Vznik a vývoj konfliktu
Evžen Diviš


Předpoklady konfliktního vývoje v Podněstří vznikly už v roce 1940, kdy Stalin k tehdy čerstvě okupované (na základě ustanovení paktu Ribbentrop – Molotov) rumunské Besarábii připojil úzký pruh území na východ od Dněstru (které bylo v meziválečném období součástí sovětské Ukrajiny), táhnoucí se zhruba mezi městy Rybnica a Tiraspol, a vytvořil tak Moldavskou sovětskou socialistickou republiku. V jejích hranicích zůstalo Podněstří až do roku 1991, kdy se (alespoň formálně) stalo součástí nezávislé Moldávie. Spojení dvou co do národnostního složení odlišných (v rumunské Besarábii tvořili převahu rumunskojazyční Moldavané resp. Rumuni, Podněstří obývali Moldavané, Ukrajinci a Rusové, přičemž posledně jmenovaní představovali především městské obyvatelstvo, což z nich samozřejmě dělalo národnostní skupinu s největším vlivem; Moldavané naproti tomu žili z větší části na venkově) územních celků v sobě neslo samozřejmě značný konfliktní potenciál, který se zákonitě projevil, jakmile přestal působit jednotící faktor v podobě Sovětského svazu. Už koncem 80. let, kdy se v celosvazovém měřítku začaly urychlovat odstředivé tendence, vstoupil s nově nastolenou otázkou moldavské nezávislosti a ještě více s úvahami o znovusjednocení s Rumunskem na scénu i podněsterský separatismus. Zřejmě rozhodujícím impulsem pro secesionistické aktivity se stalo přijetí jazykového zákona v srpnu 1989, který zavedl jako úřední řeč rumunštinu psanou latinkou. O rok později byla v Tiraspolu vyhlášena Transdněsterská moldavská republika. Následné nepokoje přinesly několik stovek obětí na životech a své domy opustilo přibližně 60 000 uprchlíků. Ozbrojený konflikt propukl v plném měřítku v březnu 1992.

Od počátku samozřejmě existovaly snahy prosadit politické řešení. Ještě před začátkem bojů, na podzim 1991, o urovnání usilovala moldavská vláda i prezident a především delegace Nejvyššího sovětu Ruské federace. Tyto kroky ovšem zůstaly bez jakéhokoli výsledku. Vypuknutí války nicméně dále zvýšilo tlak na hledání alternativního řešení a v březnu 1992 ministři zahraničních věcí Ruska, Ukrajiny, Rumunska a Moldávie vytvořili speciální pracovní skupinu, jejímž cílem bylo ukončení konfliktu a dosažení dohody nepřátelských stran. Na druhém setkání v Kišiněvě počátkem dubna se ministři ze zmíněných čtyř zemí shodli na řadě opatření k zastavení bojových akcí a zahájení mírového procesu. Nejviditelnějším přínosem společného úsilí byla dohoda o zastavení palby (vstoupila v platnost 7. dubna 1992), která však účastníky konfliktu nebyla dodržována příliš dlouho. Zároveň zahájila svou činnost smíšená komise složená ze zástupců čtyř zemí, zmocněná k dohledu nad dodržováním příměří.

Přes počáteční společný postup čtyř zainteresovaných zemí začaly vzájemnou koordinaci velmi brzo narušovat rozdílné představy o řešení vyplývající z odlišných zájmů účastníků jednání. Tak ruská strana se snažila prosadit jakési přiznání politického statutu separatistické provincii a její účast jako další strany na jednáních, a využití jednotek ruské 14. armády jako mírových sil (ruské jednotky přitom zpravidla více či méně otevřeně podporovaly separatisty). O něco později pak vyjádřil moldavský ministr zahraničí znepokojení v souvislosti s tlakem Moskvy řešit věc na bilaterální úrovni, tedy jako spor Moldávie a Podněsterské republiky, za ruského prostřednictví. Tento ruský projekt byl reakcí na podporu Rumunska a Ukrajiny moldavskému požadavku stažení 14. armády z oblasti. Moldavská strana se takovým tendencím bránila diplomatickými aktivitami majícími za cíl udržení zájmu zmíněných dvou států na dění v oblasti – příkladem toho je návštěva ministra zahraničí Nicolae Tiu v Kyjevě v červnu a jeho jednání s ukrajinským protějškem převážně právě o konfliktu v Podněstří.

