Problematika ruské menšiny v Kazachstánu I.
Mgr. Kateřina Stejskalová


Vzájemné rusko-kazachstánské vztahy byly již od počátku negativně ovlivňovány především problematikou etnických Rusů žijících v Kazachstánu. Dominance Rusů v severním Kazachstánu a masová emigrace ruskojazyčných obyvatel z Kazachstánu do Ruska zásadním způsobem ovlivňovala rusko-kazachstánské vztahy a byla častým zdrojem napětí.1

Společné hranice mezi Kazachstánem a Ruskem procházejí rovnou stepí a neexistují zde žádné přírodní bariéry. Při tvorbě hranic po rozpadu Sovětského svazu došlo k tomu, že více než milión Kazachů žijících na svém původním území nyní tvoří většinu v některých ruských regionech hraničících s Kazachstánem: Astrachanském, Orenburgském a Omském, neprojevují však separatistické sklony. Podstatně větší množství Rusů se stalo občany nového nezávislého Kazachstánu. 2

Demografické procesy v zemi měly za následek změnu Kazachstánu v mnoho-etnický stát, ve kterém Kazaši tvořili méně než polovinu obyvatel a dále zde  žilo přibližně 120 národností a etnických skupin.

Tabulka č.3, Populace Kazachstánu podle národností v roce 1989

Národnost

Kazaši

Rusové

Ukrajinci

Bělorus.

Tataři

Uzbeci

Němci

Ostatní

Počet

6 534 600

6 227 500

896 200

182 600

328 00

332 000

957 500

840 700

Procenta

39,7

37,8

5,4

1,1

2,0

2,0

5,8

6,2

Zdroj: Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, Relations Between Russia and Kazakhstan in the Post-Soviet Era 1992-1997, 1999, Connecticut, str. 24

Po získání nezávislosti následovala emigrace ruskojazyčného obyvatelstva a podle údajů za  rok 1994 se díky emigraci snížil především počet ruskojazyčného obyvatelstva, jehož podíl v té době klesl na  36,4%, zatímco podíl Kazachů vzrostl na 43,2% z celkového počtu obyvatel.3 Nekazašské menšiny v souhrnu však stále tvořily většinu obyvatelstva  a to přibližně 57%. Celkově v letech 1991 až 1997 poklesl počet obyvatel Kazachstánu o 11, 5% - na 14,9 milionů, což není pro zemi zhruba stejně rozlehlou jako západní Evropa příliš mnoho.4 V roce 1997 bylo národnostní složení následující:

Tabulka č. 4, Populace Kazachstánu podle národností v roce 1997

Národnost

Kazaši

Rusové

Ukrajinci

Tataři

Němci

Ostatní

Počet

8 033 000

5 104 000

720 000

27 000

303 000

 

Procenta

50,6

32,2

4,5

1,8

1,9

9

Zdroj: Galina Vitovskaja, Sovremennye etnopolitičeskie proccessy i migracionnaja situacija v Centraľnoj Azii,  Moskovskij  Centrum Karnegi, Moskva, 1998, str. 81

Současný Kazachstán se teritoriálně prakticky dělí podle etnického klíče a podle hospodářské specializace. Kazaši tvoří většinu obyvatelstva v 7 oblastech z 19 a to v západních a jižních regionech. Ještě v dalších 5 oblastech jsou Kazaši nejpočetnější skupinou obyvatelstva, avšak netvoří nadpoloviční většinu. V 7 severních a severovýchodních oblastech tvoří většinu obyvatelstva slovanské národy  a to od 54 do 69% a podíl Kazachů je tam pouze 17 až 30%, podle údajů z roku 1989.6 Kromě toho ruské obyvatelstvo žije kompaktně podél řeky Ural a v některých větších městech. Nejvíce rozvinuté  a průmyslové oblasti Kazachstánu tvoří 7 ruskojazyčných regionů převážně na severu Kazachstánu,  kde je soustředěna podstatná část průmyslového komplexu země.7 Mezi obyvateli těchto sedmi oblastí byl podíl zaměstnaných Slovanů 67% a Kazachů pouze 11,4%.8

