Energetická otázka v rusko-polských vztazích - Jamalský plynovod
Tija Memišević


Projekt jamalského plynovodu a optického kabelu, který s ním leží podélně, se v posledních několika letech stal, v polském tisku, jedním z nejdiskutovanějších témat. V prvních letech po uzavření rusko-polských smluv (1993-1996) o dodávkach ruského plynu do Polska a výstavbě jamalského plynovodu, se vládní činitelé k těmto projektům na veřejnosti nevyjadřovali. Až na přelomu let 1998 a 1999 začali polští novináří upozorňovat na mnohé nesrovnalosti, které jsou na úkor polské strany. Vzápětí se začalo vyjasňovat, že polská strana fakticky ztratila nad plynovodem kontrolu, a že optický kabel se má stát informační dálnicí, kterou bude kontrolovat Rusko. Pravicová vláda J. Buzka se začala veřejně zabývat vzniklými problémy. Zároveň se pokoušela změnit směr polské energetické politiky k větší diversifikaci dodávek plynu. Smlouvy, uzavřené s ruským Gazpromem v letech 1993-1996, totiž znamenaly téměř plnou závislost Polska na ruských dodávkach plynu. Mnohé projekty a plány např. podpisy smluv s Norskem o dodávkach plynu nebo “vytlačení Gas Tradingu z EuroPolGazu se pravicové vládě, než ji v minulém roce vystřídala levicová vláda L.Millera, nepodařilo uskutečnit Tak se nyní pod tlakem veřejného mínění a s ohledem na rozměr odhalených problémů snaží napravit chyby a navrátit Polsku kontrolu nad jamalským plynovodem a optickým kabelem.

V listopadu 1990 polský Sejm rozhodl, že podstatné zvýšení využití zemního plynu má být jedným z hlavních bodů polské energetické politiky. Plán předpokládal jak zvýšené využití vlastních zdrojů, tak i podstatné zvýšení objemu dovozu plynu. Plyn se měl dovážet buď již existujícími plynovody, které na území Polska končily, nebo v novou vybudovanou sití plynovodů. Tehdejší polský president L. Walesa a ruský president B. Jelcin dne 25. května 1992 podepsali smlouvu “O přátelské a dobré sousedské spolupráci”, která se o výstavbě plynovodů zmiňovala. O pět dnů později byla podepsaná předběžná dohoda “O výstavbě plynovodu”, který by procházel polským územím a spojoval ložiska zemního plynu v sibiřském Jamalu se Západní Evropou. V téže roce polský vládní Hospodářský výbor vydal správu o dodávkach a využití plynu. Ve správě se odhadovalo, že Polsko do r. 2010 bude využívat 27-35 mld. m3 plynu ročně. Výbor zároveň s tím doporučil ministerstvu průmyslu a obchodu, aby podniklo nezbytné kroky k uzavření dlouholeté smlouvy s Ruskem o dodávkách plynu, a to buď existujicími plynovody nebo plánovaným plynovodem z Jamalu do Západní Evropy. Správa také doporučovala zabezpečit dodávky plynu i z jiných zdrojů než ruských.

Mezi polskou stranou a ruským Gazpromem se vedla jednání, která vyústila 25. srpna ve Varšavě, podpisem smlouvy, při oficiální návštěvě B. Jelcina. Smlouva se týkala jak vybudování sítě tranzitních plynovodů, které měly vést přes polské území, tak i konkretních dodávek ruského plynu do Polska. Na základě výše uvedené smlouvy se vybudováním a využitím tranzitních plynovodů měla zabývat polsko-ruská akciová společnost. O pár měsíců později byl založena založena polsko-ruská společnost “EuroPolGaz”, která měla za úkol financovat, vybudovat a využívat systém tranzitních plynovodů na území Polska. 18. února 1995 Polsko a Rusko podepsaly protokol, který upřesňoval závázky obou stran a termíny realizace dodávek plynu. Následně 18. srpna 1995 polská vláda tento protokol ratifikovala. Koncem roku přijala polská vláda zprávu "O základech energetické politiky Polska do r. 2010", podle které se polská spotřeba plynu do r. 2010 bude pohybovat mezi 22 a 27 mld. m3 ročně. V souladu s těmito výpočty uzavřely dne 25. září 1996 Gazprom a PGNiG (Polská státní energetická společnost) "smlouvu století" o dlouholetých dodávkach ruského plynu do Polska. Smlouvou se Polsko zavázalo, že v průběhu 25 let (od okamžiku, kdy bude dostavěna první větev jamalského plynovodu) koupí od Ruska 250 mld. m3 plynu.

