Kudy (ne) prodávat turkmenské bohatství?
Slavomír Horák


Za sovětských dob byl Turkmenistán jedno z nejodlehlejších míst Říše, kde včera znamenalo zítra. Dnes se ocitl ve významné geopolitické pozici mezi Střední Asii (Dálným Východem, Sibiří, Čínou) a Blízkým Východem. Bez Turkmenistánu se proto neobejde jakýkoliv tranzit mezi těmito dvěma částmi Asie. Z tohoto důvodu bylo strategickým krokem vybudování železničního spojení s Íránem, včetně velkého terminálu v pohraničním městě Serachs. Problémem zůstává, že očekávané proudy zboží, které měly putovat mezi oběma zeměmi, se omezují na několik nákladních vlaků týdně a celá supermoderní stavba překladiště tak po většinu času zeje prázdnotou a je částečně zakonzervovaná. Infrastruktura je však vybudovaná a v lepších časech, bude-li to vůle Boží a místních vládců, by se obchod mohl opravdu rozjet.

Pod písky Karakumské pouště i v jižních turkmenských stepích leží také miliardy kubických metrů zemního plynu (odhaduje se, že zásoby jsou čtvrté největší na světě) a ropy. Tyto suroviny tvoří hlavní bohatství země, která by jinak byla pro investice málo zajímavá. Díky jim má Turkmenistán předpoklady stát se středoasijským Kuvajtem, což navenek okázale projevuje téměř zbožštělý president Saparmurat Turkmenbašy. Díky vnějším i vnitropolitickým poměrům však bude cesta k bohatství dlouhá.

Klíčovým vnějším problémem Turkmenistánu je otázka, kudy své bohatství prodávat. K tomu jsou potřeba ropovody a plynovody a jejich realizace je časově i finančně velmi náročná. V současné době existuje pro turkmenský plyn jediná cesta na světové trhy – přes Rusko. To má zásoby plynu ještě větší a má přímé spojení ze Sibiře do západní Evropy. Navíc je současné Rusko pro Západ mnohem čitelnější soupeř, než nevyzpytatelný turkmenský “chán”. Na plyn z Karakumu tak zbývají v podstatě drobky z bohatého dolarového koláče. Turkmenistán zásobuje především bývalé sovětské republiky (Ukrajinu, Gruzii Arménii), jejichž platební morálka je mírně řečeno slabá. Pouze malá část plynu se dostane až do západoevropských domácností (největšími odběrateli jsou v tomto směru Německo, Itálie, Rakousko a také Česko).

Řešením by byla výstavba nových plynovodů, které by ruskou cestu obcházely. Prozatím jedinou alternativní cestou je vybudování spojky z plynových nalezišť v jižním Turkmenistánu do íránské provincie Chorásán, která však slouží pouze pro potřeby této jedné oblasti a nemá další propojení ani s íránskou sítí, tím méně potom se světovými trhy. Varianta transíránského plynovodu a ropovodu, o kterou jeví zájem i Teherán, prozatím nepřipadá v úvahu vzhledem k postoji Spojených států (Bushova koncepce “Osy zla”), které jsou zároveň významnými investory v této sféře.

Druhá, Američany všemožně podporovaná, varianta plynovodu pod Kaspickým mořem do Ázerbajdžánu a dále do Turecka není v Ašgabatu příliš populární, protože veliký Serdár turkmenského národa Türkmenbašy si zrovna nepadá do náručí se svým relativně méně autoritativním “kolegou u moci” z Baku Hejdarem Alijevem. Realizace tohoto projektu však je na papíře, otázkou zůstává, zda se objeví na jedné nebo druhé straně politická vůle a také zda budou na tuto stavbu finanční prostředky, které momentálně prioritně směřují na výstavbu ropovodu z Baku přes Tbilissi do tureckého terminálu Ceyhan (Džejhan).

