Estonsko a otázka ruské menšiny

Tija Memiševič

Baltické státy byly první, které usilovaly o nezávislost vůči Sovětskému Svazu. Litva, ve které bylo založeno první celonárodní občanské hnutí - Národní Front, byla brzy následována Lotyšskem a Estonskem. Původním smyslem těchto Frontů byla podpora reforem generálního tajemníka ÚV KSSS Michaila Sergejeviče Gorbačova. Nicméně, postupem času hnutí dostávala nacionalistický ráz a začala usilovat o větší nezávislost. Ve stejnou dobu začala vznikat radikálnější národní hnutí. 

V Estonsku reformistický Národní Front (Eestimaa Rahvarinne) našel svého soupeře v Estonských Občanských Výborech. Pro obě strany se hlavní stala otázka širší národní nezávislosti. Národní Front ale byl připravený sjednávat kompromisy se sovětským centrem. Estonské Občanské Výbory naopak od začátku usilovaly o plnou státní nezávislost a odmítaly jakékoliv dohody a ústupky. Výbory zaujaly striktní postoj v otázce připojení Estonské Republiky k Sovětskému Svazu v červenci 1940 a prohlásily tento akt za protizákonný. Estonský národ měl mít plnou svobodu rozhodnout se, zda chce zůstat součásti Sovětského Svazu nebo získat plnou nezávislost. Vůdcové takto zaměřených hnutí podporovali koncept legální kontinuity s meziválečným Estonskem. Umírněný postoj Estonského Národního Frontu rychle ztrácel podporu v radikalizované společnosti. Pokus o komunistický převrat v r. 1991 Národní Front úplně zdiskreditoval. Brzy po pokusu o převrat Estonsko vyhlásilo nezávislost a v září stejného roku bylo uznáno sovětským parlamentem jako nezávislý stát. Národní koncepce Estonských Občanských Výborů a příbuzných hnutí a stran tak získala dominantní postavení na politické scéně nově nezávislého Estonska. Na straně jedné, legalistický přistup z estonského hlediska byl pochopitelný. Na druhou stranu, měl nepříznivé následky pro početnou menšinu - ruskou populaci. Více než jedná třetina celkové populace Estonska byla zbavena základních občanských prav.  

Právní a politický rámec

Začátkem r. 1990 v Estonsku vznikly dvě souběžné zákonodárné struktury. Na jedné straně pokračoval ve své činnosti již existující Nejvyšší Sovět Estonské SSR a na straně druhé bylo založeno Estonské Shromáždění, a to na základě voleb které zorganizovaly Estonské Občanské Výbory začátkem roku 1990. Voličská základna se skládala z obyvatel zaregistrovaných předtím Estonskými Občanskými Výbory na základě toho, zda lidé byli estonskými občany před r. 1940 nebo jejích potomky. Velká část ruské menšiny (většinou přistěhovalci ze sovětské éry) tímto neměla právo mít vlastní představitele v novém Estonském shromáždění. Tento fakt ovlivnil pozdější jednání o nové ústavě v Nejvyšším Výboru (dřívější Nejvyšší Sovět) a Estonském shromáždění. V ústavodárném Shromáždění, založeném oběma zákonodárnými orgány, bylo 60 členů, z toho pouze 7 představitelů rusky mluvicí populace. Finální forma Ústavy, která byla přijata 3.7.1992 na základě všeobecného hlasování (28.6.1992), tak především odrážela původní koncepci Estonského Shromáždění a Estonských Občanských Výborů. I když pro nový projekt Ústavy hlasovalo 91 procent z 67 procentů oprávněných voličů,  výsledek neodrážel názor celé populace. Důvodem byl nový zákon o občanství, vydaný 26.2.1992, který vlastně byl znovuzavedeným zákonem z r. 1938. Tento zákon přepokládal de iure pokračující existenci Estonské Republiky. Občanství bylo uděleno jedině obyvatelům Estonska který ho měly před r. 1940 nebo jejich potomkům. Podle nového zákona se jenom 80 000 neestonských obyvatel Estonska stalo občany. Číslo nabývá na významu ve světle celkového složení estonského obyvatelstva. Podle posledního sovětského sčítání z r. 1989, Estonci představovali 61,5% z 1 565 662 obyvatel. Rusky mluvicích bylo napočítáno 550 816. Do toho počtu patřilo 48 271 Ukrajinců a 27 711 Bělorusů. Celkově rusky mluvicí populace představovala 35,18% populace. Poměr se dramatický nezměnil během prvních let estonské nezávislosti. Podle údajů z r. 1996, etnicky Rusové představovali 28,5% a Ukrajinci 2,6% estonské populace (údaje o Bělorusech nejsou dostupné). Ve stejnou dobu, podíl Estonců nepatrně zrostl na 64,6 procent. Ani geografické rozložení ruské menšiny nezažilo velké změny. Rusové jsou tradičně soustředění v severovýchodní pohraniční oblasti Ida-Virumaa, především v průmyslových městech Narva, Sillamäe a Kohtla-Järve. V oblasti Rusové představují 95 procent z celkové populace.

