Scénář pro Makedonii
Tija Memiševič


Poslední události v Makedonii, tak jak se prezentují ve světových mediích, nápadně připomínají předešlé konflikty na Balkáně. Všichni hlásají začátek nového krvavého konfliktu. Nicméně, tento dojem vzbuzují především televizní obrázky, který stejně tak jako ty v Tetovu mohly být natočené v Sarajevu před pěti lety, nebo v jakémkoliv jiném místě bývalé Jugoslávie za období války. Reportáže jsou doprovázené velice nepřesnými, povrchními a konfúzními komentáři, ze kterých divák nemůže usoudit, kde se přesně bojuje. Navíc neříkají nic o tom proč nebo kdo proti komu stojí. Tento stav informačního servisu z Balkánu je důsledkem dlouholeté krize, které dobře rozumí jen málokdo. Na Balkáně se odehrávají složité politické a ekonomické hry, jejichž součástí jsou jak domácí aktéři, tak i mezinárodní společenství v nejširším slova smyslu. Navíc současné zpravodajství se spokojí i s pouhým náznakem masakru, bez dalšího rozkrytí jeho příčin či cílů.
Situace je ovšem mnohem složitější. Z tohoto důvodu by bylo předčasné události v Makedonii označit za začátek občanské války nebo dokonce je charakterizovat jako opakování dosavadního balkánského scénáře. Rozpadem Jugoslávie r. 1991 byla odstartována spirála násilí, mnohé věci se změnily, přítomní a zúčastnění nabyli mnoha zkušeností, především na příkladu Bosny a Hercegoviny, která je očividně už celá léta experimentem, jehož výsledek již nikdo nemůže předpovědět, dokonce ani jeho tvůrci. Zřejmým důkazem toho, že hra se může stát ještě složitější než se předpokládalo a navíc může nabýt zcela neočekávaných směrů je Černá Hora. Navíc se ukazuje, že nejde o pouhé nekontrolovatelné vášně a nenávist. Od ukončení války v Kosovu, všichni s napětím sledovali vývoj v Černé Hoře, který již dávno nebyl nijak pozitivní, a po intervenci NATO se ještě postupně vyhrocoval. Očekával se ba dokonce přímo předvídal se nový konflikt. Avšak dosud se nic klíčového v tomto směru neudálo. Postupný vývoj se může jen částečně objasnit "náhlou" změnou v Srbsku, která přivedla k moci garnituru, se kterou by černohorské vedení mohlo najít kompromisní řešení jen stěží. Černá Hora je prozatím odložena ad acta, ale jenom prozatím - konflikt podle "typického balkánského scénáře" se však nekonal.
Stejně tak se všechno a nic může stát i v Makedonii. Pravdou je, že je těžké najít opravdovou podstatu mini-války kolem Tetova. Všechny důvody, které pozorovatele jako první napadnou, jsou zároveň poměrně povrchní.
Například, je možné tvrdit, že Albánci v Makedonii neužívají práv, která jim náleží vzhledem k tomu, že tvoří přibližně 30 procent všeho obyvatelstva. Podle makedonské ústavy nejsou konstitučním národem (což je titul, kterým se mohou pyšnit všechny tři základní etnické skupiny bosenské společnosti). Albánský jazyk není rovnoprávný s makedonským například na úrovni vysokých škol nebo místní samosprávě, atd. Logicky se může soudit, že povstání Albánců v Makedonii je začátkem boje o teritoriální samosprávu, o vlastní etnicky čistý státeček. Když se k tomu dodá zkušenost s Republikou Srbskou v Bosně, která je jakoby státem ve státě, tzn. bez jasně definované státnosti, (Republika Srbska je výplodem mezinárodní společnosti), která udělením této pochybné suverenity v rámci už suverénního státu vlastně ukázala, že bez ohledu na svá oficiální vyjádření, nakonec zlegalizuje to, čeho bylo dosaženo zbraní a etnickými čistkami. Proč by se tedy makedonští Albánci nemohli pokusit násilím získat vlastní stát ve státě, a možná i něco navíc? Není třeba připomínat další důležitou skutečnost, kterou je, že Albánci nejsou novým faktorem v balkánské krizi. Už během kosovské krize byly slyšet všelijaké úvahy o snaze a ambicích Albánců na vytvoření velké Albánie, koncepce která byla pravděpodobně inspirována nesčetným opakováním idejí velkého Srbska nebo Chorvatska. I když ve zmíněných případech prohlášení měla reálnou podstatu v politice Srbska i Chorvatska, Kosovo bylo a je příkladem, že největším zlem při analýze balkánských událostí je zobecňování. Již za kosovské krize se ukázalo, že politické a zájmové propojení mezi Albánií a albánskými obyvateli v bývalé Jugoslávii je především příliš povrchní na to, aby se v něm našlo opodstatnění pro tvrzení o velkoalbánských nárocích. Nicméně, ve světle těchto velmi oblíbených teorií lze lehce, poslední události v Makedonii, zakomponovat do scénáře o Velké Albánii, protože všechno tak krásně do sebe zapadá. Nakonec je to i velice prosté. Předpoklad, že taková teorie o některé události na nepřehledném Balkáně existuje je pro pozorovatele velkým ulehčením. Všechno je však bohužel mnohem složitější.