Jedná se ještě o jedné variantě dopravy turkmenského plynu (platí to potenciálně i pro kazašskou nebo uzbeckou ropu) přes území Afghánistánu. O tomto směru se jednalo již v době, kdy Tálibán kontroloval většinu země a americké a saúdskoarabské firmy zde vedly jednání s vedením hnutí o výstavbě tohoto spojení. I to byl jeden z důvodů relativně těsné spolupráce Türkmenbašyho s tehdejším kábulským režimem. Oživení těchto plánu přineslo nedávný turkmensko-pákistánsko-afghánský summit, který deklaroval zájem na vedení plynu tímto směrem, nicméně jeho skutečná realizace je zřejmě ještě mlhavější než předchozí dvě možnosti.

Otázka ropy je úzce spojená s Kaspickým mořem. Větší část ropných nalezišť se nachází v západní části země (Balkánský velájet) a největším ropným terminálem je kaspický přístav Türkmenbašy (bývalý Krasnovodsk), jehož modernizace byla dokončena na podzim 2001. Problém Kaspického moře a jeho statusu je jedním z největších gordických uzlů po rozpadu Sovětského svazu. Turkmenistán je v tomto směru zřejmě nejméně spolehlivým společníkem a zaměřuje se spíše na uzavírání koalic s tím, kdo mu momentálně nabízí nejvíce. Turkmenskému presidentovi jde o prestiž především ve sporu s Ázerbajdžánem – největším kamenem úrazu je konflikt o tři ropná naleziště v hraničním pásmu mezi oběma zeměmi, které ovšem není doposud právně vymezeno. Díky svému nevypočitatelnému a poměrné neústupnému postoji president Türkmenbašy “přispěl” k tomu, že shoda mezi pěticí kaspických států prozatím nalezena nebyla. Dokázal to i poslední dlouho připravovaný a velkoryse pojatý summit kaspických států v Ašgabatu, který však kromě obrovských portrétů pěti presidentů příslušných zemí ničím nezaujal a jeho výsledky jsou více než nevýrazné. V poslední době se však zdá, že se v otázka Kaspiku nebude řešit na mnohostranné, ale na dvoustranné úrovni. A právě tady může být relativně principiální postoj Turkmenistánu na škodu.

I přes zmíněné problémy zůstávají příjmy z ropy plynu největší položkou turkmenského exportu. Absolutní monarcha Turkmenistánu však není se svými rozmary pro zahraniční investory příliš čitelný. Konfiskace investice může přijít kdykoliv, v jediný den, jediným podpisem Türkmenbašyho. Je samozřejmé, že do tohoto rizika si rozmyslí jít pouze málokdo. Většina ekonomiky a zahraničního obchodu je navíc v rukou nejbližších spolupracovníků presidenta a tato klika si velmi pečlivě vybírá, koho mezi sebe pustí. Většina zisků tak putuje na tučná konta “generálního ředitele” továrny jménem Turkmenistán a jeho “poradcům”. Nicméně na papíře to vypadá jako dynamický rozvoj státu – podle oficiálních statistik vykázal Turkmenistánu za poslední 3 roky ekonomický růst přes 60% (!!), což by překonávalo i Asijské tygry v dobách jejich největší slávy. Tomuto číslu věří zřejmě pouze veliký vůdce a nejvíce zaslepení lidé z jeho okolí. Navíc pro většinu Turkmenů, kteří mají starosti o svůj denní chléb, tento bombastický růst stejně nic neznamená.

Veliký Prorok je ovšem velice laskavý a část svých “plynových” peněz svým “poddaným” přece jen nechává - koneckonců, nemusí pršet, jen když kape. A tak se za poslední léta Ašgabat stal zřejmě nejmodernějším městem celé Střední Asie, plyn v domácnostech je bezplatný, stejně jako voda a elektřina (jenom občas se musí pro vodu z cisterny a svítit svíčkami), všichni se mohou obdivovat stále větším sochám Zakladatele turkmenského státu, procházet se v parcích a okolo nových fontán, které On neustále buduje, “svobodně” provolávat slávu velikému presidentovi a denně Mu přísahat věrnost. Ale lid je nevděčný – tyto “výhody” mu nestačí, a tak si “dovoluje” potají na svého Papu (Otce) nadávat. Naštěstí pro ctěné uši milovaného syna národa si to díky “svobodě slova” nikdo před mramorovým presidentským palácem nedovolí křičet nahlas.



Reakce na článek