Vlaky s duší samovaru
aneb ruské vlaky rozvážejí cestující a čas
Ivo Dokoupil


Snad nic na světě Rusové nemilují tak bytostně jako chvíle, kdy se jim podaří zastavit čas, ponořit se do věčnosti a kochat se pocitem svobody a nezávislosti. A právě cesta vlakem po ohromném prostranství, které se již po staletí Rusové snaží nějakým způsoběm kolonizovat, jim to alespoň na malou chvíli umožňuje. A spolu s nimi i všem, kteří překonají evropskou ostýchavost a do jednoho z vlaků Moskva - Asie nastoupí.


Odměnou za hodiny, dny a týdny prožité ve vlaku, za probděné noci ve špinavých čekárnách a za zkoušky trpělivosti u ruských pokladen jsou pro Evropana nádherné zážitky pocházející jakoby z jiného světa. Ze světa, kde cíl cesty najednou není tím nejdůležitějším, čemu je vše podřizováno, tím, co neustále člověka pohání ku spěchu a co způsobuje nepřekonatelnou nervozitu, musí-li třeba jen jeden den navíc strávit na nějakém sibiřském nádraží, protože "biletov nět". Ze světa, kde tep života lze nahmatat hned pod tenkou kůží všednosti v každém jeho okamžiku, protože pouze tento přítomný okamžik je živý, na rozdíl od minulosti či budoucnosti, které zde prakticky nemají žádnou hodnotu. Proto není kam spěchat, příjezd do cíle našeho putování nám neposkytuje o nic větší příležitost k zajímavým zážitkům než právě probíhající chvíle v dusné čekárně či v nevětraném vagónu transkontinentálního rychlíku.

Ruský vlak je možná jenom moderní obměnou pravé asijské karavany. Nádraží svým ruchem a hemžením připomínají orientální bazar, samotné vlaky pak, vybavené lehátky, samovary a vlakovými prodavači všeho možného, onu velbloudí karavanu, která si vše potřebné na cestu do nebezpečných hlubin pouští a velehor veze s sebou. I cestující ve vlacích jakoby byli stále tíž. Ti, kteří doprovázeli odvážné cestovatele nebo později naše legionáře při cestě na východ: mužici ve vaťácích, sběrači s košíky hub a borůvek, bohatí kupci se svými tlustými ženuškami a s neméně obézními dcerami, městské paničky, vesnické dámy, zasněné studentky, šejdíři, vojáci a seržanti, opilci a bogomilové. A jako tehdy i nyní vlaky sem a tam křižují ohromné pláně ruského samoděržaví a jako tehdy i dnes si během odpočinku na ruských nádražích vyprávějí příběhy z cest a historky z dalekých měst.

Jeden den Ivana Vlakoviče
Celou noc jsem oka nezahmouřil. Zase na mne zbylo jen vrchní lehátko úplně na konci vagónu, kde jsou dveře vedoucí do chodbičky a na záchod, se kterými musí každý silák třísknout. A v Rusku jsou asi samí siláci, kteří nevědí, k čemu se používá klika.

A navíc to vedro. Vlak se přes den rozpálí chráněn před paprsky slunce jen svou nevalnou rychlostí a v noci pak sálá teplo do lidských těl, která postupně upadají do kómatu vydávajíce nejen různé prapodivné zvuky, ale i stejně podivné pachy.

A taky naftaři. Dokud je ve vagónu někdo s lahví vodky v kufru, tak nemůžou klidně usnout. Stakany se střídají s okurkami a uzenou rybou, kterou jsme koupili od dědka na stanici. Prý ji včera vylovil z Volhy, ale vypadá spíš, jakoby umřela hladem. A když došla vodka ve vagónu, vyběhli naftaři na nástupiště. Odchytli dalšího dědka spiklenecky čekajícího v koutě se síťovkou plnou flašek, a celou ji odkoupili. Jakoby nevěděli, že ussurijská vodka je snad to nejhorší pití, které se dá vůbec sehnat.

Koukám na paničky stojící frontu na toaletu. Jako vždycky si ty potvory průvodčí okupují jeden ze dvou záchodů pro sebe. Spáchat hygienu znamená stát půlhodinovou frontu se slečinkami v teplákách a čekat, až se ošplíchají a nanesou vrstvu rudé rtěnky tam, kde má normální člověk ústa. Bez toho by se asi netrefily do pusy a nemohly by posnídat.

