Zlaté neštěstí Zamira Eralieva
Slavomír Horák

Na nedávném festivalu One World byl kromě jiných vynikajících snímků promítnut i film kyrygzského režiséra Zamira Eralieva – Zlaté neštěstí. Sám režisér patří k poměrně známým postavám v Kyrgyzstánu jako režisér-dokumentarista. Kromě své režisérské práce se věnuje i činnosti v několika nevládních organizacích a v loňském roce například podepsal petici za propuštění Topčubeka Turgunalieva, kritika současného kyrgyzského presidenta Askara Akajeva, odsouzeného v minulém roce za přípravu údajného atentátu na presidentovu osobu.

V letošním roce tento režisér přivezl svůj rok starý film Zlaté neštěstí (Gold Accident). Jaké byly okolnosti jeho vzniku?

Na počátku roku 1995 bylo rozhodnuto o zvýšení těžby zlata jako jednoho z významných příjmů do rozpočtu Republiky Kyrgyzstán. Klíčové naleziště zlata se nachází v nepřístupných horách v Kumtoru nad údolím řeky Barskoon, která se vlévá do „kyrgyzského moře“ Issyk-Kulu. Jedná se údajně o sedmou největší lokalitu svého druhu na světě s odhadovanými zásobami okolo 500 metrických tun zlata, což vystačit na více jako 20 let těžby.

V červenci 1995 byl podepsán kontrakt s kanadskou firmou Canada’s Cameco Corporation a založena joint-venture společnost Kumtor Gold Company. Předpokládaná investice měla být okolo 160 miliónů USD pouze pro první rok realizace projektu – 1996. Po roce realizace projektu výsledky těžby předčily očekávání – bylo vytěženo 17 t zlata za rok 1997,[i] čímž se Kyrgyzstán zařadil na třetí místo v rámci SNS za Rusko a Uzbekistán. Ovšem již roku 1998 se objevily první problémy. Nejprve předseda parlamentní komise pro potírání korupce Žogorku Keneš Republiky Kyrgyzstán požádal o hloubkový audit v kanadsko-kyrgyzské společnosti, který měl prověřit, zda nebyl porušen zákon při vypisování veřejné soutěže na tento projekt.[ii]

Největší pohroma pro firmu měla však přijít o měsíc později. 20. května 1998 kamión vezoucí kyanid nezvládl nájezd na most přes řeku Barskoon a zřítil se z mostu do vody. Následkem bylo zřejmé zamoření vody touto smrtelně jedovatou látkou. Díky celé souhře okolností se podařilo uvědomit místní obyvatele až po několika hodinách po této události. V té době však již bylo pozdě. Mnozí lidé z okolních vesnic, kteří používají vodu z řeky na pití, zavlažování zahrad nebo pro hygienické účely již vodu požili nebo se v ní omyli. Následkem byla ekologická katastrofa, která si bezprostředně vyžádala 4 mrtvé a několik tisíc nemocných z okolních vesnic. Několik tisíc dalších obyvatel muselo být dočasně evakuováno z oblasti na severní břehy jezera Issyk-Kul. Celková škoda byla odhadnuta okolo 40 milionů dolarů.

Přestože byla otrávená voda lokalizována a nebylo zjištěno, že by se toxické látky dostaly do jezera Issyk-Kul, ekologická katastrofa poznamenala oblast na mnoho dalších let.

Odhaduje se, že v průběhu dalšího roku zemřelo na následky katastrofy okolo 20 lidí. Další období je charakterizováno snahou místních lidí o vyplacení kompenzací ať již ze strany firmy nebo státu na jedné straně a průtahy ze strany státu a především kanadské společnosti na straně druhé. Někteří se skutečně jisté náhrady dočkali, ale ta byla ve výši 500-1000 somů (tehdy přibližně 400-800 Kč), což zdaleka na pokrytí všech škod nestačí. Přes sliby vlády i představitelů kanadské společnosti nebylo provedeno žádné další opatření, které by monitorovalo situaci, zlepšilo zdravotní péči v okolí těžebního místa nebo upravilo nevyhovující stav komunikací v oblasti. Lze říci, že do vysokých hor nadále jezdí náklady s nebezpečnými látkami a firma vyvázla pouze s formální potrestáním. Vzhledem k současné ekonomické situaci v zemi ani nelze očekávat výraznější státní podporu.