Podle zákona o občanství z 26.2.1992, ti, kteří nezískali občanství automaticky, o něj mohli požádat teprve po dvou letech trvalého pobytu. Žadatel pak ještě musel čekat další rok než mu občanství bylo uděleno. Navíc se dvouletý trvalý pobyt počítal od r. 1990, ne od prvního roku pobytu v Estonsku. Tento princip zajišťoval, že se etnický Rus mohl stát občanem nejdříve v r 1993. Zákon též vyžadoval znalost estonského jazyka jako podmínku pro získání občanství. Celkový výsledek byl, že ruská menšina byla vyloučena z politického života alespoň do r. 1993. Etničtí Rusové se například nemohli zúčastnit parlamentních voleb v r. 1992.

Estonská vláda navíc 19.5.1993 přijala nový zákon o regionálních volbách, který zakazoval rusky mluvicím obyvatelům zvolení do lokálních správných orgánů.

Krize roku 1993

Napětí mezi početnou ruskou menšinou a zbytkem estonských obyvatel dosáhlo vrcholu v r. 1993. 23.6.1993 estonská vláda přijala zákon o registraci cizinců, který vyžadoval od všech přistěhovalců ze sovětské éry, aby se přihlásili a zaregistrovali. Dva dny poté Rusko přerušilo dodávky zemního plynu do Estonska, aby vyjádřilo svůj protest proti zákonu o registraci cizinců, který považovalo za součást diskriminující politiky vůči etnickým Rusům.

Estonský president, Lennart Meri, který se pokoušel zmírnit napětí ještě před vypuknutím krize (založil v roce 1992 Institut pro lidská práva, který měl za úkol pozorovat respektování lidských práv v zemí a nabízet informace mezinárodnímu společenství), zákon suspendoval. Ve stejnou chvíli poslal výzvu a zorganizoval kulatý stůl, který by projednával otázky týkající se etnických menšin v Estonsku. Kulatý stůl byl založen a existuje dodnes. Do jeho složení patří členové parlamentu, představitelé Spolku estonských národů a Representativní shromáždění ruské komunity.

Situace nicméně byla natolik vyhrocena, že lokální výbor města Narva vyhlásil místní referendum, který měl rozhodnout o autonomii pro rusky mluvicí oblasti. Referendum se mělo konat 16. a 17. 6. 1993. Mezitím se OBSE, která začala pozorovat situaci v Estonsku v únoru 1993, pokusila zasáhnout za účelem dosažení dohody. Pod dohledem Maxe van der Stoela, vysokého představitele OBSE, byla přijata estonským parlamentem (Riigikogu) pozměněná verze zákona o registraci cizinců. Navzdory intervenci OBSE krize pokračovala během celého léta. V červenci 1993 se Narva a Sillamäe, města s převážnou ruskou menšinou, zúčastnily referenda jehož výsledkem mělo být vyhlášení těchto měst autonomními oblasti v rámci Estonska. Přes 90 procent zúčastněných voličů podpořilo autonomií v rámci Estonska. Estonská vláda okamžitě označila hlasování za nelegální. Ruská menšina se neohlížela na vyjádření estonské vlády. Záhy městský výbor Sillamäe prohlásil referendum za právoplatné a změnil status města na autonomní zónu uvnitř Estonska. Nicméně, nakonec se výbory obou měst podřídily rozhodnutí estonského Nejvyššího soudu, který označil referendum za nezákonné.