V roce 1995 se situace následkem emigrace poněkud změnila a vypadala následovně:

Tabulka č. 5, Regiony Kazachstánu s většinou ruského obyvatelstva v roce 1995

Region

Rusové

Kazaši

Ukrajinci

Bělorusové

Ostatní

Počet tisíc

Akmola

46,3%

21,7%

8,5%

2,7%

20,8%

845,8

Kostanaj

47%

17,4%

15,8%

-

19,8%

1054.9

Kokšetau

36,5%

28,9%

8,4%

2,6%

23,6%

654,9

Karaganda

52,7%

20,7%

7,9%

2,3%

16,4%

1265,6

Pavlodar

44,5%

31,9%

9,2%

-

14,4%

942,2

Severní K.

62%

-

-

-

-

601

Východní K.

65,9%

27,2%

-

-

6,9%

937,3

Zdroj: Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, Relations Between Russia and Kazakhstan in the Post-Soviet Era 1992-1997, 1999, Connecticut, str. 111

Z kazachstánské strany probíhaly pokusy tuto demografickou situaci změnit a to ve všech sociálních vrstvách, od nejvyšších řídících struktur až po nejnižší. S tím byl spojen i gigantický projekt přestěhování hlavního města z Almaty do Astany.9 O přestěhování hlavního města rozhodl Nazarbajev v červnu 1994, což parlament schválil o měsíc později. Oficiálně bylo přestěhování zdůvodňováno hlavně nevhodnou polohou více než milionové Almaty, která leží na hranici s Čínou v jihovýchodním cípu země a navíc v nestabilní oblasti, pro kterou geologové předpovídají v příštích desetiletích ničivá zemětřesení. Dalším zdůvodněním bylo přelidnění Almaty.10 Hlavním neoficiálním důvodem přesunu však byla snaha zvýšit vliv kazašského etnika v severních oblastech osídlených zejména Rusy a změnit demografickou situaci na severu Kazachstánu ve prospěch Kazachů.11 Oficiálně došlo k přestěhování hlavního města 10.12.1997, město se tehdy jmenovalo Akmola. Později se Nazarbajev rozzlobil na ruská media, která „tvrdohlavě“ překládala Akmolu jako „Bílou hrobku“, nehledě na „úřední“ překlad „Bílá hojnost“ a nechal město přejmenovat na Astanu, což je kazašský výraz pro hlavní město.12

Zásadním způsobem se lišila úroveň rozvoje ruského a kazašského obyvatelstva Kazachstánu. Sociální procesy, spojené především s migracemi a průmyslovým rozvojem země, které probíhaly zvláště intenzivně v sovětském období, předurčily rozdíly v profesní struktuře Kazachů a Rusů

Tabulka č. 6, Profesní struktura Kazachů a Rusů v % v roce 1990

 

Ek. Aktivní obyv.

Zaměstnáno v průmyslu

Zaměstnáno v zemědělství

Kazaši

35,6

22,4

56,9

Rusové

40,1

52,6

18,7

Zdroj: Brusina, O.I.,Vlijanije etničeskogo faktora na stabiľnosť v Kazachstane, In: Rossija i Kazachstan: stenogrammma naučno-praktičeskoj konferencii, Rossijskij centr strategičeskich i meždunarodnych issledovanij Roscentr, Moskva 1995, str. 131

V průmyslu jsou mnozí Kazaši zaměstnáni na nekvalifikovaných postech, v zemědělství zase převážně v chovu zvířat.13

Kromě nevyrovnané struktury zaměstnanosti se v Kazachstánu také historicky vytvořila nerovnoměrná struktura urbanizačního procesu. Na začátku 90. let ve městech žilo 77-78% ruskojazyčného obyvatelstva a 38-39% Kazachů.14 Míra urbanizace ruského obyvatelstva byla vyšší než v některých zemích západní Evropy a naopak míra urbanizace kazachstánského obyvatelstva nižší než ve většině arabských států Asie a Severní Afriky.

