Ghazni - město přízraků
Kateřina Stejskalová

 

Tak opět vyrážím z Kábulu na jih, tentokrát po jediné silnici spojující Kábul a Kandahár. Asi 250 kilometrů od Kábulu leží město Ghazni, kam chceme dopravit zásilku léků pro místní nemocnici. Cestu do Ghazni jsme museli z bezpečnostních důvodů odložit o tři dny, které jsme strávili čekáním v Kábulu. Byli jsme totiž varování, že vojáci mezinárodních sil chystají v okolí města Ghazni vojenskou akci proti zbytku bojovníků Al-Kaidy, kteří se ukrývají v poušti a v okolních horách. Toto zdržení jsem přijala značně otráveně, Kábul není zrovna ideálním místem, kde by chtěl člověk trávit tři volné dny. Zákaz vycházení ve večerních hodinách a časté výpadky proudu činí kábulské večery a noci až moc dlouhé. Nakonec jsem však byla ráda, že jsme uposlechli americké bezpečnostní poradce. V době, kdy jsme podle původního plánu měli být již na místě, jsem totiž seděla v bezpečí kábulského hotelu a počítala vojenské vrtulníky vracející se z jihu. Prolétlo jich  devatenáct a to je i na kábulské nebe nezvyklá aktivita.

Nakonec tedy vyrážíme se zpožděním v pronajatém autě za doprovodu tří Afghánců. Asfaltka brzy končí a cesta vede vyprahlým údolím, jen občas míjíme zelené oázy. Stromy i tráva jsou povadlé a zaprášené, je vidět, že zde bojují o každou kapku vody. Stáda ovcí, tak typická pro afghánský sever, zde vystřídali oslové a  stádečka jednohrbých velbloudů. Líně postávají všude podél cesty, přežvykují a občas se ohlédnou za projíždějícím autem. Cesta byla asfaltová asi třicet kilometrů za Kábul a teď se již opět kodrcáme po prašné cestě plné děr a kamenů, občas se jede prostě pouští podél cesty. Vesnice, které míjíme, nejsou tak poničené válkou jako jsme viděli na severu, tady spíš bojují s pouští, větrem a hlavně s nedostatkem vody.  
 

V zajetí písku

Cestou nás zdrží srážka s protijedoucím vozidlem. Proti nám jelo auto na naší straně silnice a prostě neuhnulo. Prásk! Jde o auto vezoucí uprchlíky, kteří se vracejí z Íránu. Všichni okamžitě vybíhají z aut a začíná prudká výměna názorů. Evidentně to nebyla naše vina, jenomže jich je dvanáct a nás jenom pět, hádka se stupňuje a občas přerůstá v pěstní potyčku. Dva uprchlíci drží našeho řidiče za plnovous a ten se snaží všechny překřičet a vymanit se ze sevření. Všechny auta, která nás míjejí zastavují a automaticky se pasují do role nezávislých soudců a tak je okolo nás po půl hodině shluk aut, tiráků a asi třiceti lidí. Nakonec zvítězí spravedlnost a ne početní převaha a náš řidič dostává menší finanční obnos na opravu škody. Ta je naštěstí spíše kosmetická a tak se všichni rozcházejí a my můžeme pokračovat.

Jedeme dál a najednou se okolo nás, v pravé poledne, kvůli vanoucímu prachu a písku úplně setmí. Na předním skle se tvoří pískové závěje a občas nevidíme kudy vlastně jedeme. Za těchto podmínek vjíždíme do města Ghazni. Kvůli písku, roznášeného vanoucím větrem vidí řidič pouhých pár metrů před sebe. Nebe je bez mráčku, ale přes tuny poletujícího písku není vidět slunce. Vše okolo nás vlaje a poletuje ve větru. Ghazni vypadá jako město přízraků, míjíme lidi zabalené v hadrech a šátcích aby se tak chránili před všude pronikajícím pískem. Všichni mají zarudlé oči, oční choroby jsou zde velice rozšířené. Všechny domy jsou chráněny vysokou ohradou ze sušených cihel a hlíny, která poskytuje alespoň iluzorní ochranu před vanoucím pískem. 
  

Děravé minarety

Městem projíždíme až k nemocnici a už stojíme před shlukem zchátralých budov. Některé jsou opuštěné a po prázdných chodbách se prohání vítr. Ministerstvo veřejného zdraví, které se má o nemocnici starat, nemá dost peněz a tak jsou v provozu jen některá oddělení. Stojíme na dvoře, obloha je žlutá pískem a lékaři v ohromných turbanech od nás vděčně přijímají zásilku léků. Následuje prohlídka nemocnice, pyšně nám ukazují ženu-lékařku, která zde pracuje v oddělení pro ženy. Je to první lékařka, kterou v Afghánistánu potkávám, nemá na sobě burku, pouze přes vlasy má přehozený šátek, ale pohovořit spolu si kvůli jazykové bariéře bohužel nemůžeme.

Další den ráno je počasí mnohem mírnější a tak se dokonce z kopce nad městem kocháme výhledem na město. Je celé jednobarevné, žlutavá barva se moc neliší od okolní pouště, město tvoří shluky hliněných ohrad za kterými jsou, odtud z výšky, vidět i malé domečky. Městu vévodí dva minarety, tisíc let staré. Okolo minaretů jsou rozeseté hrobky a přímo pod nimi vrakoviště asi dvaceti tanků. I minarety se bohužel staly cílem střelby v průběhu dlouhých afghánských válek a tak jsou v nich vystřílené ohyzdné díry.



Reakce na článek