o reformu osmanského impéria. Jeho první fáze začala v roce 1839 sultánovým vyhlášením reformního dekretu takzvaného Hatišerifu Gulhanského.

Reforma byla významná zejména pro vztahy s Ruskem. Jejím smyslem bylo učinit ruské nároky na “ochranu křesťanů”, uplatňované na základě dezinterpretace zmíněné smlouvy, zcela bezpředmětnými. Kromě reforem týkajících se organizace armády, systému odvodů daní a všeobecných práv byla totiž vyhlášena rovnost všech poddaných před zákonem bez rozdílu náboženství. Liberalizace společenských vztahů měla předejít zesílení tehdy již dosti vlivných nacionalismů na Balkáně, ale především měla zamezit zasahování velmocí do vnitřních záležitostí Osmanské říše.

Napříč obrozeneckým hnutím

V šedesátých letech 19. století již byla zcela zformována bulharská národní elita požadující nejen církevní, ale i politickou autonomii. Část jejích představitelů pocházela z řad rodící se buržoazie a církevních kruhů a zastávala pozici mírné cesty – politické dohody s osmanskou mocí. Druhou část tvořila skupina revolucionářů. Předními představiteli této skupiny byli Levski, Rakovski, Karavelov a Botev. Tito mladí studenti pocházeli z dobře situovaných obchodnických rodin, své vzdělání získali v zahraničí. Ze studií v Rusku si přivezli sympatie k myšlenkám ruských liberálů, nikoli však k ruskému carismu. Jejich volání po samostatném národním státě nemělo v osmanské říši velkou odezvu a navíc bylo potlačováno státní mocí. Také proto většinu své novinářské i politické činnosti provozovali v emigraci. V šedesátých a sedmdesátých letech zosnovali tři povstání, která však nikdy neměla charakter všeobecného rolnického povstání. Širší podporu si nezískalo ani povstání z roku 1876, které mělo podobu spíš lokálních, ale krutých šarvátek. Přesto jeho význam není zanedbatelný, neboť zapůsobilo jako katalyzátor na diplomatické scéně velmocenské politiky.

Emigrantská obrozenecká skupina v podunajských knížectvích byla ideově roztříštěná a politicky nejednotná. Na konci šedesátých let již lze zřetelně rozeznat tři ideové a politické proudy – rusofilský (Dobrodatelna družina v Oděse), dualistický a revoluční (Tajný bulharský centrální výbor, založený v roce 1867 v Bukurešti). Představy zastánců těchto ideových proudů se lišily v několika základních bodech. Jako později ještě mnohokrát panovaly rozdíly zejména v otázce taktiky dosažení samostatnosti Bulharska. Původní varianta počítala s dobrovolnickými ozbrojenými oddíly takzvaných četniků a spoléhala na pomoc cizí – ruské nebo francouzské armády. Varianta, kterou zastávala revolučněji naladěná skupina, spoléhala na podporu širokých vrstev obyvatelstva při povstání vyvolaném zevnitř.

Postoje těchto tří názorových skupin se také lišily v otázce následného státoprávního uspořádání (představa dunajské federace, společného státu balkánských Slovanů) a v otázce poměru nového bulharského státu k Turecku (otázka dualismu a společné bulharsko-turecké federace). Jejich sociální složení a zahraniční orientace se měnila a vyvíjela, stejně jako strategie a taktika, podle konkrétní politické situace.

Rozštěpenost emigrantských obrozenců

Od konce šedesátých let již soudobé dokumenty jasně hovoří o organizačním rozdělení emigrace na “staré” a “mladé”. Ke “starým” se hlásili aktivisté patřící k rusofilským kruhům. Pocházeli většinou z obchodnických či církevních kruhů a z majetných a vzdělaných vrstev Bulharů sídlících v Istanbulu a Oděse. Před rokem 1878 zastávali evoluční politiku vůči Portě, demonstrativně projevovali svoji svázanost s Ruskem, distancovali se od revolučních plánů a projevovali nedůvěru k revolučním myšlenkám. Otázku státoprávního postavení Bulharů chtěli řešit cestou reforem. Istanbulští církevní hodnostáři měli za sebou boj o vytvoření a uznání bulharské národní církve, kterým získali v rámci institucí OŘ značnou moc, o niž pochopitelně nechtěli přijít. Obchodnické majetné kruhy zase nechtěly případnými změnami ztratit podmínky, které jim v OŘ umožňovaly prosperovat. Po roce 1878 vytvořili konzervativní křídlo parlamentu projevující se do určité doby jednoznačně rusofilsky.