Chvíli uvažuji, co teď. Vodka musí ven, to je jasné, a tak vytahuji z krabičky papirosu, slézám ze své rozhledny dolů do přízemí a prodírám se kolem ženských směrem k záchodku. Nervózně třepou ručníčkama, nosíky ohrnují směrem k nebi a tváří se, že jsem jen vzduch páchnoucí tabákem a vodkou. Zavírám za nimi dveře a osamocen v prostoru mezi vagóny kouřím bělomorku, čůrám na mihotající se pražce a pozorně naslouchám jejich pravidelnému bušení. Zpomaluje se, asi zastavíme.

Je půl dvanácté a náš vlak Moskva - Čita zastavil ve vesnici někde na Sibiři. Je čas vyběhnout ven a koupit něco k snědku. Průvodčí z našeho vagónu tvrdí, že budeme stát čtyřicet minut. Sundala schůdky, vypustila nás ven, ale pořád nás sleduje svým ostřížím zrakem, abychom se jí někam nezaběhli.

Procházím se kolem bábulek s kýbli a hrnci zabalenými v šátcích. Odkrývají přede mnou pokličky tak šikovně, aby mne políbila vlhká vůně teplých brambor a kopru. Souhlasím a jedna z nich ve spěchu nabírá brambory do kornoutu smotaného z loňského kalendáře. Přidává ještě dvě velké nakládané okurky a něco kyselých hub. Kupuji taky borůvkový džem a chleba a teprve takto naložen pospíchám k vlaku. Ten se již pomalu rozjíždí a děžura jako starostlivá kvočna nahání své cestující do vagónu a těm s rukama plnýma jídla nebo malých dětí pomáhá při naskakování.

Rozkládám si stoleček u okýnka a pojídám horké brambory s koprem. Koukám, co se děje nového v našem vagónu - noclehárně. Někteří vystoupili, někteří se probudili a jiní opět spí, přikryti dekou a prostěradlem tak, že nelze rozeznat, kdo se pod ním skrývá a je-li ještě živ. Babičky pletou svetry a ponožky, děti navštěvují sousedy a slečny čtou americké romány s narůžovělým obalem i obsahem. Mladící si ucpali uši sluchátky a pokukují po nově příchozích krasavicích, které se ihned po nalodění spěchají převléct z amerických džín a italských halenek do lesklých tepláků s lampasy. Hluchoněmý prodavač bulvárních tiskovin a obalů na doklady obchází jedno oddělení po druhém a na lehátkách zanechává k nahlédnutí hromádky svého zboží. A ostatní spí nebo jí nebo popíjejí čaj.

Čaj! Nejlepší společník do vlaku, bez něj by několikadenní cesta vůbec nešla přežít. Čaj spojuje i vytváří Rusko. Okamžik nad kouřící sklenicí je posvátný, boje na všech frontách ustanou, nenávist je zapomenuta, duše stoupá do výšin společně se silnou a horkou vůní a ruský čas na chvíli zastavuje svůj beztak už zpomalený běh. Myšlenky se svobodně rozeběhnou po nekonečném prostoru tajgy za oknem vlaku, aby odtud přinesly, pokud trefí nazpět, náruč vzpomínek, obrazů a představ. V žilách Ruska bezesporu koluje vodka a čaj. Vodka proti smutku a čaj proti bujarému veselí.

A tak lžičku čaje na dně plechového hrnku zalévám vařící vodou z vlakového samovaru stojícího na chodbičce vedle kajuty děžury. Je to podivný živočich, ze kterého vychází několik trubek, teploměr a kohoutek. Topí se v něm dřevěným uhlím, pokud zrovna obsluha nespí či něco neslaví.