Počátkem června 1992 se na setkání ministrů zahraničí Moldávie a Ruska v Moskvě dohodlo vytvoření tří pracovních skupin, které měly 1. dohlížet na dodržování příměří a rozmístit v oblasti vojenské pozorovatele ze čtyř zemí, 2. pracovat na vyřešení vojenských aspektů konfliktu a otázky stažení ruské 14. armády a 3. připravit politické a legislativní předpoklady ukončení konfliktu. Následné jednání prezidentů Snegura a Jelcina o měsíc později přineslo dílčí výsledky v podobě dohody o technických podrobnostech zastavení bojů (stanovení demilitarizovaného pásma mezi znepřátelenými stranami; vlastní příměří bylo dojednáno na samostatném setkání vojenských a politických představitelů o několik dní později), otázka 14. armády byla však pouze stanovena za předmět bilaterálních rozhovorů v budoucnosti. Během několika dalších bezprostředně následujících setkání se řešily převážně otázky kontroly příměří a rozmístění mírových sil (které sestávaly z ruských a moldavských jednotek a podněsterské milice). Ruská strana zároveň usilovala o to, aby politické řešení obsahovalo zřízení konfederace dvou rovnoprávných republik, což prezident Mircea Snegur odmítl.

V dubnu 1993 zahájila svou činnost v Podněstří mise OBSE otevřením své kišiněvské kanceláře (pobočka v Tiraspolu začala fungovat v r. 1995). Její mandát zahrnoval monitorování a podávání informací o dění v oblasti, poradní a konzultační činnost související s hledáním politického řešení sporu a záležitosti humanitární povahy. V r. 1999 byl mandát mise rozšířen o dohled nad stahováním jednotek 14. armády a likvidací přebytečné výzbroje. Od počátku existoval rozdíl v postoji k aktivitám OBSE mezi moldavskou stranou a separatisty. Zatímco pro Kišiněv znamenalo zřízení mise příležitost jak udržet zájem mezinárodního společenství o průběh a vývoj konfliktu a tím i vyvažování ruského vlivu účastí dalších zemí na řešení, vedení v Tiraspolu se chovalo rezervovaněji, ač i pro ně mohlo znamenat přenesení záležitosti na mezinárodní úroveň jistá pozitiva, jako například nastolení otázky vztahu moldavské vlády k menšinám. Hlavní princip mise OBSE, jímž bylo respektování integrity moldavského státu (ač OBSE formulovala nutnost přiznání zvláštního politického statutu Podněstří) a požadavek řešení konfliktu v rámci Moldávie, však vedl k trvalé nedůvěře ze strany separatistů.

V roce 1994 se představitelé Moldávie a Podněsterské republiky dohodli na vytvoření expertních skupin, ve kterých se odborníci z různých oblastí snaží pracovat na dosažení oboustranně přijatelného modu vivendi. Členové těchto týmů se zúčastňují řady příslušných jednání, hlavní slovo mají ovšem politici. Tak po zbytek 90. let a vlastně až do současnosti pokračují na různých úrovních a za zprostředkování Ruska (někdy spolu s Ukrajinou) a/nebo OBSE setkání moldavských a podněsterských představitelů, jejich výsledky však zatím rozhodně neslibují nalezení trvalého řešení.

