První rok prezidenta Putina
Michail Vinogradov


Nastal konec politiky v Rusku?

Příchod Vladimira Putina k moci znamenal počátek nové etapy ruského politického života. Z formálního hlediska není tato změna tak patrná. Zachovala se ta samá vládní strana a ani vládní koalice se výrazněji netransformovala. Rovněž není možné hovořit o zásadní změně politického kurzu. Podobný kurz byl prosazován již v roce 1994 stejně tak, jako celá 90. léta výkonná moc deklarovala podporu ekonomickým reformám.

Změny, které v posledním roce proběhly jsou natolik zjevné, že je zcela opodstatněné hovořit o nástupu nové politické epochy. Přitom se nejedná o reformu samotných mocenských nástrojů nebo kursu, ale o radikální změnu kontextu, ve kterém prezident Ruska působí. Přestože sám Putin uznává principy dělby moci, jeho hlavní heslo zní: "Stát - to jsem já". V duchu tohoto hesla se prolínají i vztahy národních a státních zájmů se zájmy samotného prezidenta. Z tohoto pohledu by protiprezidentská opozice mohla být fakticky považována za "protistátní". Podobný přístup byl charakteristický i pro část funkčního období Borise Jelcina (léta 1994-1998), i když byl deklaratornější a nebyl plně realizován. Jelcinův nástupce byl úspěšnější, co se týče "přivedení k poslušnosti" zákonodárných orgánů (Státní dumy a Rady federace) včetně umírnění mocenských nároků regionální elity. V souvislosti s hodnocením úspěchů prezidenta Putina je nutné zdůraznit, že ne ze všech "střetů" vyšel jako vítěz. Nezřídka musel slevit ze svých záměrů a přistoupit na kompromis. I přesto bylo hlavní taktické zásady dosaženo. V politickém životě státu byla vytvořena zvláštní atmosféra řízené nestability. Byl zpochybněn osud téměř všech veřejných institutů, nikdo z politiků se nemohl cítit v bezpečí před politickým tlakem výkonné moci nebo orgánů činných v trestním řízení. Periodicky se objevovaly informace o změnách na postech gubernátorů či prodloužení prezidentského období na sedm let. Toto vše ovšem ještě neznamená, že stát se stal silnějším: míra stability prezidentské moci se zakládá na popularitě samotného prezidenta (která je mj. bezprecedentní od smrti Stalina), vysokých světových cenách ropy a panickém strachu mezi elitou, která není schopná zformovat vůči hlavě státu opozici. Žádný politik není ochoten riskovat - "zkoušet pevnost" Putinovi moci. Byly sice případy (zejména na regionální úrovni), kdy došlo k sabotování kremelských iniciativ, na druhé straně byly současně doprovázeny výraznou demonstrací loajálnosti vůči federálnímu Centru.

Faktická absence opozice vede některé komentátory k předpovědím " konce politiky v Rusku". Podle jejich názoru je každé řešení problému nejdříve předjednáno z hlediska prospěchu Kremlu a tudíž následný odpor vůči prezidentským iniciativám často ztrácí smysl. Formálně sice určitá logika podobného přístupu skutečně existuje, ale ve skutečnosti jde o pohled velice povrchní. Lze konstatovat, že v ruském politickém životě se, s ohledem na éru Borise Jelcina, zachovaly základy pro ostrou konkurenční válku.