Srkám horký nápoj a přes špinavé okno hledím do krajiny. Jedeme již třetí den a krajina nabízí pořád stejné scenérie - březové lesy, močálovité louky, dřevěnice obehnané polorozpadlým plotem a políčka brambor s opodál se pasoucím koněm. Čas za oknem jakoby nás odmítal pustit dál, jakoby si nás chtěl navěky ponechat zde, uprostřed Sibiře. Kudy jsme projížděli včera, tudy opět pojedeme i dnes, alespoň takový mám pocit, když až do soumraku pozoruji její tvář. Konec a začátek cesty si tady neustále podávají ruce. Cíl cesty nikoho nezajímá, je plný nejistot, otázek a je vzdálen v budoucnosti. Cesta je tím, o co je třeba zápasit, co je nutno žít, jsi-li dost chytrý.

V noci je vedro opravdu nesnesitelné. Vybaluji jídlo, vařím litry čaje. Na chodbičce pokuřuji papirosy a sleduji opilce směřující do prostoru mezi vagóny. Ze střechy děravou gumovou izolací ve spojovačce prolézají dva černí pasažéři - prodavači placatých uzených ryb. Každý z nich jich nese pod paží několik a takhle vyzbrojeni obíhají vlak.

Záchod děžura uzavřela, prohlásila, že projíždíme hygienickou zónou. Pod hlavu si dávám erární nasmrádlou matraci, koukám do stropu, potím se, popíjím čaj a mezi zuby loupu slunečnicová semínka, jejichž slupky nonšalantně plivu na zem. Venku za okny vlaku před každým mostem stojí na stráži ženy ve vaťácích s puškou přes rameno. Můj soused opilý naftař ukládá ke spánku svou šestnáctiletou dceru a přemlouvá mne, abychom si společně koupili láhev vodky. "Ty pjať tysjač, ja pjať tysjač, i búdět butýlka," dýchá mi vodku přímo do tváře. "I búděm žiť, znáješ? A žít, žít se musí, rozumíš?" Je půl třetí ráno, vlakem sem a tam prochází policejní hlídka, naše děžura uklízí vagón. Rozumím...

Rusko-český výkladový slovníček poutníka po samoděržaví
Pro úspěšné putování vlaky, letadly, autobusy, tarantasy (starý ruský kupecký kočár) a všemožnými jinými dopravními prostředky po Rusku je nutno dobře si osvojit několik zásadních ruských termínů. Hesla slovníčku jsou řazena didakticky tak, aby bylo možno jejich prostřednictvím co nejsnáze proniknout do světa, který je jimi popsán i ovládán. Všechny uvedené prvky (ve skutečnosti jich je samozřejmě mnohem více) navzájem neustále interagují a ovlivňují se, ale nikoliv tak, aby cestujícímu zpříjemnili život, nýbrž tak, aby mu během cesty zajistili co nejvíce vzrušujících zážitků.

Rusko
Rusko je onou oblastí mezi Asií a Evropou, kam se dosud nedaří proniknout ani Asii ani Evropě. Ruský prostor a jeho rozměry jsou totiž nejlepší obranou před vlivy cizozemců a ruský svéráz, kvasící a klokotající kdesi uprostřed tohoto prostoru, je největším zdrojem ruské hrdosti a síly. Samozřejmě je i zdrojem nepochopení cizozemců.

Pro cestovatele jedoucího od nás směrem na východ začíná Rusko tam, kde lidé odmítají dodržovat jízdní řády dopravních prostředků (a jakékoliv řády vůbec) a raději volí volnost a svobodu neurčitosti, jež lze nejlépe vyjádřit slovy, kterými Rusové odpovídají na otázku po odjezdu autobusu: "možná pojede" (rusky: "móžet byť pojédět", doslova "nelze vyloučit, že pojede"). Nejpřiléhavější adjektivum pro Rusko, jeho obyčeje i jeho obyvatele je zřejmě neomezenost. Vše je zde zkrátka neomezené, včetně hlouposti, geniality, nenávisti a přátelství.

Projíždíme-li vlakem napříč Ruskem, musíme i dnes dát za pravdu ruskému historikovi Ključevskému, který před stoletím tvrdil, že dějiny Ruska jsou především dějiny kolonizace ohromného prostranství od hranic s Evropou až po břehy Tichého oceánu. Rusko jako jediná z evropských imperiálních velmocí nemělo zahraniční kolonie, které by mohlo civilizovat, vykořisťovat či terorizovat a vynahrazuje si to dodnes tím, že kolonizuje samo sebe.