Cíle a požadavky stran konfliktu

Moldávie, jejímž cílem je pochopitelně zachování (resp. obnovení) územní integrity a autority ústřední vlády v celém státě, zakládá svou pozici při jednáních na své mezinárodně právní subjektivitě: moldavská republika je státem uznaným mezinárodním společenstvím, plnoprávným členem OSN a dalších mezinárodních organizací; prezident a vláda Moldávie jsou na mezinárodní scéně jedinou autoritou reprezentující teritorium moldavské republiky (tj. včetně Podněstří) a odpovědnou za dění na něm; Moldávie je obecně považována za jeden právní subjekt ve smyslu výkonu jurisdikce. Při existenci těchto právních skutečností pak moldavská reprezentace připouští jako jediné možné řešení konfliktu v Podněstří to, které bude v souladu se zásadami mezinárodního práva. Z takové argumentace pak přirozeně vyplývá snaha maximálně využívat jako zprostředkovatelů odborníků pověřených mezinárodním společenstvím a příslušných mezinárodních organizací (OSN, OBSE, EU). Pozici kišiněvské vlády tam, kde se odvolává na nedělitelnost území státu a své výlučné právo zastupovat dané teritorium ve vnějších vztazích, však podrývá reálný stav věcí, kdy moldavské úřady nemají na dění na levém břehu Dněstru žádný vliv. Tuto skutečnost výmluvně ilustruje nezdařený pokus moldavského prezidenta Voronina o návštěvu kláštera Noul Neamt (který se nachází právě v separatistické provincii) v květnu 2001. Prezident cestující v doprovodu moldavského metropolity Vladimira byl na hranici u města Bendery zastaven příslušníky podněsterských ozbrojených sil, kteří mu zabránili pokračovat v cestě s odvoláním na rozkazy z ”vyšších míst” v Tiraspolu. Stalo se tak den před plánovanou schůzkou s vůdcem separatistů Smirnovem.

Naproti tomu separatisté zastávají stanovisko, že se současné normy mezinárodního práva nevztahují na konflikty probíhající na území bývalého Sovětského svazu. Místo použití stávajících pravidel by podle aktuální situace měly být vyvinuty nové způsoby řešení sporů, lépe odpovídající místním specifickým podmínkám, které by v budoucnu ovšem rovněž nabyly povahy mezinárodně právních norem. Podněsterské vedení poukazuje (a tento argument není zcela neopodstatněný) také na to, že pokud Kišiněv prohlašuje pakt Molotov - Ribbentrop za neplatný, měl by logicky uznat nezávislost území za Dněstrem, neboť to bylo k tehdejší Moldavské sovětské socialistické republice připojeno právě v důsledku zmíněného paktu.

Minimálním požadavkem separatistů (zformuloval jej předseda Nejvyššího sovětu Grigore Marakutsa) je tedy přiznání rovnoprávného postavení (tzn. rovnoprávného vůči Moldavské republice) Podněstří v rámci společného státu. To ovšem znamená konfederativní uspořádání, což si obě strany dobře uvědomují - v květnu 2000 separatisté zamítli návrh prezidenta Petra Lucinscheho, který počítal s ”pouhou” autonomií pro provincii (měla mít zaručený určitý počet míst v parlamentu a její prezident by se stal vicepremiérem kišiněvské vlády), s poukazem na nesplnění požadavku rovnoprávnosti (např. podněsterská ústava by v takovém případě byla podřazena ústavě celostátní v tom smyslu, že by nesměla obsahovat žádná ustanovení jí odporující). Na druhou stranu Kišiněv celkem pochopitelně označuje za nepřijatelné státoprávní uspořádání založené na mezivládní dohodě dvou zcela rovnoprávných subjektů, které by si zachovaly některé důležité atributy státnosti (úřad prezidenta, parlament a další instituce) a jejichž ústavy by si byly rovny. Nejčastější argumenty proti konfederativnímu řešení se týkají zeměpisných podmínek (příliš malá rozloha státu), nevhodnosti vymezování subjektů konfederace na čistě teritoriálním principu (ignorují se tím etnické skutečnosti, což znamená jednak potenciální konflikty v budoucnosti a rovněž problematický precedens v mezinárodním měřítku), malé podpory veřejnosti takovému řešení (míněno samozřejmě v celomoldavském měřítku) a konečně zaznívají varování, že konfederace by znamenala pouze první krok k úplnému rozpadu. Stojí za zmínku, že sám prezident Igor Smirnov (spolu se zastánci tvrdé linie v podněsterské politické reprezentaci) jde ještě nad rámec uvedeného ”oficiálního” (tj. zastávaného při jednáních s Kišiněvem) stanoviska a požaduje pro svůj stát také vlastní měnu a ozbrojené síly. To je ovšem značně problematický požadavek, a to nejen proto že de facto popírá jakýkoli smysl i velmi volného konfederativního svazku. Legitimita tzv. Podněsterské gardy coby ozbrojených sil suverénního státu je totiž velmi pochybná a s podobnými potížemi se potýká i podněsterský rubl - pro finanční aktivity mimo území provincie je nezbytné disponovat moldavskými lei, ruskými rubly nebo americkými dolary a dokonce i všechny významnější transakce prováděné přímo v Podněstří se zpravidla odehrávají v některé z těchto měn.