Jedním z problémů, který byl následně odhalen bylo samotné složení společnosti EuroPolGazu. Uzavřená dohoda původně předpokládala stejnou účast polské a ruské strany. PGNiG mělo disponovat 50 % akcií, stejně jako Gazprom. Nicméně do EuroPolGazu se tehdy dostala také firma Gas Trading, která získala 4 % podíl EuroPolGazu. Gas Trading ovládá několik společností - 35 % Gazexport Moskva - dceřinná společnost Gazpromu; PGNíG 30 %; Bartimpex 25 %; polská společnost Weglokoks 5 %; německá společnost Winterchale Erdgas Handelhaus 5 %. Tím, že společnost Gas Trading vlastní 4 % EuroPolGazu má výrazný podíl na jejím rozhodování. Navíc je třeba zmínit, že v Gas Tradingu mají nadpoloviční většinu firmy Gazexport Moskva a Bartimpex, čímž pochopitelně mohou hájit zájmy ruské strany také v EuroPolGazu. Majitelem Bartimpexu je polský podnikatel A.Gudzovaty, který dlouhá léta spolupracuje s Gazpromem, a je v plynárenském obchodě prostředníkem mezi polskou a ruskou stranou. Gudzovaty je v polském tisku neustále kritizován, že hájí vlastní zájmy a zájmy ruské strany na úkor Polska. Častokrát byla položena otázka, jak se Gas Trading, ve kterém má podstatný vliv, vůbec mohl dostat do EuroPolGazu. Nakonec bylo zjištěno, že tehdejší polský obchodní zákon vyžadoval třetího účastníka při založení společnosti, a že polská vláda přistoupila na to, že jím bude právě Gas Trading, a to na základě žádosti šéfa Gazpromu R. Vjachireva. President EuroPolGazu

K. Adamczyk vysvětloval, že šlo o pochopitelné rozhodnutí, vzhledem k tomu, že majitely Gas Tradingu jsou stejné společnosti, které vstoupily do EuroPolGazu. Je zřejmé, že ruská strana se snažila zajistit si rozhodujicí vliv v polsko-ruské společnosti.

ky Gas Tradingu a Gudzovatemu, polská strana brzy ztratila přehled nad děním v EuroPolGazu. Mnoho rozhodnutí bylo přijato bez účasti PGNiG. Pokud vezmeme v úvahu, že podle smlouvy je EuroPolGaz faktickým majitelem polské části plynovodu, výše uvedené skutečnosti zcela jasně naznačují nebezpečí pro polskou. V souvislosti s tím byla např. vznesena otázka výše poplatků za tranzit plynu jamalským plynovodem. Někteří odborníci se domnívají, že EuroPolGaz pobírá mnohem menší poplatky, než je obvyklá cena v Evropě (4 dolary za tranzit 1000 m3 plynu za jeden kilometr). President EuroPolGazu se opakovaně k této otázce odmítl vyjádřit a oznámit přesnou výši poplatků. Faktem je, že EuroPolGaz má značné ztráty (např. jen v roce 1997 to bylo 2,4 mil. Zl.), přičemž odborníci spočítali, že ročný zisk EuroPolGazu měl být, pokud by společnost vybírala strandardní poplatek 1,452 mld USD. Lze se tedy domnívat, že Gazprom si díky vlivu, který v EuroPolGazu má, zabezpečil nízké tranzitní poplatky.

