Zahraniční politika Ruska po 11. září
Michail Vinogradov


Aktivity všemi směry

Teroristické útoky, které zasáhly USA loni v září, aktivizovaly v ruské zahraniční politice téměř revoluční názory. Ještě včera se zdálo, že zahraničně politickým kurzem Vladimira Putina je obnovení mnohých atributů sovětského impéria. Po tragických událostech se však ruský prezident náhle vrátil k plnohodnotné prozápadně orientované zahraniční politice, která byla charakteristická pro pozdního Gorbačova a ranného Jelcina.

Mnohé pozorovatele tento obrat překvapil. V porovnání s tím, za jakých podmínek byl Putin zvolen prezidentem, nabírala jeho zahraniční politika zcela opačný směr. Kreml a ruská vláda nadále zůstávají závislé na průmyslově rozvinutých státech. Je třeba zdůraznit, že v první polovině 90. let to byla závislost na nových kreditech MMF a nyní je to závislost na Londýnském a Pařížském klubu. Tehdejší věřitelé nebyli nijak zvláště přesvědčeni o tom, že stav ruské pokladny umožní Rusku v plném rozsahu dodržovat plán splácení zahraničních dluhů. Toto ujištění se objevilo mnohem později, když byl rozpočet zaplňován penězi z prodeje ropy, jejíž cena postupně narůstala. Konflikt Ruska s největšími věřiteli hrozil defoltem, v jehož důsledku by Rusku byly zabrány budovy velvyslanectví, ropa a plyn přepravované v potrubí a navíc by se stáhli investoři, což by ruskou ekonomiku dostal0 na pokraj katastrofy.

Existence ekonomického "Damoklova meče" se stala vážným omezením prezidenta Putina při jeho revizi zděděného zahraničně politického kurzu. Oficiální pozice Ruska, tak spočívala v následujícím:

1 ) S ohledem na reálné rozložení sil vystupovali ruští představitelé při oficiálních jednáních s přestaviteli západoevropských států a USA ( speciálně se poukazovalo na důvěrný charakter vztahů mezi V .Putinem a britským premiérem T .Blairem) maximálně opatrně.

2) Podporou antizápadních aktivit vlastní (ruské) elity měly být zasazovány drobné rány západním státům v druhořadých otázkách, v nichž Rusko nemůže spoléhat na významnější úspěch ( odpor rozšíření NA TO na východ, vystoupení USA z dohody PRO )

3) Využít taktiku několika zahraničních politik. Kreml se snažil dosáhnout úspěchu v různých směrech zahraniční politiky -jak v plně prozápadním, tak podporou antizápadního (Kuba, Severní Korea, Írán, Irák, Jugoslávie za Miloševiče atd.). Tato linie byla podmíněna jak vnitropolitickou situací (Putin hrál současně se "západníky" i s "národními-patrioty"), tak i psychologickou nepřipravenosti moci zformovat jasnou strategii, která by plně oddělila aktuální zahraničně politické otázky od mytologie.

Rozhodnutí vládního aparátu jednat v režimu " nepodloženého programu" lze hodnotit jako logický důsledek toho, že moc se stala aktivnější (díky dobré fyzické kondici nového prezidenta), měla širší manévrovací prostor, ale zároveň nepřijala politickou odpovědnost. Ne náhodou došl0 k "rehabilitaci" Kuby a Severní Koreje, ale i východní Evropy, které Moskva ve druhé polovině 90. let nemohla odpustit směřování do NATO. Pod stigmatem mýtu zůsta1y pouze ruské vztahy s pobaltskými republikami. S nimi byl veden politický dialog stejně jako dříve ve formální rovině. Příčiny tohoto stavu spočívaly ve vnitropolitických záležitostech, nikoliv tedy v tom, že Kreml do 11. září neměl čas zabývat se těmito problémy.

Putinem prováděná "inventarizace" zahraniční politiky nebyla v ruských dějinách činěna poprvé. V polovině 80. let se M. Gorbačov při jednání se zahraničními lídry nejenže pokoušel hájit státní zájmy, ale také si na mezinárodním poli hledal svůj vlastní prostor. (Dnes se dá také říci, že Putinova vláda se ukázala stabilnější, než ta Gorbačova, jelikož Putin nemá potřebu hledat vnější spojence proti svým vnitřním oponentům, tak jak to činil Gorbačov.).