Další napětí vzniklo kolem nového zákona o kulturní autonomií pro občany patřící k menšinám, který byl vyhlášen presidentem Lennartem Merim 11.11.1993. Tradice ochrany kulturní autonomie vycházela ze zákona z r. 1925. Někteří neobčané (lidé bez přiznané národnosti se starým sovětským pasem) označili zákon za diskriminující, vzhledem k tomu, že se právo kulturní autonomie omezovalo jenom na občany Estonska. Vláda v Tallinu odpověděla na kritiku prohlášením, že neobčané se mohou stát plnohodnotnými členy etnických organizaci. Nový zákon přepokládá finanční příspěvky pro kulturní organizace.

Vývoj právního rámce pro menšiny

Paradox v estonské politice vůči menšinám byl zřetelný. Na jednu stranu estonská vláda usilovala o naturalizaci neobčanů, na straně druhé je zbavila práva zúčastnit se politického rozhodování. To bylo zdrojem  silného napětí mezi oběma komunitami a mohlo vyvolat další odcizení ruské menšiny, která se rozhodla v Estonsku zůstat.

Poté, co vstoupil v platnost zákon o kulturní autonomií, bylo rozhodnuto dovolit neobčanům volit v místních volbách, a tak je částečně zapojit do politického rozhodování. V dalších místních volbách Rusové získali místa v lokální správě v celém Estonsku. V Tallinu například Rusové získali 27 z 64 míst v městském výboru, včetně místa předsedy.

Podle nového zákona o jazyce z 1.4.1995 mohla lokální správa v městech a oblastech s neestonskými menšinami používat vedle estonštiny i jazyk menšin. To v praxi znamenalo zavedení ruštiny jako úředního jazyka v Vaivary, Narvě a Sillamäe.

Ve stejný den  vešel  v platnost nový zákon o občanství, podle kterého estonští občané nemohli být zbaveni občanství, ale naturalizovaní občane jej mohli ztratit kvůli některým porušením zákona. Od daného okamžiku žádosti o estonské občanství  mohly být podány jedině osobami, které žily v republice alespoň 5 let a po celou dobu měli trvalý pobyt. Žadatelé těž museli projit dvěma zkouškami: testem z estonského jazyka a zkouškou z estonské ústavy a dalších základních zákonů.

Zákon byl v prosinci 1998 parlamentem rozšířen. Dodatečná legislativa z 12.6.1999 umožňovala udělení občanství dětem, které se narodily po 26.2.1992 rodičům legálně pobývajícím na území Estonska.

Zákon o cizincích z r. 1993 umožnil všem neobčanům požádat o dočasný nebo trvalý pobýt. Žádal jednoroční lhůtu, během které neobčané, kteří přišli do Estonska před 1.6.1990 a byli trvalými obyvateli bývalé Estonské SSR, mohli požádat o povolení k pobytu. Vzhledem k různým zpožděním a problémům při implementaci zákona i kvůli kritice ze strany mezinárodních pozorovatelů  byla později lhůta prodloužena až do 12.6.1995. Do ukončení nově stanovené lhůty převážná většina cizinců - 327 737 z přibližně 370 000 - vyplnila žádost. Registrace byla prodloužena do 30.4.1996, vzhledem k 20 000 až 50 000 osobám, které se ještě nepřihlásily. Roku 1997 vláda zorganizovala kampaň, ve které prohlašovala že nepodnikne žádná opatření proti ním pokud se přihlásí. Do záři 1998 se tak zaregistrovalo přibližně 2000 lidí z této skupiny. Do roku 2000 získalo 192 072 neobčanů trvalý a 84 180 dočasný pobyt.