Za situace, kdy obě strany setrvávají na svých stanoviscích, lze jen stěží očekávat nějaký pokrok. Separatisté naopak možnost dosažení kompromisu ještě o něco více zkomplikovali, když v srpnu 2000 provokativně zřídili ministerstvo zahraničí Podněsterské moldavské republiky. Určité naděje vzbudilo vítězství prorusky orientovaných komunistů v parlamentních volbách v Moldávii v únoru následujícího roku a především nový komunistický prezident Vladimir Voronin (zvolen v dubnu 2001), který krátce po svém nástupu do úřadu prohlásil, že je v záležitosti Podněstří připraven k rozsáhlým ústupkům. Na jednání s prezidentem separatistické provincie Igorem Smirnovem v červnu téhož roku (bylo to již jejich třetí setkání) však Voronin přišel opět s již tradiční nabídkou politické a ekonomické autonomie, což Smirnov podle očekávání odmítl. Oba prezidenti se pak navzájem obvinili z nedodržování již podepsaných dohod a Voronin vytkl svému protějšku zavedení pasů v podněsterské moldavské republice. Zatím posledním potvrzením patové situace je Voroninovo prohlášení o připravenosti zaručit Podněstří ”nejširší” autonomii v rámci společného státu, které učinil 18. dubna tohoto roku na konferenci prezidentů Ruska, Ukrajiny a Moldávie o boji proti obchodu se zbraněmi v regionu konané v Oděse. Reakce Tiraspolu byla - jak jinak - zamítavá.

Politická scéna a vnitřní poměry v Podněsterské moldavské republice

Prezident Igor Smirnov je nejviditelnější a nepochybně i nejvlivnější politickou figurou v Podněstří. Při spekulacích o pozadí jeho kariéry se nejčastěji mluví o podpoře Moskvy a silné finanční pozici vybudované na obchodu se zbraněmi. Nejbližším prezidentovým spojencem je viceprezident Alexander Karaman. Oba muže spojuje snaha o rozšíření výkonné moci na úkor moci zákonodárné a podle některých zdrojů též podíl na ilegálním obchodování se zbraněmi. V roce 2001 byl Smirnov potřetí zvolen do funkce (obdržel 85% hlasů). Voleb se jako pozorovatelé zúčastnili zástupci separatistů z Gruzie a Azerbajdžánu stejně jako představitelé některých nacionalistických politických subjektů z Ruska a Ukrajiny. Průběh hlasování označili za spořádaný. Pozorovatelé z OBSE, jejichž vyjádření by bylo možno přikládat větší informační hodnotu, vysláni nebyli, jelikož Organizace neuznává Podněsterskou moldavskou republiku za samostatný stát.

V čele radikální opozice stojí poslanec Nejvyššího sovětu komunista Alexander Radčenko (kandidoval rovněž v prezidentských volbách, Smirnova kritizuje kvůli podezření z podílu na kriminálních aktivitách), který požaduje aktivnější politiku Tiraspolu navenek včetně konfrontačního jednání vůči Kišiněvu. Grigore Marakutsa, který představuje hlavu umírněné opozice, zastupuje republiku na jednáních s Moldávií (jak bylo zmíněno, je autorem minimalistického seznamu požadavků). Na domácí politické scéně se snaží prosazovat zavedení regulérního právního řádu do veřejného života a ve sporu Nejvyššího sovětu s prezidentem stojí na straně legislativy.

