Čečensko do rozpadu SSSR
Tomáš Šmíd


1. Základní informace o Čečenech

Původ Čečenů je značně nejasný a poměrně dávný. První zmínka o Čečenech se nachází v arménském rukopise ze 7. století. Jimi obývané území bylo od 9. do 13. století součástí Alanie, poté bylo dobyto Mongoly. Spolu se svými blízkými příbuznými Inguši tvoří samostatnou etnickou skupinu, málo sepjatou s okolními národy. Lze se domnívat, že by mohli být turkického původu. Od 10. století k Čečenům proniklo z Gruzie a Arménie křesťanství, vytlačené hlavě v průběhu 18. století islámem. A. Benningsen tvrdí, že až do příchodu islámu byli Čečenci spíše animisté, než křesťané. Většina Čečenů se stala přívrženci súfistického islámského řádu nakšbandíja, který je velmi decentralizovaným řádem. Islám se šířil především ze Střední Asie a sousedního Dagestánu, kde měl mnohem delší tradici.

Čečeni sami si říkají Nochčiu, spolu s Inguši Vajnachové. Obývají malé území na severním Kavkaze svažující se k řece Těrek. Toto území mělo a má strategickou hodnotu, která dramaticky stoupla v 2. polovině 20. století, kdy byla v Čečensku objevena ropa.

2. Ruská expanze na Kavkaz

Od 16. - 17. století se o kavkazský region intenzivně zajímaly tři velmoci - Rusko, Persie a Osmanská říše. Národy Kavkaz obývající řídili bohatí feudálové a horské auly - tzv. svobodné společnosti. Na konci 16. století vybudovali Rusové první pevnosti a kozácká sídla na čečenském území a byly navázány první politické styky, tehdy ještě přátelského charakteru.

Kavkazští feudálové tehdy sepisovali s carem smlouvy, čímž se stávali jeho poddanými, což Rusy zvýhodňovalo oproti Peršanům a Osmanům. Na druhou stranu ovšem neměli z těchto smluv Kavkazané žádné výhody, eventuální neposlušností tudíž nic neztráceli. Tedy již v té době docházelo k mnoha ruským útokům na Kavkaze. Roku 1724 se Kavkaz stal předmětem mezinárodních dohod mezi třemi zainteresovanými mocnostmi, byl podepsán tzv. Istanbulský mír.

2.1 Povstání šajcha Mansúra a 1. etapa kavkazských válek

V 18. století stupňovalo Rusko své aktivity na severním Kavkaze a vedlo systematický boj o získání tohoto strategického území. Vedlo desítky tažení, na řeky Kubáň a Těrek stěhovalo donské, volžské i ukrajinské kozáky a budovalo vojenské pevnosti, hlavně Kizljar (1735) a Mozdok (1763). Kozáci se usazovali v úrodných údolích a svazích, přičemž byli odsud vyháněni původně usazení Čečeni. Proto se brzy začaly objevovat první odbojné akce, které vyvrcholily povstáním v letech 1785 - 91 vedeným šajchem Mansúrem Aldyjským. Tento Čečen, původním jménem Ušurma, sjednotil horské kmeny pod islámskou ideou. Centrum měl ve vesnici Aldi, do níž vpadl brzy plukovník Pieri (6. 1. 1785), ale ta již byla evakuována. Během plenění byli Rusové obklíčeni a na hlavu poraženi, padl i plukovník Pieri. Toto vítězství bylo vlastně jediné větší, ale dalších 6 let trvalo, než Mansúr dopaden v černomořském přístavu Anapa. Zemřel 13. 4. 1794 ve věznici Lissenburg.

Toto povstání mělo velký význam v tom, že to byl první skutečně organizovaný odpor vůči ruské okupaci. A. Kuranian ve svém článku tvrdí, že měl spíše náboženský charakter, což se ale nezdá pravděpodobné, uvážíme-li sílu ruské reakce i povstalecké cíle, byl politický element stejně silný jako náboženský. Mansúr je v Čečensku dodnes značně populární a k jeho odkazu se hlásili mnozí čečenští exponenti po roce 1991.

Další etapa rusko - čečenského soužití se započala roku 1816, kdy byl vrchním velitelem Kavkazu a jeho místodržícím jmenován carem Alexandrem I. generál Alexej Jermolov. Jeho sídlem bylo gruzínské Tbilisi. Již 2 roky po nástupu musel čelit čečenskému povstání v čele s někdejším carským důstojníkem Bejbulatem Tajmijevem. Naplno propuklo v roce 1821. Čečeni tak reagovali na další budování pevností, stěhování kozáků na jejich území a blokádu tzv. Darialské cesty.