Předestřené úvahy vedly ke vzniku různých teorií o událostech v Makedonii, a to nejenom na mezinárodní scéně, ale i v samotné Makedonii, kde rovně málokdo může s jistotou tvrdit, že opravdu ví, co se děje. V makedonských politických denících je možné se dočíst (kterých je mimochodem více než deset, a svým počtem tak drží rekord na Balkáně), že například jde o definitivní scénář mezinárodního společenství, jehož cílem je eliminace posledního multietnického státu na Balkáně, že jde o nárůst nacionalismu u Albánců, kteří chtějí rozpad Makedonie, čímž by uvolnili cestu pro vznik velké Albánie, nebo alespoň velkého Kosova, že jde o legitimní nespokojenost makedonských Albánců, kterým jsou už léta upírána práva ze strany Makedonců, že krize je vlastně vyvolána makedonským vedením, aby se zastřely skandály, které propukly bezprostředně před vypuknutím "válek" v Tanuševcích a nad Tetovem, že v podstatě jde o válku vedenou albánskou a mezinárodní mafií na obranu "svobodné zóny" na teritoriu mezi severní Albánii, Kosovem a severozápadní Makedonií, nebo že jde o velkou hru kolem naftovodu AMBO, který má spojovat Albánii, Makedonii a Bulharsko. Tento produktovod by měl investorům zajišťovat měsíční profit ve výši 600 mil. dolarů je financován Američany. Nespokojenost v této otázce vyjadřují Turci, Rusové a Britové. Nakonec je krize vyvolána Srbskem, protože Srbsko má zájem o změnu hranic na Balkáně - ztratilo Kosovo, ale ještě nedostalo Republiku Srbsku, část Kosova a část Makedonie.

Skutečná situace v Makedonii
Skutečná situace v Makedonii popírá většinu uvedených teorií. V Makedonii od posledních voleb vládne koalice, vytvořená VMRO-DPMNE makedonského premiéra Ljupčeta Georgijevskog a jednou z dvou velkých albánských stran, DPA, vedenou mocným Arbenom Xhaferijem. Vzhledem k tomu, že v podstatě albánské hlasy umožnily VMRO-DPMNE dostat se k moci (VMRO-DPMNE těsně vyhrálo nad opoziční SDSM Branka Crvenkovskog), lze přepokládat, že albánský vliv je v makedonské vládě podstatný. Sama pozice albánských obyvatel není optimální, nicméně je lepší než kdykoliv byla na Kosovu, dokonce lepší než v samotné Albánii (pokud jde o ekonomické postavení). Tak například, přípravy nových zákonů v oblasti lokální samosprávy a decentralizace jsou v kompetenci ministerstev vedených Albánci.
Makedonští Albánci si plně uvědomují, že by připojením ke Kosovu, nebo dokonce i k Albánii ztratili, jak politicky tak ekonomicky. Další pohybnosti o uvedených katastrofických scénářích vyvolává i samotný průběh konfliktu kolem Tetova. Zaprvé, nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že ví, kdo opravdu v horách okolo Tetova bojoval. Oblíbeným tvrzením je, že jde o albánské extremisty z Kosovské osvobozenecké armády. Předpokládá se, že pokud se opravdu jedná o kosovské Albánce to jednali na vlastní pěst. Znalci albánské mentality a společenských poměrů vědí, že nikdo ze strany nemůže vyvolat povstání, bez toho, aniž by měl souhlas a podporu místních rodinných vůdců. Albánci totiž uctívají hierarchii a jsou velice disciplinovaní. Reakce makedonských Albánců teorie jen potvrzují - žádné celomakedonské, nebo alespoň celotetovské povstání se nekonalo. Dalším zajímavým faktem je, že právě Tetovo je sídlem už zmíněné vládnoucí albánské strany DPA, že Albánci jsou dlouholetou majoritou Tetova, a že jejich pozice jsou ve městě víc než silné.