  • Za prvé, uvnitř vládní koalice zápolí několik skupin - "petěrburští" v čele se Sergejem Ivanovem (ministr obrany - pozn. překladatele), "reformátoři" v čele s Anatolijem Čubajsem (ředitel Jednotného energetického systému Ruska - pozn.př.), "rodina" (také nazývaná jako "staromoskevská" skupina) v jejíž čele stojí Aleksandr Vološin (vedoucí Administrativy prezidenta pozn. př.). Sám Putin nehledě na přirozenou blízkost ke skupině "petěrburských" a částečně k "reformátorům" tento boj povzbuzuje. Navíc prezident "dosazený" do funkce "rodinou" není ochoten její zájmy úplně ignorovat. Putin tedy spoléhá na to, že navzájem soupeřící skupiny, konkurenční klany, budou u něho hledat podporu, což zároveň bude zvýrazňovat jeho politickou moc, protože na jeho výsady v takové situaci nikdo ruku nevztáhne.
  • Za druhé, současné rozložení moci je založeno na odpovídajícím finančním zisku: ekonomický růst po devalvaci a zisky z ropy podmínily určitou stabilitu. Výkonná moc je schopná uspokojit požadavky hlavních lobbyistických skupin. Nicméně "devalvační efekt" se postupně vyčerpává a světové ceny ropy padají. Dříve či později bude muset prezident a vláda obětovat zájmy některých uchazečů o "rozpočtový koláč", poněvadž zdroje kterým vláda disponuje nestačí pro upokojení nároků všech žadatelů. Přirozeně, lobbyisté, za kterými stojí velká průmyslová odvětví a regiony, se pokoušejí o taková opatření kterými by Kremlu i vládě demonstrovaly svůj význam.
  • Za třetí, pokračuje boj o formování politického kursu výkonné moci. Linie vedená Putinem je pružná a zahrnuje všechny prvky různých, částečně si i odporujících strategií. Soudě podle mnohých příznaků, ruský prezident nehodlá učinit konečnou volbu ve prospěch kteréhokoliv scénáře, čímž v podstatě podporuje e konkurenci mezi přívrženci různých programů.

Výše uvedené nasvědčuje tomu, že v Rusku není otázkou pokračuje-li politický boj, ale to, v jaké formě tento boj probíhá, zda veřejně nebo v zákulisí. Během uplynulého roku se intenzívnost politického boje, díky úsilí Kremlu, značně snížila. Výkonná moc, která se snažila společnosti i elitě demonstrovat svou sílu, usilovala o neutralizaci opozičních sil a nestátních hromadných sdělovacích prostředků. Tento postup byl umocněn nejen slabostí opozice, ale i přesvědčením mnohých vysokých státních úředníků, že neutralizace veřejných politických institutů upevňuje vertikální dělení moci. Tento názor si však zřejmě budou muset poopravit. Ba co více, výkonná moc bude muset připustit veřejnou konkurenci. Formálním důvodem této změny se může stát přístup západních partnerů Ruska, kteří politickým svobodám připisují zvláštní roli. (Ne náhodou musí Putin stále omlouvat potlačování svobody slova). Pro změnu přístupu existují i vnitřní příčiny. "Kuloární" boj totiž podporuje nejen korupci uvnitř státního aparátu, ale vytváří pro nejvyšší státní úředníky nepřehlednou situaci, v jejímž důsledku jsou přijímána ne vždy správná rozhodnutí. Jasným příkladem toho trendu jsou okolnosti spojené s gubernátorskými volbami. Centrální moc by instinktivně chtěla zavést praxi jmenování gubernátorů, avšak sama si musí přiznat, že lokální volby hrají roli nejdůležitějšího a unikátního ukazatele situace v regionu.

Historické analogie

Velká část komentátorů, kteří hodnotí politickou situaci v Rusku, se vyhýbá analogii mezi současnými událostmi probíhajícími ve státě a historickou zkušeností. Výjimkou jsou komentátoři různě zahledění, ale jak bývá pravidlem málo produktivní a ne zcela orientujících se v místních podmínkách, přirovnávající Putina k Pinochetovi.

Podstaty různých analogií se rozcházejí od jednotného chápání "epochy Putina" k neschopnosti vysvětlit společnosti historické zkušenosti Ruska 20. století. Zřejmě se můžeme jen těžko vyhnout pokusům o hledání a srovnávání významu současných událostí v minulosti. Lidská mysl je totiž zvyklá myslet v analogických kontextech. Toto pravidlo se nevztahuje pouze na pozorovatele, ale i na politiky, kteří často přijímají rozhodnutí, ve kterých se odrážejí jejich vlastní představy a názory (částečně i mytologické) na své předchůdce.