Proces osvojování si nepodmaněné a divoké ruské přírody, ve kterém hraje vlak tak nezastupitelnou roli, pokračuje dodnes a je jen postupně doprovázen "obrušováním" a "civilizováním" těch, kteří jsou jeho nositeli a kteří kráčí po cestě vedoucí od vesnické komunity žijící kdesi hluboko v tajze k urbanizovanému velkoměstu. Všechny polohy ležící mezi těmito dvěma póly lze v Rusku najít a tímto způsobem lze pak lépe nahlédnout výhody a ztráty té naší vlastní evropské cesty.

Ruská duše
Rusové zřejmě nosí ve svém srdci dvě duše: duši divokého mongolského jezdce, ženoucího se bezohledně nekonečnou stepí, a duši zbožného křesťana, toužícího najít únik ze své vlastní divokosti a oddávajícího se stejně divoce askezi a hledání cesty k věčnosti a spáse. Obě polohy své duše prožívají s největší opravdovostí a často až do úplné krajnosti. Dokáží být dokonale zbožnými stejně tak jako dokonale krutými. A možná jedině u Rusů se tyto dvě krajní polohy snoubí v jakési podivné harmonii, která je ve větší či menší míře přítomna v každém z nich a znalého poutníka již nepřekvapí.

Ruská duše poznává svět především prostřednictvím utrpení, a protože každá duše touží po poznání, milují Rusové utrpení více než jiné národy. Je to pro ně obvyklý způsob existence a opravdu máloco jim stojí za to, aby od sebe odehnali bolest, nepohodlí, smutek nebo trýzeň a tak se vlastně připravili o možnost opravdového poznání. Což si mnozí pozorovatelé chybně vykládají jako nedostatek vůle a odevzdanost a nikoliv jako sílu ducha a posléze i těla.

Věčnost a utrpení - to jsou základní témata ruské duše. Jako slunce osvětluje měsíc, aniž by se někdy setkali, tak je ruská duše osvětlena plamenem věčnosti, který jí dodává zvláštního lesku. A utrpení z popálenin takto vzniklých si velice považuje, protože jsou dokladem maximální možné blízkosti svíce.

Málenkij byznys
Celé Rusko dnes žije a dýchá "málenkim byznysem", jak se jmenuje tento drobný obchod připomínající období občanské války v roce 1918. Tenkrát s pytli na zádech putovali vlaky z měst na vesnice a zpět takzvaní "mešočnici" - potulní prodavači a obchodníci, kteří vyměňovali nářadí a součástky získané v továrnách za obilí a jídlo uchráněné venkovem před smrští války. V období divokého vraždění, kdy neexistoval fungující trh, nahrazovali svou mravenčí prací rozvrácený zásobovací systém a udržovali tak Rusko naživu.

Dnes jakoby mešočniki vstali z mrtvých. Lidé, kteří jsou svými příjmy závislí na státě, a těch je dosud většina, často čekají na výplatu nebo důchod až půl roku. A i když výplata přijde, nestačí ani zdaleka pokrýt výdaje nutné na přežití. Lidé žijí z toho, co si vypěstují na svých zahrádkách nebo balkónech, anebo jim nezbývá nic jiného, než postavit se někde na nádraží s taškami zboží, často kradeného přes ploty státních podniků, a proměnit se v mešočniki.

Setkáte se s nimi všude. Hlad je přinutil soukromě podnikat, překonat v sobě od mládí budovaný strach z policejního teroru, který nemilosrdně odstraňoval ty, kteří se nějak lišili nebo chtěli být vlastními pány. Každý z nich vypadá trochu jinak, každý z nich prodává jiné zboží. Jen pohled jejich očí je stejný, něco mezi pohledem žebráka a poutníka. Je z něj cítit, že vědí, co je nouze, bída a zoufalství. A nevědí, co je to naděje. To slovo se v Rusku totiž již delší dobu neužívá.

