Ruská politika na Jižním Kavkaze
Emil Souleimanov

I cannot forecast to you the action of Russia. It is a riddle wrapped in a mistery inside an enigma, but perhaps there is a key. That key is Russian national interest.

Winston Churchill

Historie ruského expansionismu na Kavkaze

V roce 1552 ruský car Ivan IV Hrozný dobyl Kazaň- hlavní město volžských Tatarů. Během pouhých 72 roků tak Rusko prochází takřka nemyslitelným historickým vývojem: zatímco téměř 300 let před rokem 1480 ruská knížectví tvořila součást říše chánů ze Zlaté hordy, v průběhu několika desetiletí po osamostatnění dochází ke vzniku centralizovaného Ruského (Moskevského) carství, jemuž se vzápětí daří zmocnit se rozsáhlých území v povodí Volhy. Dobytím Kazaně začíná nová éra ruské státnosti: expansionismus a budování multinacionální říše. V průběhu následujících tři století se Rusko stává vládcem nekonečných prostorů Kavkazu, Střední Asie a západní Sibiře- s celkovou rozlohou převyšující 4,5 km čtverečných. Počínaje tímto obdobím Rusko je největší evropskou a posléze i světovou mocností.

V těchto expansionistických snahách Kavkaz zaujímal zvláštní postavení. Nejprve, zmocnění se kavkazských hor se jevilo jako nezbytný výchozí bod pro následné podmanění si Osmanského sultanátu. Vzhledem ke vlastním imperiálním choutkám Rakouska “balkánská cesta” se zdála být dosti problematická. Odvěký ruský sen o dobytí Cařihradu, což mělo poskytnout Petrohradu klíče k výlučné dominanci v černomořském regionu a přístup ke Středozemnímu moři tak byl do značné míry podmiňován úspěšností ruské armády na Kavkaze. Eventuální přičlenění Persie k říši bílého cara také bylo podstatným stimulem k ovládnutí Kavkazu: Rusko by tak nejenže upevnilo své strategické postavení ve středoasijských emirátech, ale i získalo důležitou základnu pro případné “indické” tažení. Kromě toho, dobytí Kavkazu by definitivně skončilo s tureckými snahami o vybudování mocného muslimského pásma od Bosny až do Číny.

Jak vidíme, byly to geopolitické a strategické úvahy, nikoliv obchod a ideologie, jež úzce definovaly ruský zájem na podrobení si Kavkazu. Počátkem 19. Století se na Jižním Kavkaze vykresluje klasická mocenská rivalita, tvořená trojúhelníkem Turecko-Rusko-Írán, jež charakterizuje region až dodnes. V řadě válek s Persií a Tureckem se Rusku daří ustavit svou hegemonii na Jižním Kavkaze, i když zde čas od času propukávají protiruská povstání a severně Velkého Kavkazu válka zuří až do roku 1864.

Tímto významným strategickým úspěchem však ruské aktivity na Kavkaze nekončí. Počínaje 19. stoletím – zvláště po ponižující porážce Petrohradu v krymské válce, vedené aliancí Velké Británie, Francie a Turecka proti Ruskému impériu- se v Rusku zakotvují obavy, že vnější mocnosti (v první řadě Velká Británie, Francie, Německo, Turecko, pak Persie a dokonce i USA) ve snaze rozdrobit a podmanit si Rusko využijí jejích domácích a mezinárodních slabin. Slabina Ruska- podle rusko vize- měla poskytnout rivalům podnět k intervenci, přičemž je zřejmé, že případná intervence začíná v periferii. V tomto ohledu se Kavkaze jevil jako lákavé sousto: na permanentně neklidném

Kavkazu vždy byly přítomné náznaky nespokojenosti s koloniální nadvládou Ruska. Převážně muslimský Severní Kavkaz se tváří v tvář ruské agresi sjednotil pod praporem svaté války, jež horalům stala na dva miliony uprchlíků a zabitých: ghazavatu se v každou chvíli hrozily připojit ázerbajdžánské země. Ani tureckému sultánu nebyla cizí myšlenka vojenské intervence ve prospěch kavkazských muslimů. Persie nevzdala perspektivy znovudobytí “17 měst Kavkazu”. Rovněž v pravoslavné Gruzii nevládly výjimečně proruské nálady: záhy po tzv. Georgijevském traktátu, který dokumentoval libovolné přidružení Gruzie do Ruské říše na právech protektorátu, gruzínské království bylo nelegitimně eliminováno. Řada národních povstání na počátku 19. století v Gruzii byla Petrohradem krvavě potlačena. Za této situace pouze Arméni vykazovali Rusku bezvýhradnou loajalitu, neboť spojovali s ruským expansionismem myšlenky na zmrtvýchvstání starodávného arménského království v rámci křesťanské ruské říše na právech autonomie.