Ojedinělé diskuse o historických kořenech současné vývojové etapy Ruska nabízí srovnání s epochou "raného Brežněva - druhé poloviny 60. let", kdy společně s pokusy nesmělých ekonomických reforem současně probíhalo postupné "zmrazování" politických svobod a v zahraniční politice narůstalo agresivní chování Sovětského svazu. Některé další hlasy se dokonce pokouší srovnávat "raného Putina" s "raným Stalinem".

Ne všechny popsané analogie jsou ve prospěch Putina. Brežněv si upevňoval pozici tím, že značnou část své moci přenechal místním politickým elitám. Výsledkem byla, díky vnitřním narůstajícím rozporů, dezintegrace státu, ekonomická krize a porážka Sovětského svazu ve Studené válce. Srovnání se Stalinem je přes některé schody značně povrchní. Cesta Stalina k moci byla doprovázena rozsáhlým zneužíváním moci a tvrdými opatřeními v politické i ekonomické sféře.

Putin zatím nedemonstroval odhodlanost k výše uvedeným krokům (jejichž efektivnost mimochodem není rovněž nikterak garantována). Naopak kompromisnost kroků ruského prezidenta vzbudila u části expertů přesvědčení, že Putin patří do kategorie lidí, kteří nejsou schopni říci "ne". Je možné uvést i další příklad toho, že nelze přeceňovat efektivnost stalinského modelu vedení - Za druhé světové války musela státní moc výrazně ustoupit ze svých zásad v ekonomice i v ideologii.

Výrazně méně se diskutuje o zkušenostech "boje za upevnění státnosti" v uplynulých 90. letech. Na přelomu let 1990-1991 se sovětské vedení v čele s Michailem Gorbačovem pokoušelo zastavit dezintegraci státu za pomoci silových struktur. Tento postup logicky vyústil v srpen 1991 (pravda již bez účasti M. Gorbačova) a pouze stimuloval rozpad státu. Federativní republiky, které se zalekly nenadálých radikálních kroků Moskvy, rychle vyhlašovaly svou nezávislost. Druhý časově bližší, i když neméně katastrofický scénář "upevnění státu" byl realizován v letech 1994-1995. Poté co, Boris Jelcin neutralizoval v roce 1993 své protivníky, soustředil centrální moc na regionální vůdce (byly rozpuštěny místní sověty), byly omezeny parlamentní pravomoci, gubernátoři byli nadále jmenováni Moskvou. Byla rozpoutána první čečenská válka, prodloužena základní vojenská služba. Značná část moci byla soustředěna do rukou generálů v čele s vedoucím prezidentské ochranky Alexandrem Koržakovem.

V té době se ukázalo, že výkonná moc není připravena se plně "chopit" nové příležitosti. Výsledkem této politiky se podle očekávání nestalo upevnění, ale naopak oslabení centrální moci. Dokonce ty státní orgány, které posílily svůj vliv (zejména orgány činné v trestním řízení) prosazovaly při výkonu svých služebních povinností více své vlastní obchodní zájmy. Korupce ve státním aparátu získala větší prostor a praxe jmenování gubernátorů z Moskvy se postupně diskreditovala, jelikož lídři regionů byli často nekompetentní, u obyvatelstva nepopulární a uprostřed místní elity postrádali potřebnou autoritu. V ekonomické sféře pod heslem "upevnění státu" probíhala privatizace a vytvářela se nová "oligarchická" struktura.

Je zajímavé a snad i na pováženou, že předchozí zkušenosti centrální moci nejsou současným vedení brány v potaz. Problém je spatřován v tom, že většina členů Putinovského týmu nebyla členy federálních mocenských struktur, čímž vzniká dojem jejich neschopnosti poučit se z předchozích (neúspěšných) pokusů o "upevnění státu".

Poslední uváděnou analogií k Putinovi je - Slobodan Miloševič. Jugoslávská "mocenská" a tvrdá zahraniční politika vedla k prohloubení problémů, které pohroužily stát do nejhlubší krize - ekonomické, mezinárodní, vnitropolitické. Fakt, že až do pádu Miloševičova režimu, hodnotili mnozí ruští politici jugoslávského prezidenta pozitivně dokazuje, že Putin není před přirovnáváním k "ruskému Miloševičovi" ochráněn.