Po získání samostatnosti začala politika preferování  titulárního národa, která bývá označována jako „kazachizace“. Kazaši získali různá privilegia, jako možnost dosáhnout vyššího vzdělání, snadnější přístup do státní správy, atd. Kazaši obsadili  mnoho klíčových postů v systému politického řízení, ve státní správě, v centrálních i místních administrativních orgánech, což dovolovalo obyvatelům slovanského původu tvrdit, že jejich ekonomická váha neodpovídá politické. Složení parlamentu opravdu neodpovídalo procentuálnímu poměru ruského obyvatelstva v celkovém počtu obyvatel republiky. Ze 176 poslanců v roce 1994 bylo 105 Kazachů, 49 Rusů, 10 Ukrajinců, 3 Němci a po 1 Uzbek, Tatar, Inguš, Polák a Ujgur.15 Podíl Kazachů v orgánech státního řízení  činil 48%. Mnozí příslušníci ruské menšiny nelibě nesli, že v politice i ve veřejném životu začala dominovat nová kazašská elita. V roce 1985 tvořili Kazaši méně než 40% obyvatelstva, ale na významných pozicích ve státní správě byl poměr Kazachů a ruskojazyčných 1:1. V roce 1989 podíl obyvatel nekazašské národnosti na těchto pozicích činil 49,7%, v roce 1992 41,5% a v roce 1994 již jen 25%.16 Z ruské strany se  v této souvislosti často ozývala nařčení, že v Kazachstánu se provádí politika etnické stratifikace, probíhají kádrové čistky na národnostně-jazykovém základě a dochází k diskriminaci Rusů na trhu práce.17

Ruskou nespokojenost vzbuzovaly také snahy Kazachstánu o vytváření národního státu. Navzdory oficiálním prohlášením, které definovaly Kazachstán jako multi-etnický stát, v Kazachstánu probíhaly pokusy o utvoření národního státu titulární kazašské národnosti.18

Rusko však nepovažovalo Kazachstán za národní stát a to především z důvodů demografické situace. Tyto kazachstánské snahy byly v Rusku interpretovány tak, že 40% obyvatelstva se pokouší, na základě jazyka a etnického původu, etablovat stát, který zaujímá rozlehlé prostranství a na jehož teritorii žije velké množství dalších etnických skupin.

Rusko opakovaně obviňovalo Kazachstán z přehlížení zájmů ruskojazyčného obyvatelstva v ekonomické, politické, sociální a v dalších sférách. Podle Ruska docházelo na jedné straně k přijímání diskriminačních zákonů o jazyce, o občanství a na druhé straně byla vydávána deklarativní prohlášení, která měla uspokojit ruskou veřejnost i kazašskou společnost.

Kazachstánští Rusové přijímali negativně rozpad SSSR, oslabení ekonomických vztahů s Ruskem a zavádění mnoha nových zákonů. Po získání nezávislosti Kazachstánu se museli vyrovnávat nejen se zhoršující se ekonomickou situací, ale také s novou sociálně-psychologickou situací.19  Rusové v Kazachstánu dodnes prožívají složitý proces adaptace na nové životní podmínky v suverénním a nezávislém Kazachstánu. Za existence SSSR se Rusové v Kazachstánu cítili dostatečně komfortně následkem svých výhod v oblasti vzdělání a profesní přípravy. Po vzniku nezávislého Kazachstánu Rusové ztratili své předchozí výhody a původní status „prvního mezi rovnými“, což mělo za následek vznik syndromu „uražené důstojnosti“ a dále vznik různých hnutí národnostně-patriotistického směru, která měla za cíl znovu zavedení původního statusu.20

Ocenění následků rozpadu SSSR bylo také značně odlišné u ruských obyvatel a u Kazachů.