Republikánské hnutí, nejvýznamnější politická organizace v Podněstří, je všeobecně považována za mocenský nástroj prezidenta Smirnova. Jakousi alternativu představuje proruské Jedinstvo, které vystoupilo s kritikou prezidenta a jeho role v politickém životě republiky. Ve volbách v prosinci roku 2000 získalo Jedinstvo osm mandátů v 43ti členném Nejvyšším sovětu.

Velkou roli ve veřejném životě hrají bezpečnostní orgány a instituce republiky v čele s ministerstvem státní bezpečnosti (MGB). Jeho posláním je odhalování a potírání protistátní činnosti, což v praxi znamená mimo jiné prověřování a sledování cizinců pohybujících se po území provincie a dohled nad aktivitami vlastních občanů. Zvýšené pozornosti MGB se těší podnikatelé snažící se působit v Podněstří, zvláště tehdy jsou-li úspěšní. Oblíbeným postupem bezpečnostních orgánů je takové osoby pod nějakou záminkou zadržet a donutit k zaplacení ”propouštěcího poplatku”. Skutečná zločinnost je ze strany MGB více méně tolerována - na jaře 2000 sice policie pozatýkala několik desítek překupníků, ti byli ovšem propuštěni na svobodu poté, co složili příslušné finanční částky (vybrané peníze nešly na rozpočet ministerstva, nýbrž do rukou prezidenta).

Ekonomická situace je celkově špatná. Vedení Podněsterské moldavské republiky ovšem odmítá odpovědnost za stav hospodářství a svaluje vinu na blíže nespecifikované síly snažící se o destabilizaci země. Podle MGB stojí za problémy aktivity Židů, kteří z klíčových míst v ekonomice vytlačili ruské obchodníky. Přibližně 60% obchodní výměny se odehrává na pouličních tržištích, která slouží chudší většině obyvatel k obstarávání základních životních potřeb. Některé náznaky zlepšení hospodářské situace lze pozorovat v posledních letech - r. 2000 vzrostla průmyslová produkce o 38%, na oživení se nejvíce podílel metalurgický (kombinát v Ribnici) a lehký průmysl. Uvažuje se o obnovení výroby v několika před časem odstavených závodech a v loňském roce se Nejvyšší sovět začal zabývat přípravou privatizace.

Zahraniční zájmy v konfliktu

Ze všech zemí dané oblasti je samozřejmě Rusko na vývoji sporu zainteresováno nejvíce a disponuje též zdaleka nejsilnějším vlivem. Tato jeho pozice vyplývá ze tří skutečností. Ruská federace platí v mocensko-politické rovině bezesporu za nástupce SSSR a proto má v dění na postsovětském území v mnoha případech její slovo stále ještě značnou váhu. Tento fakt je posilován prodlužovanou přítomností příslušníků ruských ozbrojených sil stejně jako nezanedbatelného množství vojenského materiálu v separatistické provincii. A konečně zde hraje roli etnický aspekt sporu, se kterým úzce souvisí těsné a nijak neskrývané vazby řady podněsterských představitelů na Moskvu a ruskou politickou scénu, resp. některé její proudy. Například viceprezident Karaman prohlásil, že Moskva by si měla být vědoma svých strategických zájmů v regionu a bránit je stejně jako na Kavkaze.

Ruský zájem se projevuje jednak v rovině neoficiálních či polooficiálních aktivit představitelů některých politických směrů, což je případ již zmíněné ”pozorovatelské mise” při parlamentních volbách v roce 2000 (která vyvolala zápornou reakci Kišiněva), kdy přítomnost několika poslanců Dumy měla zjevně dodat hlasování v separatistické provincii zdání legitimity. Účast ruských oficiálních míst, tj. vlády a Kremlu, v mírovém procesu má oproti tomu samozřejmě serioznější charakter, přičemž ovšem zprostředkovatelské úsilí jde často ruku v ruce se sledováním vlastních zájmů v regionu. Moskva vyjednala příměří v r. 1992 a ruské síly poté dohlížely na jeho plnění, zároveň se však prosadil ruský model řešení konfliktu - jednání dvou de facto rovnocenných stran za ruského prostřednictví. Zatímco separatistická provincie byla prosazována za plnoprávného partnera v rozhovorech, dočkala se kišiněvská vláda uznání nezávislosti a územní integrity svého státu z ruské strany až po uzavření dvoustranné dohody, ve které se výslovně zmiňovala ruská role arbitra a garanta ve sporu a také strategické partnerství Moldávie a Ruské federace. Moldavský parlament smlouvu rychle ratifikoval, v ruské Dumě se na schválení teprve čeká.