V roce 1824 došlo k setkání Jermolova s Tajmijevem, neshodli se ovšem na ničem a Jermolov pokračoval dál v taktice bezohledného dobývání. Čečeni sjednocováni opět pomocí islámu, respektive jeho súfistické varianty, měli za cíl sjednotit takto všechny kavkazské národy. To se jim nepodařilo a Tajmijev byl roku 1828 potlačen. Roku 1832 ho zavraždili Čečeni spolupracující s carskou vládou.

2.2 Šámilův imamát

Dalším významným počinem v boji proti ruské nadvládě bylo hnutí vedené imámem Šámilem. V. Černý uvádí, že to byl etnický Avar. Ten vytvořil poměrně silný stát - imamát Čečny a Dagestánu.

Tento imamát byl vojenský typ státu postavený na šariatském typu práva, v němž zákonodárná a výkonná moc patřila osobě imáma. J. Achmadov tvrdí, že tato tvrdá disciplína nebyla Čečenůn blízká a tak docházelo dokonce k povstání i proti Šámilovi a jeho naibům (úředníkům). Šámil, jenž byl žákem dagestánského duchovního vůdce Kazi Moláha, ovšem dokázal Rusům velmi účinně vzdorovat. V roce 1834 vyhlásil Rusům svatou válku - ghazavát. V roce 1839 odolal ruskému tlaku u vsi Achulgo, byť osada padla. Hlavním bojištěm se tehdy stalo východní Čečensko a západní Dagestán a Rusové na Kavkaze v podstatě uvízli. Koncem roku 1840 situace dospěla tak daleko, že generál Golovin navázal s Čečeny jednání, načež se dočkal ale odvolání od samotného cara.

Po roku 1843 ovládl Šámil celou Čečnu i Dagestán a Rusové mohli začít dobývat tato území znovu. Ve své době to byl jediný stát, který se dokázal vymanit z ruského područí. Car Mikuláš I. reagoval na situaci jmenováním generála Michaila Voronceva kavkazským místodržícím, jemuž dal příkaz dobýt oblast za každou cenu. Trestná expedice se započala v květnu 1845 a do konce roku utrpěl imamát značné ztráty, i přes velké vítězství u Darga. Na několik dalších let ustoupila kavkazská válka do pozadí, poněvadž Rusové byli zatíženi boji v Anatolii a Krymskou válkou. Tehdy se Šámil snažil spojit se západním Kavkazem, což se mu nepodařilo a ukázalo se tak, že za ním zdaleka nestojí celý Kavkaz. Stejně tak mu nevyšly ani snahy o získání zahraniční pomoci - žádost k britské královně Viktorii zůstala nevyslyšena, na rozdíl od Čerkesů, jimž byla určitá britská pomoc poskytnuta. Jakmile skončila krymská válka, byl pověřen velením na Kavkaze v červenci 1856 generál kníže Alexandr Barjatinskij, který Šámila brzy vytlačil, když prostě kácel v lesích široké průseky, aby znemožnil partyzánům ukrývat se v horských oblastech.

Šámil se držel v horské obci Věděno až do jara 1859, kdy ves kapitulovala. Bojovníci ustoupili do Dagestánu, do obce Gunib, položené ve skalách, kde se Šámil vzdal 25. 8. 1859. Čečna tak byla znovu dobyta a definitivně připojena k Rusku, byť ozbrojený odpor ještě několik let trval pod vedením Bajsargura, který z Gunibu unikl a pokračoval dál v ghazavátu, který vyhlásil Šámil roku 1934. Roku 1860 se stal novým imámem a povstal, byl však na jaře 1861 poražen a zajat. V lednu 1864 propuklo povstání s centrem v Šali, které vedli žáci Kunty Hadžiho - duchovního vůdce hnutí Zikr. 21. 5. 1864 bylo definitivně potlačeno a tím konečně ovládnut celý Kavkaz.

3. Situace po rozpadu carského impéria a v dobách SSSR

3.1. Horská autonomní sovětská socialistická republika

Po skončení kavkazských válek proběhlo ještě několik menších lokálních povstání, z nichž největšího rozsahu nabyly revolty z let 1877 - 78 a 1913.

V chaotických letech 1. světové války a revolučních let občanské války byla situace na Kavkaze značně nepřehledná a především stranou hlavního dění.