Rovněž "taktika" zahraničně politického lavírování nastolená po změně na nejvyšší mocenské úrovni byla zaznamenáno i v předchozích epochách. Částečně to byl0 podmíněno změnou pozice elity k mezinárodním otázkám, ale daleko výraznější byl vliv vnějšího "světa". Tak to byl0 zejména po příchodu k moci L. Brežněva v polovině 60. let -tehdy zostření vztahů s Čínou nebylo spojeno s posílením protičínského chování v Moskvě (kde se vůbec nechystali změnit zahraniční politiku), ale se zásadními změnami v zahraniční politice Pekingu. Poměrně eklektivní byla i zahraniční politika prvních poststalinských let, která zahrnovala na jedné straně pokračování v tvrdém kurzu (potlačení vzpour ve východním Berlíně a Budapešti) a na druhé straně v mnohých otázkách zmírnění pozic (sovětská vojska opustila Rakousko, byla učiněna řada územních ústupků Japonsku, upustilo se od doktríny nevyhnutelného zničení kapitalismu k doktríně mírového soužití).

 

 

Moskva-Washington: svatba z rozumu

Co se po 11. září 2001 změnilo?

Oficiální rétorika sice zůstala stejná, ovšem Kreml nyní jasně rozdělil priority a největší důraz položil na vztahy s USA. V čem je spatřována příčina tohoto kroku? V jednání Kremlu byly bezpochyby přítomny vnitropolitické aspekty, ať již jde o čečenskou válku, která byla posléze přehodnocena jako element boje s "mezinárodním terorismem", či nutnost podpořit další státy v přijetí "adekvátních opatření" v boji proti terorismu. Moskva přijala události z 11. září jako významný propagandistický úspěch, který podporoval důvěryhodnost jejích argumentů využívaných v čečenské kampani.

V Kremlu spoléhají na to, že taková pozice povede západní státy k tomu, aby upustily od kritiky čečenské války .Ta však byla i do 11. září poměrně slabá, jelikož vlády evropských států a USA upřednostňovaly pozici "nevšímání" si událostí na Kavkaze. Z hlediska zajištění jižních hranic byla pro Rusko výhodná i americká protitalibánská vojenská operace. Co se týče kontaktů s dalšími státy (včetně států "velké sedmičky"), ty Rusko stejně jako dříve udržuje, ovšem spíše na formální úrovni. Sblížení s USA vedlo Rusko k upuštění od neopodstatněných pokusů o popuzovaná západoevropských států proti Washingtonu. V některých případech se ruským lídrům daří soustředit úsilí na tom či onom tématu, dosáhnout progresu v lokálních otázkách (například v otázce uhrazení dluhů bývalého SSSR vůči bývalé NDR), ale to je spíše výjimkou, než pravidlem. Epizodický charakter stejně jako dříve mají také diplomatické kontakty se státy Východní Evropy .

Tím, že ruská politická elita uzavřela spojenectví s Washingtonem dokázala svou schopnost postavit se "domácímu" veřejnému mínění, kde jsou poměrně široce rozšířené protiamerické nálady. Ty svého vrcholu dosáhly v době zimních olympijských her v USA: dopingové skandály byly mnohými Rusy přijímány jako element amerického spiknutí proti ruským sportovcům. Dále je třeba podotknout, že výhody , které Rusko z amerického partnerství získalo jsou mnohem skromnější než se čekalo. To je podmíněno slabostí politického a ekonomického vlivu Ruska a zároveň neschopností ruských představitelů ve vztazích s USA přímo určit a hájit své národní zájmy. (těmi se např. mohlo stát upevnění pozice ruských exportérů nebo zmírnění režimu při vydávání víz do USA pro občany Ruska). V e svém důsledku lze tedy konstatovat, že ve vztazích s USA byl fakticky nastolen kurz "sblížení kvůli sblížení".

Hlavní problémy zahraniční politiky Ruska

Pokusíme se nyní zachytit hlavní inovace, které byly vneseny do zahraniční politiky Ruska za éry prezidenta Putina, a které se staly zřejmé zejména po 11. září.