Ruské ženy
Ruské ženy mají na starosti všechny typicky ženské práce: jsou z nich zednice, asfaltérky, zámečnice i slévačky. Snad od dob Petra I., kterému se podařilo vtlouct do hlav mužů pocity hrdosti na uniformu a Impérium, jsou to právě ženy, jejichž zásluhou většinou je v Impériu co jíst. Mnohé z nich se netají názorem, že chlap v domácnosti jenom zavazí a je zbytečnou zátěží, protože bez něj jde všechno mnohem lépe a snadněji. Je proto jednodušší ho přihlásit na vojenskou akademii nebo rovnou vyhnat z domu. Rusko je poslední baštou skrytého matriarchátu.

Lenin
Lenin Vás bude na vašich cestách samoděržavím provázet na každém kroku. Na každém nádraží, před každým sovětem objevíte jeho větší či měnší poprsí, sochu, obrázek. Jeho postava je synonymem pro Mesiáše a Boha v jednom. Ve městě Kurgan můžete na nádraží spatřit naivní fresku znázorňující samoděržaví s různými komunistickými stavbami a průmyslovými giganty představující jistoty šťastné budoucnosti. A uprostřed toho vyčnívá k nebi mauzoleum s mumií Lenina-Mesiáše na Rudém náměstí v Moskvě, jakoby právě od něj vycházely všechny paprsky moci, pravdy a společného blahobytu, na který se pořád ještě čeká. Zatímco hodně ze své historie již Rusové pochopili, mýty o Leninovi a jeho "jediné správné" cestě jsou věčně živé a klaní se jim jak moderní novomanželé, pokládající květiny u bronzové sochy, tak účastníci různých ruských válek. A jak je známo, mýty nelze rozumnými argumenty vyvrátit.

Ostatně právě díky Leninově náklonnosti k prolévání krve vlastního národa panuje v této ohromné zemi již osumdesát let takřka nepřetržitý válečný stav, na který si lidé již zvykli a který je živen právě mýty. Těmi novými, šikovně obhajovanými, i těmi zcela novými, šikovně krmenými státní propagandou.

Tarakáni (švábi)
Tarakáni neodmyslitelně patří k Asii a jsou to skoro úplně neškodní brouci, kteří nade vše milují cestování a vše, co s tím souvisí (jako jsou svačiny, špína, nedostatek teplé vody) a mohli by tudíž být maskotem cest po Rusku. Budou vás, i když často jen zcela nepozorovaně, provázet v ubytovnách, ve vlacích, v obchodech, na nádražích i v jídelnách. Jsou světloplaší a většinou se dávají na pochod teprve až po setmění podobně jako vlakoví zlodějíčkové.

Opilec (pjányj)
Opilec se vyskytuje všude tam, kam až sahají hranice Ruska. Prochází nezměněn skrz staletí a skrz všechny společenské třídy. Nejčastěji ho potkáme v podobě vlakového či nádražního opilce, který se znenadání vynoří kdovíodkud, aby se do nás zavěsil, opřel, dýchal vodku přímo do tváře a přitom recitoval své vlastní milostné básně o Leninovi. V každém případě hledá parťáka s peněženkou, který mu za to, že jej už nikdy neuvidí, dá na butýlku vódočky. Tento slib ovšem nikdy nesplní a svého vodkodárce již neopustí. Univerzální rada, jak se zbavit opilce neexistuje, osvědčilo se hrát mírně zblbého Američana, který neumí ani slovo rusky, a postavit se nevtíravě vedle skupinky bábulek, které vracejíc se z práce zrovna probírají nové cenové relace potravin a dotěrného opilce zneškodní lépe a rychleji než policejní hlídka. Jejich smysl pro řád a pořádek je totiž mnohem silnější.

Bělomorky
Jsou to supersilné papirosy "pjatovo sorta" (páté třídy) působící již po třetí cigaretě jako ostrý halucinogen. Je to vhodný dárek pro opilce. Jsou pojmenovány po Bělomořsko-Baltském kanále, který stavěli vězni severoruských stalinských táborů nucených prací. Na krabičce papiros je tento kanál, dlážděný kostmi ubitých vězňů, znázorněn. Tyto papirosy kouřil i světoznámý Vlk, který pronásledoval Zajíce.