Za občanské války se na Kavkaz stáhli bělogvardějci generála Děnikina. Ten, ač nebyl v situaci, kdy by si mohl diktovat nějaké podmínky, zachovával na Čečensko pohled v duchu carské imperiální politiky. Proti jeho postupu začali vést Čečeni boj, čehož samozřejmě využili bolševici, kteří Čečenům slibovali rozsáhlou autonomii. Proběhlo ještě několik kárných bělogvardějských expedicí, ale na jaře 1920 byl již Děnikin v koncích. Do čela odboje se postavil Šámilův vnuk Said - Bek, který sjednotil Čečeny, Inguše a Dagestánce. Kavkazané začali brzy narážet na věrolomnost bolševických slibů a určitá část se postavila proti nim, přičemž valná část Čečenů s bolševiky nespolupracovala vůbec (viz níže). Po ústupu Angličanů, kteří uznali Kavkaz za ruskou sféru vlivu, bylo utvořeno takzvané Kavbyro (Kavkazský úřad) v květnu 1920 a do jeho čela byl jmenován další příslušník silné gruzínské skupiny v bolševické straně Sergo Ordžonikidze. Ten disponoval 11. armádou, která si 28. 5. 1920 podřídila Baku a s ním i celý Ázerbájdžán, 29. 11. 1920 Arménii a 25. 2. 1921 dlouho odolávající Gruzii. V lednu 1921 se konal ještě stále za Said Bekova povstání v osetinském Vladikavkazu Sjezd horských národů, na němž za bolševickou moc zasedal Stalin, který slíbil amnestii všem povstalcům a požadoval založení první horské svazové republiky. Ta byla provolána 20. 1. 1921 jako Horská autonomní sovětská socialistická republika, formálně fungovala od 17. 11. 1921. Po porážce Said Beka a upevnění bolševické moci byla Horská ASSR rozdělena na menší obvody a ty byly 30. 11. 1922 včleněny do SSSR.

3.2. Horská federativní republika

Druhým pokusem utvořit na severním Kavkaze samostatný stát se odehrával mimo bolševiky a započal se již zjara 1917. Tehdy se sešli stařešinové Čečny, Dagestánu a Ingušska, aby se pokusili utvořit společný stát v hranicích někdejšího Šámilova imamátu. Byl vytvořen Ústřední výbor Unie severního Kavkazu a Dagestánu, v září 1917 proběhl Kongres národů Kavkazu ve Vladikavkazu a 20. září 1917 byla přijata ústava Horské federativní republiky. Dne 11. 5. 1918 vyhlásila nezávislost ve složení Abcházie, Adygie, Kabardie, Karačaj - Balkarie, Osetie, Čečna a Ingušsko a Dagestán. Stát byl uznán centrálními mocnostmi (Německo, Rakousko - Uhersko a Turecko), nevydržel však nápor Děnikinových vojsk. Pouze chabým pokusem ve srovnání se dvěma předešlými byl cíl Uzuna Hadžiho vytvořit imamát řízený z obce Věděno.

3.3 Čečensko jako součást SSSR

Jak bylo již uvedeno 30. 11. 1922 vznikl Čečenský autonomní obvod v rámci SSSR (respektive RSFSR). Centrem obvodu byl Groznyj, ale oficiálně byl ustanoven až v roce 1929. Dosavadní arabské písmo bylo nahrazeno latinkou a roku 1926 byli Čečeni zbaveni výsady nosit zbraň, což vyvolalo nepokoje.

Roku 1929 začaly represe proti kulakům, což způsobilo další revolty. Bolševici na to reagovali tak, že veškeré významné úřady začali zastávat Rusové. Další povstání na konci roku 1929 již muselo potlačovat 5 divizí z Vladikavkazu, které dobyly centra odporu Šali a Gojti, ale povstalci dále působili v horách. Moskva vymyslela úskok - povolila tlak, udělila povstalcům amnestii a oblastní náčelník GPU pozval vůdce Istamulova, aby si přišel vyzvednout dekret o amnestii. Byl ihned popraven a následně orgány opět vystupňovali teror vůči obyvatelstvu. 15. 1. 1934 rozhodl Stalin o utvoření Čečensko - ingušské autonomní oblasti. P. Grochmalski tvrdí, že se tak stalo, aby byl zaset nesvár mezi oba spřátelené národy. Centrem se stal čečenský Groznyj na úkor ingušské Nazraně. Dne 5. 12. 1936 byla AO povýšena na ASSR, což znamenalo i větší podíl Čečenů a Ingušů v samosprávě. V roce 1937 došlo ovšem k další vlně represí, což trvalo až do podzimu 1938 za stálého odporu Čečenů v horách. NKVD pozatýkala celou čečenskou stranickou elitu a v dubnu 1938 bylo opět nahrazeno písmo, tentokrát latinka azbukou.