Většina skupiny “mladých” pod vlivem myšlenek propagovaných Levským zcela změnila svůj názor na obrozeneckou aktivitu. Začala klást větší důraz na získávání podpory a většího zájmu o “národní věc” ze strany širokých vrstev přímo v OŘ. Po neúspěšných pokusech o povstání, zadržení Levského a rozehnání organizace (VRO) osmanskými úřady se “mladí” od svého revolučního křídla distancovali.

Asi nejvýznamnější postavou bulharské emigrace sedmdesátých let je Karavelov. Přesto, či právě proto, že studoval v Moskvě, je pro jeho další politickou a novinářskou aktivitu charakteristická snaha o propagaci dualistických a federalistických představ o státoprávním uspořádání balkánské části osmanské říše. Na konci šedesátých let se kolem Karavelova bukurešťského deníku Svoboda vytvořil spolek revolučně naladěných emigrantů, kteří založili organizaci s názvem Bulharský revoluční centrální výbor. Svůj program deklarovali v roce 1870 v Ženevě. Jejich hlavním cílem bylo celonárodní povstání v Bulharsku a následné vytvoření Dunajské federace na republikánském základě (podle vzoru USA). Činnost výboru nabyla formy politické konspirace se vším, co k ní patří (tajná policie a revoluční teror), a pokračovala v činnosti až do prozrazení v roce 1873.

Utváření politického spektra v nezávislém Bulharsku

Bulharskou rusofilskou elitu konce 19. století tvořili převážně lidé, kteří studovali v Rusku. Z absolventů ruských vojenských škol pocházela část bulharského rusofilského důstojnictva. Spolu s ruskou generálskou klikou měla tato skupina, zejména v prvním desetiletí existence nového státu, značný vliv. Na vzniku proruských sentimentů v Bulharsku se skrze tyto absolventy nepřímo podílely také takzvané Slovanské výbory. Tyto slovanofilské organizace měly kromě jiného za cíl přilákat mladé lidi ze slovanských zemí ke studiu v Rusku. “Slavjanofilství” nebylo, narozdíl od rusofilství, nejdřív nijak populární. Slovanská vzájemnost začala nabývat na širší popularitě teprve v druhé polovině devatenáctého století. V osmdesátých letech byl z podnětu v Rusku vzdělaných činitelů založen bulharský Slovanský výbor. Jeho činnost však pro nedostatek financí brzy skončila.

Vysvětlovat a podrobně popisovat politické dění v desetiletích po vzniku samostatného Bulharska až do první světové války by na tomto místě bylo zcela zbytečné pro jeho značnou proměnlivost. Pokusím se alespoň naznačit základní tendence v utváření a vývoji politického spektra od roku 1878 do první světové války. Rozdělení parlamentu na dvě základní křídla, vycházející z původního dělení bulharských politických elit na “staré” a “mladé”, nemělo dlouhého trvání. Během prvních zhruba osmi let došlo k rozštěpení liberální strany na dvě frakce, hlediskem příslušnosti k jednotlivým frakcím byl právě vztah k Rusku. V postoji umírněných (konzervativních) liberálů převládalo spíše rusofilství, naopak levicoví liberálové, požadující dodržování zákonů Tarnovské ústavy, se deklarovali jako austrofilové.

Největším zahraničněpolitickým problémem liberálů v posledních dvou desetiletích minulého století se totiž nestal vztah k OŘ, či otázka sjednocení (s východní Rumélií), ale lavírování mezi vlivem Ruska a rakousko-uherské monarchie. Je třeba zdůraznit, že ideová vyhraněnost mnohdy ustoupila pragmatickým cílům té či oné mocenské skupiny. Navíc ani tradičně rusofilští konzervativci nechtěli připustit, aby vliv ruských důstojníků v bulharské armádě a ruských zmocněnců v bulharských úřadech stoupl natolik, že by se Bulharsko prakticky stalo ruskou gubernií. Konkrétním a častým projevem rozdílných zájmů velmocí, ať to bylo Rusko, Rakousko-Uhersko či Velká Británie, byla otázka licencí na stavbu železnic na území nového státu. Železnice se staly faktorem, který ovlivňoval bulharské politické dění zejména v posledním desetiletí předminulého století. Rozkolísanost zahraničněpolitické orientace panovala od začátku století až do začátku první světové války.