Děžura (zřídka i děžurnyj)
Děžura je zvláštní a zcela specifický tvor, vyskytující se v Rusku v hojném počtu. To ona ovládá svým pevným hlasem a mírnou (či značnou) nadváhou každé nádraží, každou kancelář či úřad, pokladnu, kómnatu oddycha (nádražní ubytovna), čekárnu, vagón, vlak - to ona ve skutečnosti ovládá Rusko. Na ní záleží, zda cestovatel dostane čaj, jízdenku, ubytování, zda po cestě nezmrzne či se neudusí vedrem, zda mu nepraskne močový měchýř či mu neujede vlak, když shání něco k snědku na nástupišti. Funkce děžury je zjevným pozůstatkem matriarchátu u Slovanů a v chování děžury vůči cizincům právě rysy mateřství naštěstí většinou zcela převládají. Děžura na rozdíl od bábulky vždy zastává nějakou důležitou funkci v aparátu samoděržaví. Obě dvě jsou díky své všeobecné autoritě nejlepší obranou před zloději a opilci.

Funkci děžury může vykonávat i chlap, v tom případě hrozí nebezpečí, že je notorickým opilcem a jeho činnost pak spočívá pouze ve snaze sehnat co nejvíce vodky a kamarádů k její konzumaci.

Bábulka
Bábulkou je žena neurčitého věku a obdivuhodné vitality, zabývající se obchodováním na nádražích, nástupištích či přímo ve vlacích. Díky ní pasažéři vlaků po cestě neumřou žízní a hlady, to ona je zásobuje chlebem, cigaretami, kefírem, pirohami s kartoškou nebo s varenijem, blinami (palačinky), napítkom, jájcom, ředkvičkami, maróženym, nádobím, teplákami Adidas, ponožkami, křišťálem, vánočními kolekcemi, vlněnými šátky a vodkou. Většinou číhá na vlak přímo na nástupišti a s připraveným reklamním sloganem na rtech "Svéžije gorjáčije pirožkí s kartošečkoj, blínčiki s tvarógom, trúbočki s šokoládom, maróženoje želajuščim, kóla, sprajt, miněrálka, búločki zdóbnyje, vódočka rúskaja, batónčiki (veky) atd.") se vrhá na vylézající a lenivě se protahující cestující. Prochází-li vagónem, je její rychlost většinou tak velká, že hladový cestující, není-li dost hbitý, nemá valnou šanci ji zastavit. Své zboží roznáší ve velkých taškách nebo rozváží naskládáno na starém dětském kočárku. Na dně každé tašky s libovolným zbožím se vždy ukrývá pár lahví vodky.

Diréktor (čti ďiréktor, též staršij, rukavadíteľ)
Diréktor je funkce, která zřejmě vzešla z hodnosti náčelníka kmene a je tudíž všude v Asii hojně rozšířena. Každý chlap, který dosáhne postavení, jež mu umožňuje řídit a rozhodovat o osudech alespoň dvou lidí, se automaticky stává diréktorem a není již nucen pracovat.

Jeho činnost spočívá v neustálém potřásání si rukou se svými podřízenými či ještě lépe s jinými diréktory, v kouření zahraničních cigaret, v projížďkách služebním autem a v přijímání či vymáhání dárků a pozorností zpříjemňujících život, jimiž podřízení denně projevují oddanost svému náčelníkovi. Ten po uvedení do funkce již není obyčejným člověkem, stává se příslušníkem nadřazené kasty diréktorů, kteří se vždy vzájemně respektují, při každé příležitosti dávají najevo svůj odstup vůči obyčejným lidem, předbíhají se ve frontách, nechávají si nejlepší kousky masa a nejhezčí zajatkyně pro sebe či sobě rovné.

Cizinec (inostránec) se může, je-li dostatečně asertivní, rozhodný a drzý, poměrně jednoduše vloudit do společnosti diréktorů, kteří se občas rádi chlubí přítomnosti exotického tvora na svém dvoře. Na cestě po Rusku se nejčastěji setkáváme s diréktorem ve funkci řidiče, děžury, náčelníka policie, náčelníka tajné policie, náčelníka sovětu, náčelníka pasové policie, náčelníka vlaku, nádraží nebo veřejných záchodků.