Pokračujme dále. Na něco, co vypadalo na začátek "typické balkánské krvavé války", bylo málo obětí (s ohledem na nasazení těžkých zbraní) a ještě šlo většinou "jen" o oběti náhodné, což je dalším protiargumentem teorie o vzniku občanské války z důvodu etnické nenávisti.
Klíčem pro pochopení situace v Makedonii může být sledování oficiálních výroků hlavních politických představitelů a následné zařazení jejich významu do kontextu dosavadních balkánských zkušeností. Je jasné, že makedonští Albánci od svých vůdců nedostali signál pro celomakedonské povstání. Navíc všichni relevantní albánští představitelé nepropásli možnost, ve svých pohledech na budoucnost připomenout a podpořit "teritoriální integritu, státnost a suverenitu Makedonie v jejích stávajících hranicích". Na oplátku, premiér Ljupčo Georgijevski ve svých posledních výrocích "otevřel dveře" pro rozhovory o zrovnoprávnění obou jazyků v Makedonii a pro nová řešení o obsahu preambule ústavy, podle které Albánci nemají status konstitutivního národa.
Otázka zní, o co jde makedonským Albáncům? Pravděpodobně chtějí získat oficiální právo teritoriální samosprávy nad albánskou částí, která se de facto již pod jejich správou nachází a dobře v rámci Makedonie funguje. Toto tradiční místo pobytu a ekonomické prostředí jim plně vyhovuje. Prostřednictvím samosprávy by se vyřešily i ostatní sporné otázky, například jazyka nebo daňové politiky. Nicméně, teritoriální samospráva ještě neznamená odštěpení od Makedonie, a již vůbec ne snahu o připojení se ke Kosovu a Albánii. Nejasné povstání není začátkem občanské války, ale bylo prostředkem k politickému nátlaku a přípravou atmosféry pro politická jednání. Makedonští Albánci už vědí že není nutné vést dlouhou a zničující válku, aby se přistoupilo k jednání, kterými mohou alespoň částečně dosáhnout svých cílů. Dnešní vládní garnitura v podmínkách současného mocenském rozložení sil by sice mohla zabránit realizace ústupků učiněných parlamentem v jazykové oblasti, ale neuspěla by s řešením federace nebo dokonce konfederace. Tyto koncepce ve světle balkánských krizí posledních let vzbuzují u obyvatel strach z úplného rozpadu státu. Na druhou stranu VMRO-DPMNE, tím že by se těmto otázkám vyhýbalo, může ztratit koaličního partnera, který mu vlastně vládnoucí postavení zajistil. V takové situaci je nejlepším prostředkem malé drama, které by jen připomnělo možnost války, a v atmosféře strachu před rozpadem státu vymezit vnitřní hranice přijatelné pro politickou elitu a obyvatele. Navíc, všechno zapadá i do politiky mezinárodního společenství, které vyzdvihuje princip neměnnosti hranic a zároveň rozhraničuje a rozděluje všechno, co jen rozdělit lze. Asi se i mezinárodním vyjednavačům ulevilo, že intervence makedonských bezpečnostních sil proti extremistům kolem Tetova nebyla brutální a neodstartovala opravdové násilí. Zároveň byly splněny i podmínky pro začátek jednání i bez vleklého a krvavého konfliktu. Nyní začíná druhá fáze - seriózních jednání o vnitřním uspořádání Makedonie vedených mezi legitimními představiteli etnických Albánců v Makedonii za prostřednictvím mezinárodního společenství. Legitimními představiteli jsou DPA, Albánci u moci. A všichni doufají, že další upozornění typu tetovského povstání nebudou nutná. Avšak, toto je jen jeden z možných scénářů. Do situace se mohou zapojit ještě další rozhodující činitelé, kterých je na Balkáně mnoho, a každý den se mohou nastat neočekávané obraty. Výše předestřený scénář by pro obyvatele Makedonie byl pravděpodobně jedním ze šťastnějších.

Reakce na článek