Ruská ekonomika v následujících deseti letech – jak dál?
Pavel Koutenský


Uplynulých deset let prožila ruská ekonomika jeden z nejvýraznějších zásahů za celou svoji dosavadní historii. Změny v ekonomickém životě země po roce 1990 lze co do hloubky a intenzity srovnávat pouze s epochou válečného komunismu, NEPu a následné industrializace ve dvacátých a na počátku třicátých let tohoto století. Strukturální zásahy, realizované v letech ekonomické reformy let devadesátých přinesly ruskému hospodářství relativně výrazný hospodářský pokles, na druhé straně položily základy k reálnému rozvoji ruské ekonomiky v letech následujících. Jaká může být budoucnost ruské ekonomiky v další dekádě?

Centrum strategických studií v Moskvě pod vedením akademika Grefa připravilo pro ruskou vládu projekt ekonomického rozvoje Ruské federace na následujících deset let. Shrňme si nyní základní principy tohoto zhruba čtyřsetstránkového dokumentu a podívejme se na něj pohledem opřeným o desetiletou zkušenost s reálným fungováním ruské ekonomiky.

Základním cílem, který si strategie klade, je pochopitelně zmírnění tempa zaostávání ruského hospodářství za vyspělými ekonomikami a (popřípadě) nastartování procesu opačného, tj. postupného přibližování úrovně ruské ekonomiky ekonomikám vyspělým. Budiž připsáno k dobru autorům dokumentu, že proces definitivního dosažení úrovně západních ekonomik je v dokumentu specifikován velmi neurčitě a rozložen do období několika následujících desetiletí. Přesněji řečeno, strategie sice hovoří o obnovení ekonomické a politické role Ruska ve světě a o radikálním zvýšení životní úrovně obyvatelstva. Tato populisticky vyhlížející věta je však v textu obroušena do mírnější podoby, vycházející z reálného (byť optimistického) odhadu vývoje základních ekonomických ukazatelů ruského hospodářství.

Postupů, jakých má být uvedeného cíle dosaženo, se nabízí hned několik, ovšem reálná proveditelnost omezuje výběr v zásadě pouze na jedinou variantu. Prvním způsobem, jímž by se mohla ruská ekonomika (teoreticky) vydat, je realizace skutečně radikální liberalizace ruského trhu, bez ohledu na možné sociální a politické dopady. Z pohledu reálně uvažujícího ekonoma však jde o černou noční můru, neboť následky takovéhoto opatření by zcela jistě musely vyústit buď v totální ekonomický rozvrat, nebo v nástup některé z dále uvedených možností. Dalším způsobem by mohl být návrat k určité formě centrálně plánované ekonomiky. Vzhledem k úrovni nastolených tržních vztahů by ani v tomto případě nešlo o proces bezbolestný. Po roce 1995 již můžeme hovořit o nastolení tržních mechanismů v zemi a jejich rozbití a nahrazení mechanismy jinými by vyústilo v nastolení přechodného období nestability a následné zbrždění ekonomického rozvoje. Navíc, znovuzavedení socialistického modelu v izolované (byť rozlehlé) ekonomice nemůže přinést prakticky žádný ekonomický efekt. Jako reálnou se proto jeví varianta pokračování v dosavadním způsobu ekonomické politiky, tj. postupná liberalizace s účastí státu. Jakkoli jde o variantu nejsložitější, bez jasně vymezených postupů, náročnou na operativní řízení, pro ruské hospodářství není v současných podmínkách jiné cesty. A z jejich principů vychází i strategie rozvoje ruské ekonomiky do roku 2010.

 

Etapy ekonomického rozvoje

Rozvoj ruské ekonomiky by měl v následující dekádě sestávat z těchto etap:

  • 1.etapa (2000-2001), během níž by mělo dojít k vytvoření legislativní základny pro provedení rozpočtových reforem (daňová reforma, redukce objemu závazků státu, specifikace odpovědností a pravomocí ve všech úrovních rozpočtové sféry), přezkoumání struktury vládních výdajů, transformaci systému sociální politiky a zvýšení průhlednosti nakládání s rozpočtovými zdroji.
  • 2. etapa (2002-2004) Přechod k nové struktuře rozpočtových výdajů při minimalizaci podílu státních dotací do ekonomiky a vysokém podílu výdajů v sociální oblasti
  • 3. etapa (2005-2010) Přechod k novému rozdělení rozpočtových zdrojů a snížení daňové zátěže.