Diréktoři si vždy vykládají zákony své země ve svůj prospěch, zejména předpisy týkající se různých poplatků, cel a daní. Kolem sebe za účelem jejich vybírání shromažďují houf přitakávačů, kteří dodávají rituálu placení, jež je hlavním zdrojem jejich příjmů, punc legality. Vyžadování stvrzenky je považováno za znevážení osobnosti náčelníka a jeho funkce. O bezúhonnosti diréktora se nikdy nepochybuje, protože všichni dobře ví, že vše, co diréktor dělá, slouží ku prospěchu všech a nikoliv jeho, jak by se mohlo na první pohled zdát. A pokud to někdo neví, diréktor mu to rád a rychle vysvětlí.

Vlak (pójezd)
Vlak je kulturně-společenská instituce, pohybující se maximální povolenou rychlostí 50 kilometrů v hodině z jedné strany samoděržaví na druhou. Umožňuje obyvatelům Ruska navzájem obcovat, popíjet čaj, odpočinout si od všednosti, uzavírat nové nebo rozbíjet dosavadní manželské svazky či nacházet nové přátele. Ve vlaku skoro vždy (výjimkou jsou případy, kdy děžurou je chlap-alkoholik) vládne příjemné domácké prostředí, všichni jsou převlečeni z obleků do županů či tepláků, pobíhají po vagónu v trepkách s kouřícími konvicemi čaje, dívky se svůdně rozvalují na lehátkách a zpod přikrývek vystrkují ty části těla, o kterých jsou přesvědčeny, že jsou nejhezčí. Správnou pohodu ve vlaku dotváří bublající samovar, dostatečné a neustále doplňované zásoby jídla a častý a vydatný spánek zlepšující trávení jídla a vodky.

Vlaky se v Rusku dělí podle přepravní rychlosti na "skóryje pojezdá" (odpovídá našemu rychlíku), které mají číslování od 1 do 149, "skórostnyje" (náš spěšný) s čísly 151 až 169 a "pasažírskyje" (ještě o něco pomalejší), číslované od 171 do 699. Našim osobákům odpovídají vlaky "prigoródnyje", které staví skutečně v každé zastávce, nejsou lehátkové a, jak sám název vypovídá, od svého "górodu" se nevzdalují na větší vzdálenost než 200 kilometrů. Rychlost vlaku hraje podstatnější roli teprve při větších vzdálenostech. Například po čtyřech dnech jízdy může činit rozdíl mezi vlakem číslo 6 a 188 až 12 hodin.

V dálkových vlacích cestující společně s jízdenkou automaticky obdrží i lůžko či lehátko. V ruských vlacích si můžete ve druhé třídě koupit "plackartu" a ulehnout na jedno z šesti lehátek umístěných v jakémsi otevřeném oddělení, kterým prochází chodbička, takže celkový vzhled vagónu připomíná spíše noclehárnu a o soukromí je zde nouze. "Óbšij" vagón je stejného typu, ale cestující nemá zajištěné lehátko a o místa se musí tvrdě bojovat. Je to nejnižší ale i nejlevnější a nejzajímavější třída dálkových vlaků. Dalším typem je "kupejnyj" vagón, který již běžně známe i z našich vlaků, kde jednotlivá oddělení lze uzamknout. Zamykání je ovšem pobídkou pro zloděje znalé umění odemykat a vzít.

Čaj, samovar, kipitók
V každém vagónu děžura udržuje oheň v samovaru, ze kterého si cestující bezplatně odebírá kipitók (vařící voda) a během několikadenní cesty připravuje jednu konvici čaje za druhou. Prázdné šálky od čaje pomáhají odměřovat čas, který se navíc neustále mění podle časových pásem. Často jsou právě šálky jediným důkazem toho, že čas vůbec plyne, protože krajina za oknem je po několik dnů úplně stejná. Čaj rovněž pomáhá nacházet nové přátele, kdežto o vodce je známo, že tato nová přátelství prověřuje.

Vodka (stográmov, butýlka vódočky)
Vodla je ruským národním nápojem, který léčí všechny nemoci těla i duše pravého Rusa. Podává se ve sklenici o velikosti zavařovačky, protože pouze v tomto množství dokáže neduhy zneškodnit, a pije se zásadně do dna. Ke konzumaci vodky je vždy a všude ta pravá chvíle a místo. S oblibou pijí Rusové vodku z dvoudecových kelímků na kapotě žigulíku ve stepi, tajze či tundře, nebo na lavičce uprostřed města, kterou navíc vyzdobí nakrájeným salámem v umaštěném papíru, okurkama nebo sušenou rybou.

