Pakty Stability pro Balkán a pro Kavkaz
Přehled, základní srovnání a navazující úvahy
Tija Memiševič


Rozpad Jugoslávie provázely brutální války a zdá se, konec krize ještě není v dohledu. Jsme znovu svědky objevení se hrozby možného rozpoutání občanské války v Makedonii. Během více než deset let konfliktů na Balkánu se mezinárodní společenství pokoušelo o různá řešení, ale většina jeho opatření byla buď nedostatečná nebo neodpovídající. Jedna z iniciativ, která měla slibný začátek, ale ještě neprokázala svojí úspěšnost, je Pakt Stability pro Balkán. Pakt stability pro Balkán byl oficiálně založen v Sarajevu koncem července 1999. Tato iniciativa byla od svého začátku velmi ambiciózní už proto, že zapojila a získala podporu všech relevantních mezinárodních subjektů. Pakt Stability zahrnuje všechny státy v regionu a to v jeho širším pojetí (například včetně Turecka), stejně jako hlavní světové velmoci, včetně USA a EU, a všechny relevantní mezinárodní organizace a subjekty, například Světovou banku, nebo OBSE. Iniciativa si klade za cíl zajištění stability a prosperity v regionu. Její činnost je rozčleněna na tři tzv. kulaté stoly, soustředěné na ekonomiku, bezpečnost a humanitární a politickou oblast. Hlavním předmětem činnosti je pořádání pravidelných a mimořádných schůzek a konferencí v rámci jednotlivých kulatých stolů, kterých se zúčastňuje značný počet oficiálních představitelů. Sídlo Paktu je v Bruselu. V jeho čele stojí Vysoký představitel, kterým je od začátku Bodo Hombach. Pakt stability pro Balkán nedisponuje vlastními finančními zdroji a je tedy ekonomicky závislý na zúčastněných zemích. Z tohoto důvodů jsou organizovány jakési sponzorské konference prostřednictvím kterých se získávají finanční prostředky pro projekty v rámci regionu.
Hlavní slabinou Paktu stability se zdá jeho samotná koncepce, která si klade za cíl poválečné uspořádání na Balkáně. Nejnovější vývoj v Makedonií dokazuje, že tato iniciativa byla buď předčasná, nebo není schopná zabránit dalším konfliktům. Už v okamžiku vytvoření Paktu stability bylo zjevné, že region se stále nachází ve stavu křehké rovnováhy a je citlivý k dalším etnickým konfliktům.
Stabilita regionu je vysoce závislá na Srbsku, které je klíčovým státem. Pokoušet se podporovat spolupráci v regionu bez účasti Srbska může vyžadovat značné úsilí s nejistými výsledky. Vývoj v Srbsku, takzvaná "revoluce", je jenom počátkem bolestné a dlouhé přeměny v občanskou společnost. Nová elita zatím směřuje směrem, který nevede k posílení spolupráci v regionu (např. spíše konfliktní vztah vůči Kosovu, časté nacionalistické projevy a narážky, neochota spolupracovat s Haagským tribunálem apod.)
Mezi ostatní slabiny Paktu patří malé, v podstatě jenom poradní pravomoci orgánů Paktu Stability, nedostatek finančních zdrojů, a především celkový rozsah iniciativy (až příliš zúčastněných), která se zdá nebýt ničím jiným než řadou bezvýsledných schůzek různých představitelů.

Kavkaz je v Evropě, a Evropa potřebuje, aby se konflikty urovnaly a region stabilizoval. Ve světle posledního vývoje na mezinárodní scéně a aktuálních ambic EU ohledně rozšiřování, zájem o region Kavkazu vzrostl. Zvýšení zájmu o tento region má hned několik důvodů:
- Vzhledem k zvýšené pravděpodobnosti členství Turecka v EU roste i důležitost Kavkazu jako potenciálního přímého souseda EU.
- Přítomnost a dominantní postavení USA a Ruska v regionu se jeví spíše jako odporující zájmům Evropy. EU na Balkáně prokázala svou neschopnost řešit konflikty „před vlastním prahem“, a svou nepřipravenost jednat jako jednotný mezinárodní subjekt pokud jde o zahraniční politiku. Dominantní postavení USA na Balkáně, a jejich rozhodující role v řešení konfliktů je spíše ostudou pro EU. Pakt stability pro Balkán je iniciativou zrozenou v EU, čímž EU dokazuje, že si je vědoma vážnosti situace. Rostoucí zájem o Kavkaz tuto tezi ještě potvrzuje.
- Zásoby plynu a ropy proudící z kavkazského regionu jsou jedním z hlavních důvodů proč EU, závislá na těchto dodávkách, usiluje o stabilizaci regionu a upevnění svých pozic.
- Ve světle rozšiřování EU na východ a nutnosti jednat s Ruskem, které se staví odmítavě k této otázce, potřebuje EU dobré výchozí podmínky a vhodnou atmosféru pro dialog a spolupráci s Ruskem. Po založení "Severní dimenze" (což je zvláštní iniciativa, zaměřená na spolupráci mezi EU, pobaltskými státy a Ruskem v otázce rozšiřování EU), je logickým krokem "Jižní dimenze" - Kavkaz.
- Pozorovateli se jako zřejmá musí ukázat zajímavá spojitost mezi Balkánem a Kavkazem, kteří spolu tvoří linii přímo spojující Evropu a Asii, a která se vyhýbá pro Evropu nejproblematičtějšími činiteli - Rusku. Nevyužití šance zabezpečit si silnou pozici na Kavkaze stejným způsobem jak se o to snaží na Balkáně by bylo velkým neúspěchem EU.