Tabulka č. 7, Vztah k rozpadu SSSR v % v roce 1994

Jaký byl rozpad SSSR?

Kazaši

Rusové

Prospěšný

14,4

5,2

Spíše prospěšný než škodlivý

21,3

8,9

Spíše škodlivý než prospěšný

27

24,4

Škodlivý

18,8

50,6

Bez odpovědi

18.6

10,9

Počet respondentů

1 061

1118

Zdroj: Guboglo, M.N., Etnopolitičeskaja situacija v Kazachstaně v predstavlenijach jego graždan, In:  Kazachstan: realii i perspektivy nezavisimogo rozvitia, Ruský institut strategických výzkumů, Moskva 1995, str. 268

 

Zatím se podařilo udržet národnostní vztahy pod kontrolou, neboť ve vztazích mezi etniky nedocházelo, s výjimkou kozáků, k otevřeným konfliktům.21 V létě 1994 Informačně-analytické centrum Vrchní rady republiky Kazachstán provedlo průzkum o vztazích mezi národnostmi v republice. Tyto vztahy hodnotilo 28,7% respondentů jako přátelské, 41,8% je označilo za pokojné, 21% je hodnotilo jako ne vždy přátelské a jen 2,5% je hodnotilo jako konfliktní a napjaté.22

Radikální separatistické názory se tedy nestaly základem pro formování masových hnutí kazašských Rusů. Ruská diaspora byla donedávna málo organizovanou částí společnosti, což bylo spojeno s jejím formováním v průběhu dlouhého časového období a v několika etapách. Obecně byla v Kazachstánu sociální aktivita ruskojazyčného obyvatelstva na obranu svých práv slabá.23 Došlo však k vytvoření několika aktivních politických organizací ruské diaspory.24 Tato hnutí sice neměla širokou podporu, ale svými prohlášeními o diskriminaci Rusů povzbuzovala agresivní potenciál, který vznikl ve společnosti kvůli ekonomické a sociálně-politické nestabilitě a naváděla k separatistickým vystoupením. Jedním z hlavních zdrojů nestability bylo podle kazašského tisku město Usť-Kamenogorsk, a také stále frekventovaněji zmiňovaná Almaty, kde docházelo k demonstracím ruského a ruskojazyčného obyvatelstva s požadavky na svoje práva. Tyto organizace se však málokdy setkávaly s aktivní podporou ruskojazyčného obyvatelstva, které ve své většině zůstává spíše politicky pasivní. Politická pasivita ruského obyvatelstva byla tedy ve značné míře vyvážena aktivitou rozličných slovanských skupin a hnutí a také hnutím kazachstánských kozáků.

Od rozpadu Sovětského svazu začali potomci kozáckých komunit, rozpuštěných za SSSR, obnovovat stará „bratrstva“25. Již v roce 1990 byla na Uralu založena Kozácká komise, která požadovala prohlásit za ilegální veškeré akty, které uznávají odtrhnutí uzemí kozáků na Uralu od Ruska a jeho připojení ke Kazachstánu. Kozáci byli nejdynamičtější a nejlépe organizovanou skupinou mezi ruskojazyčným obyvatelstvem Kazachstánu.26 V listopadu 1990 se Unie kozáků zaregistrovala jako veřejná organizace a od té doby byly konfrontace mezi kozáky a Kazachy stále přítomné v kazachstánské politické realitě.27 Právě využívání hnutí kozáků Rusko často používalo v nátlaku na Kazachstán. Realizace plánů kozáckých uskupení by vedla k zesílení separatistických tendencí a k ohrožení státní a teritoriální celistvosti Kazachstánu.

Především v letech 1993 a 1994 došlo k aktivizaci činnosti politických organizací, které představují část ruských obyvatel republiky (Lad, Ruská občina, kozáci).28 Ve svých programových prohlášeních se snažily o získání statusu druhého státního jazyka pro ruský jazyk, o zavedení dvojího občanství, provedení referenda o autonomii severo-kazachstánských oblastí a přidružení tzv. „teritorií kozáckého vojska“ k Rusku. Jejich styčným bodem byly teze o potlačování ruského jazyka a kultury v Kazachstánu a o poškozování představitelů ruského národa z etnických a jazykových příčin. Existovalo několik základních třecích ploch mezi ruským a kazašským etnikem a názory obou etnik na řešení jednotlivých problémů se značně rozcházely.