Výše uvedené příklady neznamenají, že politika Putina je předurčena k neúspěchu. Pravděpodobnost toho, že ruské vedení zvolí racionální a efektivní scénář, adekvátní existující situaci, zajišťující realizaci plánů na modernizaci ekonomiky a zvýšení životní úrovně obyvatel, také není možné vyloučit. Nicméně historická zkušenost ruské politiky - upevnění státnosti - je nejednoznačná a rozporná. Navíc cíle stanovené Kremlem se v průběhu jejich plnění mohou výrazně transformovat v důsledku nového vývoje a působením vnějších faktorů.

Je Putin připraven na roli prezidenta?

Rozsáhlé pravomoci, které jsou prezidentovi dány Ústavou, determinují značnou závislost vnitropolitického i zahraničněpolitického vývoje na osobních kvalitách samotného prezidenta. Proto otázku, jak Vladimir Putin vidí vlastní "misi" a nakolik bude díky svým psychickým a profesionálním kvalitám odpovídat roli prezidenta, je těžké zodpovědět. Po srpnové finanční krizi (1998), to byla zejména katastrofická nepopularita Borise Jelcina a jeho částečně neadekvátní postavení uvnitř státu, co postavilo jím vytvořený mocenský systém až na samý okraj katastrofy.

Přizpůsobování jeho nástupce k roli prezidenta proběhlo poměrně rychle. V očích obyvatel se nikdy nejevil jako "nástupce" Jelcina, ale spíše jako jeho protipól, který pronikl do "mocenských struktur". Z druhé strany, ostražitost nového prezidenta jakožto bývalého zkušeného funkcionáře a podíl nejbližšího okolí B. Jelcina na jeho růstu, zabránily mnohým představitelům původní elity ve snaze, aby mu překazili cestu k tzv. "volné kartě" voličů.

Vladimir Putin se prakticky ihned stal "prvním mužem státu" bez toho aniž by byl přetěžován povinnostmi vůči politickým stranám či sociálním skupinám. Nestal se ani aktivním účastníkem politického boje, neboť jím představený politický program, který obsáhl široké spektrum oblastí ho "dovedl" až do prezidentského křesla. Bylo potřeba pouze určitého času a psychologické adaptace voličů.

Od doby jeho zvolení uplynul rok. Dá se říci, že i po této době je zatím stále ochoten vnímavě vyslechnout názory svého okolí a s ostražitostí se chová k pokusům o vytvoření atmosféry "kultu osobnosti". Naproti tomu existují příznaky určité rozpačitosti v jeho rozhodovacím procesu pramenící z jeho aparátnického instinktu vypěstovaného dlouholetou službou, vnějšího nátlaku a vlastních představ o politické účelnosti. Většina kroků prezidenta Putina sleduje spíše taktické cíle. On sám totiž ještě nemá jasné představy o vlastní "misi" a lokální vítězství potom často míjí hlavní cíle, kterými jsou zajištění modernizace ekonomiky a politického systému státu, technologického pokroku vedoucího ke zvýšení konkurenceschopnosti vyráběných výrobků a k nastolení stálé stability. Místo toho často hovoří o ochraně, nejasně zformovaných, "národních zájmů".

Postupně dochází ke snižování váhy prezidentova slova. Některá z jeho vyhlášených tezí se jeví jako účelový způsob "konspirace", manévrování mezi tábory a dokonce protiřečí jeho reálně prováděné politice. Výkonná moc pak často není schopná určit, kdy jí dosažené úspěchy jsou výsledkem efektivní činností státu, a kdy pouze důsledkem příznivých faktorů (vysoké světové ceny ropy ap.).