3.4 Likvidace Čečensko - ingušské ASSR a deportace

Jelikož v Čečně respektive v horských oblastech po celá 30. léta trval partyzánský odboj, situoval Stalin do regionu značné množství příslušníků GPU (od roku 1938 NKVD). Ti čelili čečenskému povstání i v únoru 1940, jež vedl Chasan Israil. Ten chtěl využít pak v roku 1941 vpádu německého wehrmachtu do SSSR k vyhlášení samostatnosti, ovšem situace v Čečně mu ještě nepřála, narazil na pasivitu obyvatel. O rok později už byl úspěšnější. Přidal se k němu totiž Mairbek Šeripov, což byl bratr Aslanbeka Šeripova, hrdiny bojů proti Děnikinovým a exprokurátor ČI ASSR, který Čečeny dokázal strhnout. Sověti proto bombardovali horské vesnice (Šatoj úplně zničili). Povstalečtí vůdci vyzvali Čečeny k přijetí Němců na Kavkaze, pokud oni uznají právo kavkazských národů na nezávislost. V Berlíně byl pak utvořen Národní výbor pro Severní Kavkaz při ministerstvu pro záležitosti správy okupovaných východním území.

Po bitvě u Stalingradu začali Němci z Kavkazu ustupovat, přičemž v Moskvě už byla naplánována deportace kavkazských národů jako kolektivní trest. Stalinovi a jeho suitě posloužily tyto kolaborantské kontakty s Němci jako odůvodnění k radikálnímu řešení kavkazské otázky. Rozhodnutí o deportaci padla 11. 2. 1943, tzn. celý rok před realizací, což značí důkladnou promyšlenost celé akce. Dne 31. 1. 1944 přijal Státní výbor obrany rozhodnutí o vysídlení Čečenů a Ingušů a ostatních kavkazských národů do Kazašské SSR, Kyrgyzské SSR, Uzbecké SSR a na Sibiř. K samotnému aktu vysídlení došlo ráno 23. 2. 1944 na Den Rudé armády. Operaci řídil šéf NKVD L. P. Berija osobně. Z jeho hlášení vyplývá, že deportace probíhala důkladně, 24. 2. hlásil již 333 739 vysídlených a 176 950 naložených, zmiňoval se též o komplikacích s mrazivým počasím, což zvyšovalo samozřejmě mortalitu vysídlovaných osob. Akce probíhala značně brutálně, NKVD na ni nasadila 119 000 svých příslušníků, a to v době, kdy stále zuřila 2. světová válka! Trvala 5 dnů od 23. do 28. 2. 1944. Co se počtu vysídlených týče, údaje se liší. Kolektiv autorů v knize Černá kniha komunismu I. uvádí 521 247 Čečenů a Ingušů, Grochmalski uvádí 478 479 vysídlených osob, M. Tejchman s kolegy uvádí počet Čečenů v roce 1939 408 000, deportovaných tedy nemohlo být více. M. Švankmajer uvádí 410 000 Čečenů vysídlených z Kavkazu. Britští novináři Gallová a de Waal uvádí čísla shodná s P. Grochmalským. Ta se také blíží nejvíce pravdě, jelikož jsou oficiálními čísly ministerstva vnitra. Grochmalski pak uvádí, že 344 589 bylo vysídleno do Kazažské SSR a 75 342 do Kyrgyzské SSR, přičemž ostatní se ocitli v Uzbekistánu nebo na Sibiři. Jako poslední byla deportována čečenská elita - inteligence a aparátčíci. Počet obětí, které padly za obět nelidským podmínkám transportu, není známo. Grochmalski ho odhaduje na 30 000, čečenské internetové zdroje hovoří o 70 000. Skutečný počet je ovšem nedohledatelný. Deportaci se mnoho lidí nevyhnulo, ti, co tak učinili, byli vesměs partyzáni v horách. Čečeni byli největším kompaktním národem, který byl ve 20. století vysídlen ze své vlasti. Celá akce byla provedena na základě principu kolektivní viny a na základě etnického, nikoli třídního kriteria. Po deportaci přestala ČI ASSR existovat, části území byly připojeny k sousedním republikám, zbytek pak byl přeměněn na malou Grozněnskou oblast v RSFSR. 26. 11. 1948 prohlásil Nejvyšší sovět SSSR výnosem deportaci za trvalou a bez práva na návrat. Do čečenských domů se nastěhovali Rusové, Ukrajinci, Bělorusové, Dagestánci a Korejci a v Prigorodném okrese Ingušska byli usídlováni Osetinci

Čečeni ve vyhnanství byli přijímáni nevlídně. Jak tvrdí kavkazolog V. Černý: "Místní obyvatelstvo je přijalo nevraživě, neboť samo žilo v krajní bídě, a horaly nadto předcházela pověst banditů a zrádců sovětské vlasti. Ani to, že byli muslimové a tedy souvěrci jim nepomohlo." Dalším utrpením pro deportované národy bylo středoasijské klima, pro horaly obtížně snesitelné, a nelidské podmínky k žití. Oficiální statistika ministerstva vnitra z roku 1949 hovoří o tom, že do 1. 7. 1948 zemřelo 144 704 Čečenů, Ingušů, Karačajevců a Balkarů ze 608 749 deportovaných.

1.část seriálu o konfliktních rusko – čečenských vztazích



Reakce na článek