Zřetelně se zvýšil zájem ruské diplomacie o situaci na mezinárodní úrovni. Pokud bylo v 90. letech hlavní úsilí soustředěno na vztahy s USA a západní Evropu, jak nyní je patrný pokus obnovit vztahy se státy východní Evropy, Asie, Afriky, Latinské Ameriky. Rusko však stejně jako dříve nemá vlivné páky, kterými by ovlivňovalo situaci ve většině světových regionů. Navíc zde existují i organizační problémy. Inertní aparát Ministerstva zahraničních věcí se nemůže vyrovnat s řešením poměrně jednoduchých a jasných problémů (například ochrana ruských obyvatel v bývalých republikách SSSR), nemluvě o složitějších otázkách týkajících se různých regionů.

Zahraniční politika je pragmatičtější. Nejnázornějším příkladem je spojenectví s USA po událostech z 11. září, které bylo v daný moment nejracionálnějším řešením. Elementy pragmatické politiky lze nalézt i v dalších směrech (Blízký a Střední východ, Balkán, východní Evropa). Je však třeba podotknout, že i v jednání politiků a diplomatů přetrvává idealismus např. při nedávných parlamentních volbách na Ukrajině bylo vedení RF zbytečně náchylné k uvěření " výmyslů", že v Kyjevě probíhá boj mezi "proruskými" a "antiruskými" stranami. Nicméně zdaleka ne za všemi diplomatickými kroky stojí kalkulace. Zde lze uvést indický případ. V .Putin musel při své návštěvě Indie dementovat prohlášení o sblížení Ruska a Pákistánu, které Dillí, jak známo, velice těžce nese. Důvod tohoto kroku byl prostý, Rusku šlo o uzavření velkých kontraktů prodeje ruských zbraní do Indie. Hlavní tezí současné ruské zahraniční politiky je boj proti mezinárodnímu terorismu. I když zatím nebylo dokázáno, že tento společný "problém" skutečně existuje, neboť rozšířený jev, jako např. separatismus, který se v různých státech nezřídka řídí různou logikou. Ta v konečném důsledku nevede k objasnění projevů "mezinárodního terorismu".

 

Zlepšení vztahů se západními státy způsobuje upevnění pozic režimu prezidenta Putina, který v očích Evropanů a Američanů není "ruským Lukašenkem" nebo "ruským Miloševičem". Mimochodem není zapotřebí přeceňovat význam toho faktu. Dokonce ani ne v případě, že by se vztahy mezi západními státy a Putinovým režimem prudce zhoršily. Není totiž zdaleka jasné, zda by západní státy byly schopny vypracovat optimální a efektivní linii vedoucí k omezení nebo dokonce politickému neutralizování ruského prezidenta.

Zřetelný je také nárůst zájmu ruských diplomatů o ekonomické otázky. V této oblasti však stále ruští představitelé nemají rozsáhlé zkušenosti, důsledkem čehož činnost Moskvy není důsledná (například budování vztahů s OPEC).

Nakonec klíčovým problémem ruských mocenských orgánů zůstává neschopnost střízlivého hodnocení úspěchů a neúspěchů a jasné zformování zahraničně politických cílů, zájmů a priorit. Činnost Ruska na mezinárodní úrovni má stejně jako dříve "reaktivní" charakter tzn. reaguje na příznakovou situaci a zřídkakdy má detailně rozpracovanou strategii. Názorným příkladem je politika vůči státům SNS. Faktické zmenšování nároků na dominantní úlohu v postsovětských státech (zejména ve státech Střední Asie a Kavkazu) plně vyplývalo z logiky provedení silových operací v Čečensku a uzavření spojenectví s USA po 11. září. Nicméně volba ve prospěch scénáře postupného opouštění SNS byl důsledkem současné situace a ne důsledkem strategické volby. Není náhoda, že nastavený kurz na snížení politických aktivit v SNS, nebyl otevřeně zformován prezidentem RF .Stalo se tak proto, aby nedošlo k znepokojení veřejného mínění a prezidentovi byla zachována možnost v případě, že dojde ke změně situace, opět předložit nároky na nové zahrnutí postsovětského prostoru do zóny "zvláštních zájmů" Ruska.

Autor je ruský historik a politolog http://vinogradov.h1.ru



Reakce na článek