V libovolné sféře řízení, kam spadá i politika, se funkcionáři potýkají s nutností řešit tři rozdílné úkoly. Analyzovat vzniklou situaci, určit optimální rozhodnutí a nakonec je realizovat. Systém, který by efektivně řešil tyto úkoly zatím nebyl vytvořen. Výkonná moc bude muset vypracovat rozsáhlé analytické studie, které by vysvětlovaly ekonomickou a politickou situaci státu, úroveň korupce a organizovaného zločinu, efektivnosti práce státního aparátu v Centru i v regionech. Sběr relevantních informací (i zvláštními službami) však ještě negarantuje provedení dobré a kvalifikované analýzy. Často se totiž nepodaří dané údaje vysvětlit a ohodnotit. Proto je nezbytné vytvořit systém indikátorů (například údaje o životní úrovni obyvatel, investičních a informačních tocích, stupni kriminalizace ekonomiky, výsledcích voleb) s jejichž pomocí již lze popsat existující problémy. Ovšem nejednou vhodné nástroje pro analýzu získaných informací chybí nebo jsou nedostatečné. Také v oblasti přijímání optimálních a adekvátních rozhodnutí jsou značné problémy. Ne náhodou se výkonná moc za posledních pět let již dvakrát obrátila na služby politických technologů. Toto východisko je spojeno nejen s profesionalismem (částečně nedostatečným), ale hlavně s celkovou slabostí práce státního aparátu. Navíc dochází k tomu, že experty navržená řešení ztrácejí na aktuálnosti v důsledku změny okolností, např. v průběhu projednávání problému s různými elitními skupinami.

Navenek příznivěji působí samotná realizace rozhodnutí. Putin pracuje na vytvoření mocenské vertikály a vnitřně si neodporujícím právním systému, i když ani vertikální dělení moci není stoprocentně spolehlivé. Podléhá totiž mnohým "nemocen" státního aparátu, je rozptýleno díky absenci jasného politického a ekonomického kurzu. Institut zplnomocněných prezidentových zástupců ve federálních okruzích byl zformován s ohledem "na budoucnost" - zatím co pravomoci těchto gubernátorů neurčité a jejich role není úplně jasná. Vytvoření mocenské vertikály za účelem provádění radikálních změn (například v ekonomice) by bylo poměrně efektivním opatřením, ale nikdo nemůže garantovat, že tento institut bude využíván jen pro reformy, a ne například pro posílení politických funkcí státu.

Vítězství a porážky prezidenta Putina

Po určitou dobu byl Putin absolutně nejúspěšnějším politikem. Nejenže se ukázal "ve správné době na správném místě" (vysoký funkcionář použitý mocí, která se nacházela v kritickém stavu), ale nahrávaly mu i vnější faktory: oponenti byli slabí, ekonomická situace (růst výroby a vysoké světové ceny ropy) byla uspokojivá a občané vroucně vítali svého mladého prezidenta. Putin byl elitou stejně jako lidmi prakticky ihned přijat jako národní vůdce, což mu dopomohlo k některým snadným vítězstvím. Byl rozbit blok "Otčina-Celé Rusko", Komunistická strana s konečnou platností ztratila opoziční podstatu a změnila se v jednu z mnohých lobbyistických frakcí parlamentu, Rada federace se rychle vzdala odporu, část politicky aktivních oligarchů ztratila své původní postavení. Přívrženci politických reforem byli nuceni přiznat své podřízené postavení a zdržet se samostatných reforem, navíc posloužili politickým zájmům Putina a soustředili se na boj s konkurenčními nomenklaturními skupinami. Částečných úspěchů dosáhl i v oblasti tzv. "očištění" hromadných sdělovacích prostředků. V oblasti zahraniční politiky způsobil příchod mladého a energického prezidenta značné posílení aktivit ruské diplomacie. Největších výsledků zde bylo dosaženo na postsovětském prostoru, kde se fakticky rozpadl protirusky namířený svaz GUUAM (členy jsou Gruzie, Ukrajina, Uzbekistán, Ázerbajdžán, Moldavsko).