První větev jamalského plynovodu byla dokončena, s dvouletým zpožděním, na podzim 1999. Rusko-polská smlouva z r. 1995 přepokládala, že druhá větev bude vybudována do konce r. 2001, což se doposud nestalo. Jedním z hlavních důvodů byl sice nedostatek finanančních prostředků, ale také to, že Gazprom průběžně měnil, v případě tranzitních plynovodů, svou strategii.

V průběhu r. 1999 Gazprom, na základě výpočtů, které přepokládály, že vývoz plynu z Ruska do západní Evropy vzroste do r. 2010 ze 130 na 200 mld. m3, začal projevovat zájem o to, aby přes polské území vedl další plynovod, který by byl napojen na jamalský plynovod. Nevedl by ovšem do západní Evropy, ale přes Bělorusko a Polsko na Slovensko. Jedním z rozhodujících motivů tohoto plánu byl záměr obejít Ukrajinu. Do té doby, Ukrajina fakticky měla (má) monopol nad tranzitem ruského plynu do západní Evropy. Přes její území se ročně převáželo kolem 120 mld. m3 plynu. Plánována odbočka na Slovensko by Rusku umožňila podstatně zmenšit využití ukrajinského plynovodu, a také by byla prostředkem k politickému a hospodářskému nátlaku na Ukrajinu. V tomto smyslu se otevřeně vyjádřoval i šéf Gazpromu R.Vjachirev.

Polské straně se tento návrh, s nímž ruská strana opakovaně přicházela od r. 1999, nezamlouval. Polsko totiž považuje Ukrajinu za svého strategického partnera, a nechtělo přistupením na tento návrh ohrozit jejich dobré vztahy. Dalším důvodem odmítávého postoje Polska byla i trasa odbočky, navrhovaná Gazpromem. Plynovod měl totiž vést přes Bieszczady v Polsku do Velkých Kapušan na Slovensku. Za prvé, touto trasou by plynovod vedl přes polskou chráněnou přírodní rezervaci, a za druhé, podél této trasy Polsko vlastní ložiska a bylo by těžké sehnat odběratele. Následně polská strana za přijetí ruského návrhu začala požadovat ústupky ze strany Ruska.

Pod nátlakem ze strany tisku, který od konce r. 1999 začal psát o problémech vzniklých okolo jamalského plynovodu, začala polsvláda podnikat určité kroky. V listopadu 2000 byla svolána mezivládní komise vedená T. Szyszkem, šéfem resortu komunikací. Komise měla prošetřit všechny okolnosti týkající se jamalského plynovodu, včetně polských pozic uvňitř EuroPolGazu a otázky optického kabelu. Komise vydala

15. ledna 2001 oficiální správu. Jejími hlavními závěry bylo, že Polsko ztratilo kontrolu jak nad plynovodem tak nad čerpadly(kterých mělo být pět podél první větve, a které regulují tlak plynu v potrubí). Zároveň přišla na to, že Polsko ztratilo kontrolu i nad optickým kabelem, položeným podél první větve jamalského plynovodu. Závěrem komise bylo, že Polsko musí učinit vše pro to, aby kontrolu nad celou investicí navrátilo. Zároveň bude třeba upravit telekomunikační zákon tak, aby nebylo možné zneužívat optický kabel.

Optický kabel byl položen podél jamalského plynovodu za účelem technické obsluhy. Nicméně, bylo zjištěno, že má 24 kanálů, přičemž pro technickou obsluhu jsou dostačujicí pouhé dva. Při dalším šetření případu se ukázalo, že společnost EuroPolGaz pronajala kabel společnosti PolGazTelekom, která byla založena Gaztelekomem (což je firma Gazpromu), EuroPolGazem a Bartimpexem. Z toho vzniklo podezření, že EuroPolGaz bude komerčně využívat optický kabel. Navíc, vzhledem k tomu, že ani PolGazTelekom ani EuroPolGaz neměly koncesi na jeho komerční vyžití. Tuto situaci využil PolGazTelekom tak, že uzavřel smlouvy se společnostmi Szeptel a Polish Phonesat, které touto koncesí disponují.