Nejmenší poživatelnou dávkou vodky je v Rusku "stográmov" (asi dva až čtyři deci, podle velikosti dostupné zavařovačky). Jako příloha se "zakúsyvajet" nasolená rybka, "aguréc" (nasolená kvašená okurčička) a chléb. Pití vodky je základním společenským rituálem, na který je nutno býti při cestách Ruskem neustále připraven - nejlépe plným žaludkem. Vodka je i základním platidlem, pokud platíte penězi, často je částka přepočítávána na "butýlky vodočky" a placená suma pak musí odpovídat celočíselnému násobku ceny jedné láhve. Ppokud tomu tak není, je obchodní transakce zrušena.

Nádraží (vagzál)
Ruské nádraží je často centrem společenského života celého městečka. V jeho budově je umístěna pošta, čekárna, kómnaty oddycha (ubytovna), bufety, stalóvaja (levná jídelna), igróvyje avtomáty, holič, policie, informace, pokladny, lékárny - zkrátka vše, co může znavený cestující potřebovat. Na ruských nádražích (na rozdíl třeba od našich) ovšem vždy vládne absolutní pořádek, který udržují milicionéri, tajní, děžury a bábulky ve svorné spolupráci.

Prádlo (beljó)
Ložní prádlo se dá získat ve spacím vagóně a skládá se z matrace, polštáře, několika povlečení, deky a ručníku. Zatímco povlečení a ručník jsou vždy nově vyprané, o matraci a polštáři se to zdaleka říci nedá, protože někdy svým vzhledem a pachem budí dojem, že pamatují již cestu TGM vlakem do Vladivostoku.

Záchodky (tualét)
Záchodky mají klasický asijský ráz jak co funkce, tak co do vzhledu a čistoty. Nejlepším způsobem, jak vykonat na tualétě svou potřebu je přizpůsobit se asijským zvyklostem a ty evropské zanechat doma. Je nutno vylézt opatrně na mísu opatřenou k tomuto účelu speciálními šlapkami a přidržovat se něčeho co je zrovna v neustále se kymácejícím vlaku po ruce. Tualét ve vlaku má oproti těm na nádraží jednu neocenitelnou přednost: poskytuje absolutní soukromí. Veřejné záchodky v Rusku totiž často mají společenský charakter a probírat nejnovější sportovní události dřepíc společně s partnery nad dírou v betonové podlaze je zde věcí zcela běžnou. Záchodky (tualét) ve vlaku jsou zavřené vždy, když je cestující nejvíce potřebuje.

Cizinec (inostránec)
Cizinec je v Rusku již od dávných dob zdrojem obdivu, veselí ale především soucitu, protože je nucen žít v jakési podivné daleké zemi bez ruské sauny, ruských pirohů, pořádných porcí ruské vodky a navíc se mačká s ostatními jemu podobnými ubožáky na nepatrném prostoru. Zřejmě proto se prostí ruští lidé k cizinci chovají vždy velice vstřícně a s pochopením ho napájejí, krmí, myjí, šlehají březovými proutky a posléze uspí v posteli s duchnou. Ruský stát má však k cizinců prozaičtější vztah. Pro něj je to výhodný zdroj tolik potřebných cizích měn, za které si diréktoři můžou obstarávat nejnovější modely Mercedesů, a proto mu zdvojnásobuje ceny všude, kde to je jen trochu možné. Občas končí cizinci nedobrovolně i na Sibiři.

Čas (vrémja)
Čas byl Rusku zcela evidentně vnucen společně s jinými evropskými vynálezy (vlak, domovník, daně, volby) a ještě zde ani zdaleka nezdomácněl. Nikdo z domorodců totiž dost dobře neví, k čemu by asi tak mohl být dobrý. Jediný, kdo si s časem velice dobře rozumí, je vlak, který nikdy nemá zpoždění a tak je celkem možné, že právě on čas po Rusku rozváží - podobně jako to činí s poštou a cestujícími.

Reakce na článek