V oblasti stále zůstává část 14. armády (dnes se jedná o 2500 vojáků) a značné množství ruských zbraní a munice, ač se o stažení začalo jednat už před deseti lety. V roce 1999 se Rusko pod mezinárodním tlakem zavázalo ke stažení jednotek a vojenského materiálu do konce letošního roku, dnes je však už téměř jisté, že se tak nestane. V únoru totiž náměstek ruského ministra zahraničí Vjačeslav Trubnikov naznačil, že namísto stažení zamýšlí Moskva vojáky v oblasti ponechat ve funkci mírových sil a že se již pracuje na přípravě příslušné dohody. V tu dobu však OBSE z ruské strany žádný konkrétní návrh týkající se statutu 14. armády neobdržela.

Ukrajinský postup také není zcela jednoznačný. Podle oficiálních prohlášení jsou ukrajinskými prioritami stabilita v oblasti a odchod ruské armády, Kyjev se podílel například (spolu s Moskvou) na přijetí prohlášení o společném bezpečnostním a hospodářském prostoru tvořeném Moldávií a Podněstřím v červnu 1999 (ustanovení této dohody však nikdy nebyla v praxi aplikována) nebo pomáhal obnovit mírový proces na konci r. 2000. Svou roli garanta moldavské stability však Ukrajina přinejmenším zpochybnila, když několikrát udělila separatistickému vůdci Smirnovovi statut oficiálního hosta, se kterým během návštěv v Kyjevě jednal prezident, ministr zahraničí a řada dalších vysokých státních úředníků. Podle Kučmova prohlášení učiněného během schůzky s prezidentem Voroninem v r. 2001 má Ukrajina zájem na existenci jednotného moldavského státu, ve kterém by Podněstří mělo zaručenu vysokou míru autonomie. Za další prioritu označil neprodlený odsun ruské armády a vojenského materiálu z oblasti. Mluvil také o připravenosti své země podílet s moldavskými a podněsterskými bezpečnostními orgány na projektu společné ostrahy hranice, přes kterou vedou kanály ilegálního obchodu se zbožím nejrůznějšího druhu.

Rumunsko označuje za svůj prvořadý cíl ukončení ruské vojenské přítomnosti v regionu a také stejně jako prvé dvě země vyjadřuje zájem na stabilitě moldavského státu, na rozdíl od nich je však toto rumunské stanovisko prosto dvojznačností daných v případě Ruska a Ukrajiny tendencemi pěstovat zvláštní vztahy se separatistickým vedením. Podpora Kišiněva ze strany Bukurešti však (z důvodu omezených rumunských možností) zůstává v deklarativní a symbolické rovině. Někdy se spíše než o podporu moldavské státnosti jedná o vyjádření solidarity s rumunským etnikem žijícím na východ od Prutu (o tom, zda jsou příslušníci majoritní etnické skupiny v Moldávii Rumuny či Moldavany, lze vést nekonečné diskuse). To platí například v případě Ilia Ilascu, který byl od r. 1992 vězněn tiraspolskými úřady za účast na teroristické činnosti motivované cílem  připojení Moldávie k Rumunsku. Bukurešť po dobu věznění projevovala zájem o osud údajného teroristy, v r. 2000 mu udělila rumunské občanství a Ilascu byl dokonce v nepřítomnosti zvolen senátorem do rumunského parlamentu. V květnu 2001 nařídil Igor Smirnov jeho propuštění, zřejmě na nátlak z Moskvy (Ilascovo tvrzení, že za svobodu vděčí rumunské iniciativě během předsednictví OBSE, není považováno za příliš věrohodné). Z pohledu Rumunska je důležité v prvé řadě to, aby se Moldávie v čele s komunistickou vládou a prezidentem nesnažila připojit k rusko-běloruskému svazu.



Reakce na článek