Představitelé EuroPolGazu potvrdili, že kabel s využitím všech 24 kanálů je schopen přenášet 2,4 terabita informací za vteřinu, což z něho činí velkokapacitní informační dálnici. Vzhledem k tomu, že v PolGaz Telekomu neměla polská strana žádný podíl, ztratilo tak Polsko kontrolu i nad optickým kabelem. EuroPolGaz se bránil tím, že PGNiG neopustil PolGazTelekomu z vlastního rozhodnutí.

Komise Szyszky došla k závěru, že tím, že polská vláda ztratila kontrolu nad optickým kabelem byla také zbavena i jakéhokoliv zisků plynoucích z poplatků za přenos dat. Dále upozornila na to, že Rusko de facto získalo plnou kontrolu nad optickým kabelem a informacemi které měl přenášel, čímž byla vážně ohrožena bezpečnost Polska. Jako řešení, komise navrhla, aby nový telekomunikační zákon, který měl vstoupit v platnost 1. ledna 2001 a přepokládal značnou liberalizaci telekomunikačního trhu, včetně zjednodušení podmínek pro získání koncesí pro přenos dat, byl upraven tak, aby státní kontrola v této otázce byla naopak posílena.

Dalším problémem, který vznikl v souvislosti s jamalským plynovodem a "smlouvou století", byl ten, že původní odhady polské spotřeby plynu, na základě kterých byl určen objem dovozu plynu z Ruska, byly značně přehnány. Podle vypočtů z r. 2001, Polsko bude potřebovat 12,7 - 16, 2 mld. m3 ročně. Původní výpočtu odhadoval spotřebu na 22 až 27 mld. m3. Z tohoto vyplynuly dva následující problémy. Za prvé, podle smlouvy s Ruskem, odběr plynu měl být prováděn na základě běžného principu "take or pay", což znamenalo, že polská strana musela zaplatit pro sjednáný objem plynu, i když ho nepotřebovala. Za druhé, vzhledem ke smlouvě byl převážným dovozcem plynu do Polska Rusko. Předchozí vláda J. Buzka chtěla, podle původního plánu, zabezpečit diversifikaci dovozu plynu. Z tím účelem se snažila uzavřít smlouvu s Norskem. Kamenem úrazu polské diverzifikace se však stala výše zmíněná smlouva s Ruskem, v níž se Polsko zavázalo k odběru plynu z Ruska po dobu 25 let. Toto množství je plně dostačující, a proto Polsko plyn z dalších zdrojů prostě nepotřebuje.

Polska strana se průběžně v letech 2000 a 2001 snažila záskat kontrolu nad jamalským plynovodem a zároveň změnit podmínky "smlouvy století". Vláda se jednak pokoušela vytlačit Gas Trading z EuroPolGazu, čemuž Gazprom neustále bránil, jednak podmiňovala souhlas s vybudováním odbočky na Slovensko přistoupením Ruska na to, aby byly změněny podmínky dodávky plynu. Při návštěvě ruského premiéra Kasjanova Polska dne 25. května 2001, polští představitelé sestavili neadresovaný "In memoriam", ve kterém popsali své podmínky. Žádali, aby všechny problémy ohledně plynu byly vyřešeny souhrně. Právě to jim umožňovalo propojit otázku odbočky na Slovensko se svými požadavky týkajícími se změn ve vlastnictví v EuroPolGazu a ve smlouvách z let 1993 a 1995.

Požadavky Polska narazily na odpor ruské strany. Gazprom vyčkával na výsledek polských voleb, které se měly konat v létě 2001. Pravděpodobné vítěztví levice by politice Gazpromu v Polsku zabezpečilo větší podporu, než se jí dostalo ze strany Buzkovo vlády. Také byla očekávana změna ve vedení Gazpromu, která mohla mít za následek i změnu politiky tohoto ruského plynárenského monopolu.

Nicméně politická změna v Polsku nepřinesla Ruskem očekávanou změnu polského stanoviska v otázce plynu. Polská Národní kontrolní komise, která šetřila otázky vlastnictví EuroPolGazu, vydala 16. ledna 2002 závěr, že Gas Trading musí být z EuroPolGazu eliminován.