Konsolidace Kavkazu- jak Severního, tak Jižního- tak představovala životní hrozbu pro ruský stát. Protiruské povstání na Kavkaze obratně dirigované evropským nepřáteli Ruska za případné účasti Turecka či Persie by ohrozilo teritoriální integritu impéria. Dalo se očekávat, že by se secesionismus Kavkazanů rozšířil na Střední Asii, ba muslimské regiony Uralu a Volhy. “Efekt domina” by mohl roznítit nacionalistické vášně i v Polsku a na Ukrajině. Aby tomuto pro Rusko nesmírně nepříznivému scénáři bylo zabráněno, prioritním úkolem Petrohradu a posléze Moskvy se stalo rozsévání sváru mezi lokálními etnickými skupinami.

Politika “rozděl a panuj” spolu s “ stick and carrot ???………………..” se tak stala oblíbeným nástrojem koloniální politiky Ruska na Kavkaze. Dmitrij Trenin v této souvislosti správně uvádí, že tím byl v regionu vytvořen účinný mechanismus klientelistických vztahů. Vytvařování a podněcování lokálních rozepří mezi etnickými skupinami Kavkazu pasovalo centrální vládu impéria do úlohy “věčného arbitra”, o jehož přízeň a podporu konfliktní strany měly usilovat a jehož svrchované postavení měly respektovat. Aby zcela nekonfrontovalo proti sobě žádnou z etnických skupin, ruští guvernéři šikovně balancovali mezi tuzemskými hráči a volili řešení, jež v konkrétní časové perspektivě nejlépe odpovídalo ruským strategickým směrnicím. Flexibilita a pragmatismus ruských vladařů svědčil o tom, že Rusko na Kavkaze “nemá věčné přátele, nýbrž věčné zájmy”, i když v řadě důležitých strategických otázek politika Petrohradu vykazovala úctyhodnou kontinuitu. V důsledku těchto snah na Kavkaze ke konci 19. století nebyla takřka žádná národnost, jež by nepociťovala vůči Rusku víceméně podstatné nepřátelství, nicméně je paradoxní, že všechny etnické skupiny byly navýsost závislé na blahovůli Ruska.

Je to pro historické osudy kavkazských národů velice tragická skutečnost. Jak známo, před příchodem Ruska na Kavkaz v regionu neexistovala takřka žádná etnická či náboženské animozita, v dějinách mnohonárodnostního Kavkazu do 19. století chybí zmínka o etnickém či náboženském konfliktu. Kavkaz vynikal tolerantností- desítky národů vyznávajících sunnitský a šíitský islám, pravoslavné, gregoriánské, katolické křesťanství, zoroastrismus, buddhismus a judaismus žily a bojovaly bok o bok, v naprostém souladu se svými sousedy v průběhu staletí. 19. století poznamenavší zrod moderního, etnicky pociťovaného sebeuvědomění poskytlo živnou půdu pro ruské snahy o vzájemné rozeštvání obyvatel Kavkazu. Cílevědomé “územní”, “vodní” či sociální politika Ruska na etnicky rozmanitém Kavkaze se nakonec obrátila v otevřený národnostní, ba mnohdy náboženský konflikt mezi kavkazskými tuzemci. Na Kavkaze, kde po staletí platily zákony krevné pomsty, nebylo až tak nesnadné zasít zrno mezinárodního svaru: nepřátelství a duch vzájemné nedůvěry se zde dědilo s krví matky.

Mluvíme-li o současných etnických konfliktech na Kavkaze, lze oprávněně tvrdit, že jsou v převážné většině vzešlé ze zárodků, vypěstovaných imperiálním Ruskem v 19. století. O to palčivější je skutečnost, že ani v stávající politice Moskvy vůči Kavkazu- a Jižnímu Kavkazu zvlášť- nelze zaznamenat čitelný odstup od dosavadní imperiální strategie. Ideologická základna a geopolitické nástroje Ruska zůstaly v téměř nedotčené podobě platné i dnes a navíc nabyly na rysech charakterizujících vývoj mezinárodních vztahů po zániku bipolárního systému.

Reakce na článek