První náznaky o možnosti založit Pakt stability pro Kavkaz bylo možné zaznamenat na konci r. 1999. Pravděpodobnou inspirací byl Paktem stability pro Balkán. První oficiální projev týkající se iniciativy zazněl z úst bývalého tureckého prezidenta Demirela během jeho návštěvy Gruzie v lednu 2000. Ševarnadze uvítal možnost vzniku iniciativy, která by přinesla stabilitu a vyřešila konflikty, které víc než deset let otřásají regionem. Během roku byla v Bruselu při Centru pro studia evropské politiky založena kavkazská skupina „Task Force”, která připravila dokument "Pakt stability pro Kavkaz". Text byl dále doplněn a pozměněn na základě zkušenosti a faktů, které získali členové skupiny během léta při návštěvě Kavkazu, kde vedli rozhovory se všemi představiteli jižních kavkazských států a separatistických regionů. Nová verze se jmenuje " Pakt stability pro Kavkaz - doplňující poznámky".
Jeho koncepce nepředpokládá pouhé kopírování Paktu stability pro Balkán. Autoři původní iniciativu nepovažují za odpovídající situaci na Kavkaze, a dokonce jí kritizují jako neodpovídající i pro samotný Balkán. Nicméně, autoři vycházejí z předešlých podobných zkušeností, nepřiklad z balladurského Paktu stability, který měl za cíl zprostředkovat a ulehčit uspořádání vztahů mezi menšinami na hranicích mezi východoevropskými státy. Informace také čerpali z Paktu stability pro Balkán a z mírových ujednání, především z britsko-irského a belgického modelu, které zavádějí některé nové prvky do definování státu a autonomie. Podstatou iniciativy je zaměření se na vyřešení konfliktu v Abcházii, Adžárii a Jižní Osetie v Gruzii, a v Náhorním Karabachu mezi Ázerbajdžánem a Arménií. Autoři se domnívají, že je nutné souběžné řešení - komplexní a synchronizované uspořádání konfliktů, neboť ty jsou navzájem propojené a každý jednotlivý separatistický region čeká na to, jak se situace vyřeší v ostatních.
Od základní koncepce se vyvíjejí ostatní prvky, vycházející z již výše zmíněných zkušeností, a přizpůsobené situaci na Kavkaze. Autoři se především zříkají starých definic suverenity a organizace státu, a zavádějí nové koncepce, které označují jako post-moderní. Za příklad může sloužit termín mezi-závislost (interdependency), nebo dělení vládní moci na několik stupňů. Nové koncepce se mají dále realizovat v rámci jihokavkazké integrace, která by jižní Kavkaz zapojila do současných integračních trendů a v duchu které nové koncepce nabývají svého konkrétního významu. Autoři varují, že integrace jižního Kavkazu nemá být pojímána na základě tradičních definic, jako je koncentrace na předem určený cíl a za konkrétním účelem, ale jako tvořivý proces, který může nabrat různé formy a jejíž konečný cíl není definován a nemůže být ani předpovězen. Na této úrovni autoři definují Pakt stability nikoliv jako instituci, ale jako novou formu politického režimu, jako proces, který musí využívat předešlé zkušenosti a zároveň se přizpůsobovat konkrétním okolnostem a vlastnostem kavkazských společností.
Pakt stability pro Kavkaz je celkově teoretický dobře rozpracován a zamýšlen, a zdá se, že jak plán, tak myšlenky stojící v jeho pozadí jsou přitažlivé. Nicméně, otázkou zůstává jeho realizace. Například požadavek, aby Pakt stability pro Kavkaz nebyl institucionalizován. Alespoň ne v tom smyslu, jako jeho balkánský předchůdce a v otázce samofinancování. Toto se může projevit jako značná překážka, stejně jako v případě balkánské iniciativy. Na druhou stranu, trvání na konkrétních akcích a zvládnutelný rozsah a struktura jsou nové a svěží ve srovnání s nekonečnými neproduktivními schůzkami v rámci balkánské iniciativy a velkým, skoro nezvladatelným počtem účastníků.
Další slabinou se jeví důraz na to, aby hlavní roli v Paktu stability pro Kavkaz hrála OBSE. Toto se na první pohled nejeví jako problém a pravděpodobně by to bylo i přijatelné pro všechny zúčastněné strany, především pro USA, Rusko a EU. Nicméně, jestliže má OBSE hrát takovou roli, včetně organizace mírových misí, pak se nabízí otázka rozsahu restrukturalizace a redefinování této organizace tak, aby se stala skutečně kompetentní pro daný úkol. Následuje otázka, zda trvání na účasti OBSE má smysl a jestli je vůbec uskutečnitelné.
Iniciativa se nachází ve své počáteční fázi, a pokud proces začne, bude nutné přizpůsobovat základní plán na základě zkušeností z terénu. Jelikož je Pakt zamýšlen jako tvořivý proces, neustálé přizpůsobování by mělo být v souladu s původní koncepcí. Rigidita se již ukázala jako neproduktivní a dokonce škodlivá v případě Balkánu, a nejenom v případě Paktu stability, ale také v předchozích mírových smlouvách.

Na závěr krátkého náčrtu Paktů stability pro Balkán i pro Kavkaz lze říci, že obě iniciativy jsou jak rizikem, tak výzvou. Výsledky mohou být jak špatné nebo žádné, tak i velmi dobré. Bez ohledu na kritiku a zjevné nedostatky, ve srovnání s částečnými, špatnými, nebo žádnými iniciativami, Pakty stability jsou dobrými pokusy a mohou alespoň odstartovat pozitivní změny v obou regionech.

Reakce na článek