Estonské občanství získalo od počátku platnosti zákona v roce 1992 do roku 1999 112 822 neestonců. Od 1.8.1999 získalo občanství 3 637 osob ve srovnání s 7 946 který ho získali v období mezi srpnem 1998 a říjnem 1999. Navíc po uvedení v platnost již zmíněného dodatku k zákonu o občanství bylo podáno 427 žádosti o naturalizaci dětí narozených v Estonsku rodičům neobčanům, kteří jsou legálními obyvateli Estonska.

Na druhé straně, podle údajů z ruského velvyslanectví v Estonsku, přibližně 120 000 osob žijících v Estonsku získalo do r. 1997 ruské občanství.

Ruská menšina a tlak Ruska na Estonsko

Bez ohledu na stále se zlepšující vztah estonské vlády vůči ruské menšině, představitele ruské vlády a místní ruské komunity pokračovali ve kritice zákona o občanství, , který je nadále označován z jejich strany za diskriminující. OBSE a četné mezinárodní organizace, včetně finského Helsinského výboru, však opakovaně prohlásily že estonský zákon o občanství odpovídá mezinárodním standardům.

Vzhledem k ruské zahraniční politice je tlak ze strany Ruska pochopitelný. Když se Estonsko po  získání nezávislosti přeorientovalo na západní struktury, především EU a NATO, Rusko začalo zneužívat přítomnost početné ruské menšiny jako prostředku k brždění estonských plánů. Ještě v r. 1993, Rusko vyhlásilo zamezení rozšiřování vojenských bloků (především NATO) jako jeden z hlavních cílů své zahraniční a obranné politiky.

Hlavními otázkami, které zvyšovaly napětí mezi Ruskem a Estonskem se staly odsun sovětské armády z Estonska a ujednání hranic mezi dvěma státy. 

V okamžiku vyhlášení nezávislosti bylo na území Estonska přítomno přes 47 000 ruských vojáků a důstojníků. Rusko soustavně odkládalo odsun a podmiňovalo jej ochranou práv ruské menšiny z estonské strany. Po několika neúspěšných výzvách k odsunu svých vojsk vůči Rusku  ze strany Helsinského summitu v r. 1992 konečně začalo stahování armády. Na základě nařízení ruských představitelů bylo nicméně několikrát pozastaveno. Jednání, která proběhla v prosinci 1992 mezi oběma stranami, oficiálně podmínila otázku odsunu se stavem ochrany práv ruské menšiny v Estonsku. Po roce velké krize ve vztahu mezi Ruskem a Estonskem byl konečný odsun dokončen k 31.8.1994. Kritickými body nicméně zůstaly otázky ruské menšiny a určení hranic.

30.6.1994 estonský parlament přijal zákon, která stanovil estonskou hranici s Ruskem na linii před r. 1940. Rusko, na druhou stranu, požadovalo Pskovskou oblast (5 procent estonského území, kde převládá ruská menšina), která podle mírové smlouvy v Tartu z r. 1920 připadla Estonsku, ale se stala součástí Ruska po okupaci. Po madridském summitu NATO v roku 1997, který oficiálně označil okupaci Estonska Ruskem za nezákonnou, se ujednání hranic posunulo na další úroveň – zesílení spolupráce v rámci založené Rusko-estonské mezivládní komise.

Současné rusko-estonské vztahy mohou být charakterizovány jako relativně stabilizované. Rusko je, kromě jiného, připravené přijmout fakt začlenění baltických států do struktur EU. Lze ovšem předpokládat, že kritickým se stane případné členství Estonska v NATO, jelikož Rusko dosud zaujímá v této otázce nekompromisní pozici.

Ruská menšina stale hraje důležitou roli ve vztahu mezi Ruskem a Estonskem a v budoucnu může být znovu použita jako prostředek k vyvíjení tlaku na tento pobaltský stát. Na druhou stanu se pozice ruské menšiny výrazně zlepšila a Estonsko má nyní, pokud jde o její menšinovou politiku, silnou podporu ze strany Západu. V tomto okamžiku je tedy těžké předpovědět jak se budou rusko-estonské vztahy vyvíjet dále.

Reakce na článek