Pokud výše uvedené shrneme podle názorů tvůrců strategie by se měl ruský stát v rozpočtové oblasti postupně přibližovat ekonomikách vyspělých západních zemí (SRN, Francie, Skandinávie), charakterizovaných vysokým podílem sociálních výdajů ve státním rozpočtu, ovšem při současném snížení výdajů do nesociální oblasti (dotace podnikům). Poslední etapu, charakterizovanou snižování daňové zátěže, můžeme však z pohledu předchozích dvou etap charakterizovat jako obtížně realizovatelnou úlitbu vlády části ruské veřejnosti, volající po snižování daňového břemene. Jak totiž ukazují zkušenosti ze západní Evropy, ale koneckonců i z naší země, kombinovat vysokou úroveň výdajů v sociální oblasti s nízkou úrovní daňové zátěže lze pouze ve stabilní a rostoucí ekonomice, kde je potřeba sociálních výdajů obecně nízká (při nízké míře nezaměstnanosti a vysokých reálných příjmech obyvatelstva). Takový stav ruské ekonomiky však nelze v roce 2010 očekávat.

Nástroje, pomocí nichž by mělo být uvedených opatření dosaženo, jsou ve strategii popsány velmi podrobně, obecně je však lze shrnout do několika zásadních bodů. Jejich společným jmenovatelem je přitom snaha o rekonstrukci a modernizaci celé ruské ekonomiky.

  1. Zavedení kontinuální hospodářské politiky. Předchozí dekádou neprošla ruská ekonomická politika bez několika principiálních změn, vyvolaných politickou a ekonomickou nutností (změna fiskální politiky v době prezidentských voleb v r. 1996, nárůst vládních výdajů v souvislosti s válkou v Čečensku, překonání ekonomické a bankovní krize v letech 1997-99).
  2. Zlepšení podnikatelského a investičního klimatu v zemi. Toho lze dosáhnout jednak obecným zklidněním politické situace v zemi (Putinova pozice znamená v tomto ohledu jistý příslib), jednak přijetím některých opatření podporujících rozvoj podnikání (investiční pobídky, daňové prázdniny) a obecným rozvojem tržních instrumentů (finanční trhy a instituty)
  3. Redukce státních dotací do neefektivních subjektů ruské ekonomiky, tj. konec podpory nevýkonných polostátních gigantů, byť za cenu přechodného zhoršení sociální situace v dílčích oblastech země
  4. Zvýšení dovozu investičních zařízení, nutných pro modernizaci ekonomiky. Tento růst dovozu má být částečně kompenzován zvýšením vývozu energetických surovin o cca 17% ročně (zemní plyn o cca 12%, nafta o cca 5%, pevná paliva o cca 25%), nutné ke kompenzaci dovozu investičního zařízení, nutného pro modernizaci ekonomiky.

Uvedená, veskrze logická opatření, nejsou samozřejmě definitivním výčtem všeho, čím se uvedená strategie zabývá. Přes všechnu obsáhlost jde však pouze o makroekonomický dokument, který není schopen řešit problémy na jiné než strategické úrovni. Jde však přesto o materiál, který je schopen postihnout základní směry, jimiž se ruská ekonomika hodlá v následujících letech vyvíjet. Pokud bychom vycházeli z podobných předpokladů jako autoři uvedeného dokumentu (politická stabilita v zemi, rozvoj globální ekonomiky) odmysleli účelově používanou líbivou omáčku, lze jejich vývody, převedené do číselné podoby, považovat za reálné.

Viz: Strategia razvitija RF do 2010 goda, Centr stategičeskich obrabotok, Moskva 2000

 

tabulka 1: Očekávané hodnoty vybraných ukazatelů

 

1999

2000

2001

2002

2003

2004

2010

Nárůst HDP oproti předchozímu roku (%)

3,2

5,0

4,1

4,6

5,1

4,7

5,2

Nárůst spotřebitelských cen (%)

37

13

10

11

9

7

6

Průměrný směnný kurs RUR/USD

24,4

28,4

30,3

33,8

34,5

35,2

41,3

Export, mld. USD

74,7

84,6

81,2

83,8

86,4

88,7

104,2

Import, mld USD

39,4

19,1

24,2

32,8

35,2

39,1

52,4


Reakce na článek