Zároveň s tím 9. a 10. ledna polská delegace vedená náměstkem premiéra M.Kossovskim jednala v Moskvě s ruskou stranou o všech problémech týkajících se plynu. Polská strana svůj souhlas s odbočkou na Slovensko znovu podmínila změnou v harmonogramu dodávek. Jediným výsledkem jednání ale bylo, že polská strana souhlasila s tím, že zajistí dodatečné finanční prostředky k dokončení první větve jamalského plynovodu. Jednalo se o to, aby byly vybudovány chybějící dvě přečerpávací stanice, které by umožnily maximální využití kapacity první větve, tj. aby mohla propouštět 28 mld. m3 plynu ročně. Smlouva z února 1995 zavazovala Polsko, aby zajistilo 300-350 mil. USD pro dokončení první větve. S odvoláním na tu část smlouvy, Gazprom od polské strany vyžadoval, aby poskytla 160-170 mil USD na vybudování přečerpávacích stanic. S tím Polsko souhlasilo. Nedošlo však žádným rozhodnutím týkajícího se budování druhé větve jamalského plynovodu a odbočky na Slovensko ani změnám v objemu dodávek ruského plynu.

Nový šéf Gazpromu A. Miller v rozhovoru s polskými novináři 23. ledna 2002 potvrdil, že ruská strana má zájem jak o druhou větvu jamalského plynovodu, tak o odbočku na Slovensko. Nicméně, také naznačil změnu v politice Gazpromu, která se odvíjela především od důrazu na hospodářské zájmy a opatrnější přístup k projektům. Co se týče druhé větve sdělil, že k rozhodnutí dojde až v únoru, poté co společná polsko-ruská odborná komise posoudí, kdy by bylo možné začít s výstavbou, a zda se v dané chvíli vyplatí. V otázce odbočky na Slovensko, oznámil, že v druhém pololetí r. 2002 ruský odborníci dokončí technicko-hospodářskou analýzu projektu, a teprve potom se bude o odbočce rozhodovat. Zároveň potvrdil, že Gazprom má v umyslu dosáhnout 26 % účasti na evropském plynovém trhu, a tím pádem že jeho střednědobá strategie bude soustředěna na zabezpečení různých systémů dodávek plynu. Nová dlouhodobá strategie Gazpromu ale předpokládá orientaci na východní trhy.

Jedným z hlavních důvodu proč začátek výstavby druhé větve jamalského plynovodu byl tak dlouho odkládan, je ten, že jak německá tak ruská strana si postupem času uvědomily, že 67 mld. m3 plynu ročně, tedy objem, který by měl proudit oběma větvami položeným vedle sebe značně přesahuje skutečnou spotřebu. Jako dostačujicí se ukázalo 28 mld. m3 ročně, tedy množství, které by do Německa dokázala přepravit první větev se čtyřmi přečerpávacími stanicemi. V případě výstavbu slovenské odbočky se nové vedení Gazpromu rozhodlo, znovu propočítat rentabilnost této investice.

Polské straně se prozatím nepovedlo prosadit své požadavky. Ruská strana se pevně drží principu "take or pay" a odmítá, aby ke změnám v rusko-polské smlouvě došlo. Také se nepodařilo navrátit kontrolu nad EuroPolGazem.

Případ jamalského plynovodu je dokonalým příkladem ruských praktik prosazování svých hospodářských a politických zájmů. Prostřednictvím sítě společností s neprůhlednými vlastnickými poměry, získalo Rusko kontrolu nad strategickou investicí v Polsku. K tomuto mu napomohly, jak polské nedokonalé legislativní normy, tak podpora místní podnikatelsko-politické elity, která zpravidla jednala pouze ve vlastním zájmu. Je velkou otázkou, zda se do budoucna Polsku vůbec podaří vymanit se z této situace a alespoň částečně získat zpět kontrolu nad tak podstatnou strategickou investií.



Reakce na článek