I přes výše vyčíslené úspěchy, představy o "Putinovi jako vítězi" jsou vzdálené realitě. Prezident sice nečiní otevřený "obchod" v klíčových otázkách, ale poměrně často připouští kompromisní řešení, která zohledňují pozice různě zainteresovaných stran. Příčin není málo - pozornost moci, její nejednotnost, neochota Putina přistoupit k nepopulárním krokům (jako například zachování pozice “rodiny"), zahraniční tlak. Nyní následuje několik nejzřetelnějších případů. Volba premiéra Michaila Kasjanova a zachování na čele prezidentské administrativy Alexandra Vološina je hodnoceno jako snaha Putina neomezit pozici "rodiny". Uvnitř mocenské koalice zůstala zachována linie budování systému zadržování a protiváhy způsobem soupeření tří skupin - "rodiny", "petěrburských" a "mladých reformátorů". Ve sféře ekonomických reforem se prezident nebrání pokusům premiéra Kasjanova prosazovat iniciativy předkládané ministrem ekonomického rozvoje Germanem Grefem. Zato v regionální politice centrální moc neodstartovala příliš úspěšně. V mnohých gubernátorských volbách se ji totiž nepodařilo zvrátit vítězství stávajících gubernátorů, a proto přistoupila na oslabení tím, že jim umožnila kandidovat na tří funkční období. Ani Čečenská kampaň dosáhla stanovených cílů (zničení sil čečenského odporu a stabilizace situace v republice) a nyní v podstatě stagnuje, jelikož centrální moc nemá dostatečnou vůli ani pro své rozšíření ani pro své oslabení v tomto regionu. V zahraniční politice se Rusko neúspěšně pokusilo o diktování podmínek státům Pařížského klubu, jehož výsledkem je, že musí zaplatit své dluhy v plném rozsahu.

Postavení institutů občanské společnosti

V letech 2000-2001 byly v Rusku vážně zasaženy klasické instituty občanské společnosti - hromadné sdělovací prostředky a politické strany. Značná část HSP byla nucena, ve své redakční politice, citlivě zohledňovat politickou situaci a hlavně zdržet se výpadů vůči prezidentovi. Útoky státních orgánů a orgánů činných v trestním řízení proti opozičním HSP (například televize NTV) vytvořily mezi novináři komplex "obsazené pevnosti", což znamená, že se NTV soustředí převážně na sebeobranu. Tímto postupem trpí zejména profesionální úroveň programů. Vliv NTV na veřejnost omezuje i ta skutečnost, že značná část obyvatel (včetně diváků NTV) podporuje Putina. Všeobecně panuje názor, že i v případě likvidace současné podoby NTV, zestátnění televize se nedá očekávat, jelikož moc nemůže předložit jasnou informační politiku a navíc zatím neurčila své cíle vůči HSP. Z tohoto důvodu se je pravděpodobné, že velká část HSP si sice zachová nestátní status, ale novináři budou muset působit v prostředí cenzury a i nadále se budou muset vzdát konfrontace s Kremlem. Otázkou je, jak dlouho může fungovat taková situace, neboť nomenklaturní a finanční skupiny si zvykly využívat novin a televize k vyjasňování vzájemných konfliktů. Další důležitý institut - politické strany – postupně opouštějí své pozice. Ve Státní dumě totiž dochází k formování uzavřeného stranického "cechu" složeného z politických frakcí, které jsou ochotny přiznat Putinovi dominantní pozici.

Dalším občanským institutem je církev. V Rusku je však současný vliv pravoslavné církve na veřejné mínění málo významný. Příčiny jsou dvě, jednak samotná církev je neaktivní a za druhé - velké části obyvatel je náboženství lhostejné.

Nehledě na to existenci občanských institutů ruské společnosti, lze o nich hovořit jen podmínění. Důvodem tohoto podmíněného přístupu je, že zde ještě nebyla vytvořena občanská společnost. Kvůli tomu nejsou HSP ani politické strany státní mocí přijímány jako rovnocenní účastníci politického procesu. Za těchto podmínek mohou mass-média a strany ovlivňovat pouze kontext, ve kterém se rozvíjí situace, ale těžko mohou změnit děj samotných událostí. V lepším případě se jim podaří vystoupit v roli "mozkových center", schopných předložit státním orgánům své programové návrhy.