Takové jsou tedy okolnosti vzniku filmu, který se kromě této velké politiky zaměřuje na osudy místních lidí, dokumentární formou přibližuje příběhy obyvatel okolních vesnic a jejich marný boj za podporu. Protože rozhovor s režisérem filmu byl publikován na stránkách festivalových novin One world[iii] otiskujeme záznam besedy, která proběhla po skončení filmu.

Jak se projevilo neštěstí na porodnosti?

Z. E. Situace je velmi složitá a podle toho, co víme – děti se rodí nemocné. Za tři roky se situace trochu změnila, ale pořád je to velmi špatné.

U lidí se objevila kyanofobie a díky některým neodborným zásahům ministerstva životního prostředí (vysypání chlóru do vody) se tam projevily i další choroby psychického a fyzického rázu spojené s působením chlorkyanu. Sociální situace se tam spíše zhoršila, protože lidé nemohli prodávat díky otravě vod svou úrodu, na které jsou často závislí. Můj přítel Naryn mi řekl, že film líčí situaci ještě příliš měkce.

V roce 1998 jsem se aktivně zajímal Barskoonem a sami jsme tam točili. Po roce jsme již byli pod kontrolou naších bezpečnostních složek. Proto nebylo bezpečné tam jezdit. Přesto jsme z problému Kumtoru ukázali pouze malinký vršek ledovce a co je uvnitř, jaké tam jsou zájmy, to nikdo neví. Došlo k podivné smrti premiéra Isanova, který nesouhlasil s podpisem dohody s kanadskou společností. Na místě samotném byly prokazatelné i případy, kdy kyanid se ocital v řece Barskoon před i po havárii, ale nepodařilo se tyto věci natočit.

Po roce jel na místo na základě mé prosby jiný štáb, aby natočil, co se stalo na místě za poslední rok. Říká se, že se tam narodili děti se šesti prsty, mnozí lidé byli ve velmi špatném stavu, bolela je stále hlava. Bohužel ze strany bezpečnostních orgánů nebylo natáčení těchto nemocných a dětí umožněno. Když se ženy snažily dosáhnout svých práv, milice je zbila,  dokonce zbila i jednu těhotnou ženu. Několik žen bylo posláno na několik dní do vězení.

Snažili jste se najít spojence v Kanadě? Tam jsou také ekologická hnutí, která by vám byla ochotna pomoci?

Z. E. Ano, víte, chtěl jsem jet do Kanady. Já jsem ten film natočil film před rokem. V posledním roce jsme se snažili dostat se do Cameca a natočit jeho vedoucí pracovníky, najít spojence v kanadském parlamentu. Bohužel se tato cesta neuskutečnila. Nejprve jsme dostali pozvání, dokonce pro dva lidi, později již pouze pro mě a nakonec to všechno utichlo a nikam jsme nejeli.

Co se týče firmy, říká se, že její první ředitel Howenian vydělal za několik let své práce v Kyrgyzstánu 400 miliónů dolarů a odjel. Na jeho místo přijel další president firmy Glates, který však utekl za týden po této katastrofě, i když neměl právo odjet ze země. Pochopil, že by byl zavřen. Místo něj přišel opět tento Howenian a vyplatil alespoň částečné kompenzace.

Dostali jste na tento film nějaký grant nebo na filmu spolupracovala kyrgyzská oficiální místa a jestli byl film v Kyrgyzstánu promítnut?

Z. E. Ne, stát na tomto filmu nespolupracoval, je to moje soukromá iniciativa. Pomáhalo mi známé kyrgyzské centrum Interbilim, kde jsme také film jsme ukázali pro nevládní organizace. Na veřejnosti dosud film nebyl promítnut.



[i] RFE/RL, 14.1.1998, www.rferl.org.

[ii] RFE/RL, 16.4.1998, www.rferl.org.

[iii] Havlín, Adam : Kde je zlato, tam je moc. In : Festivalové noviny One world, č. 4, str. 5. www.oneworld.cz

Reakce na článek