Politický pragmatismus na počátku 20. století

Vztah bulharské politiky k Rusku byl vždy dán zájmy právě vládnoucí politické strany, jejíž postoje motivovala pragmatická politika víc než sentimenty. Nepřátelský postoj Ruska vůči iredentistickým povstáním v roce 1903 se na vnitřní politické scéně projevil růstem vlivu protirusky orientovaných národních liberálů. Takzvaný druhý stambolovský režim využíval dočasného vzestupu protiruských nálad. Během pěti let se ale autoritativní režim dostal do politické izolace. Nástupce národních liberálů, Demokratická strana, v čele s předsedou vlády Malinovem, naopak orientovala svou politiku zcela opačným směrem. Její prioritou bylo získání Makedonie prostřednictvím války proti OŘ a za podpory Ruska. Před počátkem první světové války Bulharsko zcela pragmaticky vyčkávalo, kdo nabídne víc. Proruské sympatie nahrávaly spojenectví s Dohodou, naopak protisrbské nálady a touha po odplatě nahrávala Trojspolku. Dohoda však neměla co nabídnout, protože Makedonii si po druhé Balkánské válce rozdělilo Srbsko a Řecko. Představu, že by se tyto státy dobrovolně vzdaly svého zisku z Balkánských válek považoval kabinet národních demokratů (liberální frakce národních liberálů), zcela oprávněně za neuskutečnitelnou. Jak se později ukázalo, Trojspolek nebyl šťastnou volbou.

Bulharská politická scéna v poválečných podmínkách

Prohraná válka a revoluce v Rusku způsobily vznik nových politických a sociálních požadavků a s nimi i nových politických skupin. Tradiční dělení bulharské politiky na rusofily a austrofily (rusofoby) ztratilo v podmínkách nového světového uspořádání význam. V roce 1919 přešli dřívější těsní socialisté na komunistické principy s konečným cílem zřízení sovětské republiky. Do čela nové strany se dostal Dimitrov. Komunisté využívali tradičního rusofilství části obyvatelstva k propagaci sovětského Ruska. Komunisté se stali jednou ze sil, které mezi sebou vedly skrytou občanskou válku. V období mezi roky 1923 a 1934 prosazovali své politické zájmy prostřednictvím “rudého teroru”. “Bílý teror” naopak uplatňoval Vojenský svaz, revizionistická organizace založená v roce 1921, která provedla státní převrat v roce 1923. Politický boj těchto dvou stran probíhal prostřednictvím politických vražd a atentátů. Poraženou stranou byli komunisté. Zahraniční politiku tohoto období charakterizují pokusy o obnovení vztahů s Francií a Velkou Británií. Jakákoli politická dohoda s těmito zeměmi však ztroskotala na bulharském revizionismu. Naopak sílily hospodářské i politické vztahy s Německem, Itálií a Maďarskem.

V roce 1934 uskutečnila politická organizace Zveno státní převrat. Tato specifická organizace vznikla v roce 1928. Svým programem a názory neměla daleko k podobným fašistickým organizacím v Itálii a Německu a jiných evropských zemích. Po úspěšném převratu však nedokázala zrealizovat své elitářské představy o uspořádání společnosti. Přestože se začalo pracovat na změně ústavy, stranický systém formálně nebyl zrušen. Rozmělnění všech hlavních politických sil ve státě využil car Boris III. k upevnění osobní moci. Car jednoznačně dával přednost germanofilské vládě i zahraničněpolitické orientaci. Komunisté se naopak podle směrnic Komunistické internacionály snažili o spolupráci se všemi stranami, které se byly ochotné účastnit antifašistické fronty. Subjektivní rusofilství jednotlivých politiků nemělo v meziválečném období na bulharskou politiku přímý vliv. Naopak rusofilství širších vrstev obyvatel sehrálo v následujících letech nemalou roli a politické dění nepřímo ovlivnilo.

První partyzánské skupiny vznikaly v roce 1941 a využívaly tradičních proruských sympatií nemalé části obyvatelstva včetně důstojnického sboru. Do odboje za druhé světové války se přidali, vedeni stejným motivem, také nekomunističtí činitelé. Zůstává ovšem otázkou, jestli účast členů bývalého Vojenského svazu byla motivována skutečně rusofilstvím, či spíše vlastním nepřátelstvím vůči režimu cara Borise III.

Stejně jako po první i po druhé světové válce bylo Bulharsko poraženým státem. Obavy z postihu ze strany vítězných mocností zmírňovala sovětskou propagandou posilovaná představa Sovětského svazu coby “osvoboditele a ochránce”. Sovětská propaganda využívala tradičního a téměř neměnného postoje bulharské historiografie a jiných společenských věd k interpretaci událostí rusko-turecké války 1877 – 1878.

Závěrem lze říct, že rusofilství, které bychom definovali jako standardní a všem politickým silám a kulturním proudům vlastní vzorec jednání, uplatňovaný v každé politické situaci se stejnou intenzitou, v historii bulharského moderního národa zřejmě nenajdeme.



Reakce na článek