Vnější faktory

Podle všech předpokladů bude ve vnitřní politice hrát rozhodující roli nejspíše poměr sil mezi k moci připuštěnými šéfy elitních skupin. Porušení současné rovnováhy by mohlo dojít k různým “poruchám” – například soustředění moci v rukou příchozích ze speciálních služeb či k otevřenému využívání orgánů činných v trestním řízení k potlačování oponentů nebo dokonce k vytvoření “nacionalistické opozice” jako protipólu neaktivnímu Putinovi (za jejího potencionálního lídra je v poslední době označován gubernátor Uljanovské oblasti generál Vladimir Šamanov). Podobné scénáře se nevylučují, ale zdají se být málo pravděpodobné. Putin, pokud se mu podaří vyvarovat se vážných excesů, je totiž schopen udržet moc po dlouhé období.

Další vážnou zkoušku představují pro prezidenta zahraniční výzvy. Nejpatrnější jsou hrozby pádu světových cen ropy, zostření vztahů se západním světem a posílení aktivit islámského světa.

Klíče stability  Ruska se stejně jako dříve nachází v rukou účastníků světového trhu ropy. V průběhu prvního funkčního období Putina se nepodařilo snížit závislost státu na exportu energonosičů. Zatím co nebezpečí destabilizace v případě snížení světových cen (jak tomu bylo v polovině 80. let) zůstává nezměněno.

Vážnými důsledky může být doprovázeno zhoršení vztahů s USA a se státy Západní Evropy. Rusko se v posledních letech intenzivně snaží postavit proti sobě evropské státy a USA, což je také jedním z důvodů, proč si přeje založit strategické partnerství s Čínou, Indií a řadou islámských států. Letité zkušenosti však dokazují, že spory mezi západními státy nejsou natolik ostré, aby do nich právě Rusko mohlo vnést vážné trhliny. Konfrontací s Evropou Rusko navíc riskuje nejen novou krizi s Pařížským klubem, ale nepříznivý scénář by mohl spustit další devalvační měnu. Co se Číny a Indie týče, tak oba státy přijímají ruské iniciativy poměrně rezervovaně. Sama Moskva spatřuje v projektech svazů s Pekingem a Dillím spíše než reálnou perspektivu, jakousi páku propagandistického nátlaku na západní svět.

Potenciálním ohniskem nestability zůstávají státy islámského regionu. Činnost Moskvy si zde poměrně odporuje. Na jedné straně prodávají zbraně Íránu na straně druhé se snaží mobilizovat evropské státy k boji s islámským extremismem. Druhá strategie je sice perspektivnější, ale mnohé zde bude záviset na rozložení sil v islámské společnosti – uzavřou-li se radikální muslimské skupiny do samostatných regionů (Afghánistán, Čečensko, některá území Střední Asie) nebo pokusí-li se pokračovat v expansi. V budoucnu by mohl nastat problém postupného snižování počtu slovanského obyvatelstva a jeho “ředění” obyvateli pocházejícími z islámských republik Severního Kavkazu, Střední Asie a také Zakavkazska – za několik desetiletí by se mohlo dojít ke zpochybnění dominance ruského obyvatelstva a náležitosti Ruska ke křesťanskému světu. V případě zostření sporů v této oblasti přichází v úvahu několik scénářů: postupné postoupení pozic muslimům, nacionalistické vzedmutí avantgardního charakteru (íránský scénář) nebo modernizační prozápadně-nacionalistická cesta vyzkoušená Tureckem v době Atatyrka.

Výsledky

První rok prezidenta Putina se ve své podstatě točil kolem “průzkumu boje”. Prezident naznačil aktivity v nejrůznějších směrech a následně sledoval reakce. S tímto “průzkumem” začal tam, kde odpor byl nejmenší a odmítal se pouštět do oblastí vyžadující radikální opatření. Činnost prezidenta měla také částečně demonstrativní charakter. Sem spadají například návštěvy v Pjonchjang a Havanu, které neměly reálné naplnění, ale pro západní partnery měly být “postrašením”. Největších úspěchů centrální moc dosáhla na vnitropolitické scéně, a také ve vztazích se státy SNS. Vážněji zatím Putin neprohrál ani na poli ekonomických reforem, zvýšení efektivnosti práce státního aparátu, boje s kriminálními strukturami a také v mezinárodních vztazích.

Autor je pracovníkem ruské společnosti Centr političeskoj konjunktury http://vinogradov.h1.ru

 Reakce na článek