Jednou z nejcitlivějších záležitostí ve vzájemných vztazích ruského a kazašského etnika byl problém jazyka. V srpnu 1989 schválený zákon o jazyku uznal státním, neboli úředním jazykem Kazachstánu kazašský jazyk, ruština získala sekundární status „jazyka mezietnické komunikace“.To byl pravděpodobně první krok, který přispěl ke zvýšení napětí mezi etniky.29 Status ruštiny byl změněn až v druhé ústavě republiky Kazachstán, přijaté v roce 1995.  Podle této ústavy kazaština i nadále zůstala jediným státním jazykem v zemi, ruština ovšem získala status oficiálního jazyka - užívaného rovnoprávně s kazaštinou ve státních organizacích a orgánech místní samosprávy.30

Podle ruskojazyčných obyvatel byla v ústavě Kazachstánu zakotvena nerovná právní hierarchie jazyků, kdy ruský jazyk neměl status jazyka státního, tudíž neměl s kazašským rovnoprávné postavení, což podle nich vedlo k diskriminaci ruskojazyčných obyvatel. Právní rovnost jazyků však ještě neznamená jejich komunikační rovnost, ruský jazyk dominoval v pracovním styku a obecně byl  mnohem více rozšířený než kazašský. Představitelé ruského etnika, jejichž jazyk měl vyšší komunikační hodnotu, se nesnažili naučit jazyk kazašský. Kazaši byli nuceni používat ruský jazyk v mezietnickém společenském styku. Ruština tak de-facto hrála v Kazachstánu úlohu státního jazyka i když de-jure takovou pozici neměla.

Samo kazašské etnikum bylo silně diferencováno v otázce jazyka. Přibližně 60% Kazachů považovalo za svůj rodný jazyk ruštinu a špatně mluvilo kazašsky.31 V roce 1994 ideu uznání ruštiny jako druhého státního jazyka podporovala většina společnosti. Podle sociologického průzkumu, který v červenci 1994 provedlo Informační a analytické centrum parlamentu Republiky Kazachstán, mezi ruskými i kazašskými obyvateli Kazachstánu bylo 48,7% respondentů pro uznání ruštiny jako státního jazyka, 6,6% inklinovalo spíše k uznání a jen 23,8% bylo jednoznačně proti. Mezi samotnými Kazachy 21,7% bylo pro a 4% proti.32

Problémem Kazachstánu bylo spíše pozvednout kazašský jazyk na úroveň ruského a proto bylo, podle představitelů Kazachstánu, ustanovení preferenčního režimu pro kazašský jazyk spravedlivé a nutné. Daná politika byla chápána spíše jako nástroj zlehčení a postupného odstranění nepříznivých důsledků diskriminační politiky z minulosti a také jako nástroj “budování” národa a státu.

Ruskojazyční obyvatelé s nelibostí přijímali například snižování počtu hodin výuky ruského jazyka na ruskojazyčných školách a růst počtu kazašských tříd na ruských školách.33 Přesto však ruský jazyk na školách v roce 1994 dominoval a v roce 1997 se stále ještě 49% žáků učilo v ruském jazyce, přičemž  početně kazašská mládež převyšovala ruskou.34 Také 80% všech hromadných sdělovacích prostředků až do roku 1997 používalo ruský jazyk.35

Oblastí, kde probíhalo faktické vytlačování ruského jazyka, byla masivní kampaň na přejmenování měst, ulic a vesnic z ruského jazyka na kazašský. Nejviditelnější je změna názvu Alma-aty na Almaty, což podle Nazarbajevova sekretariátu více odpovídá normám kazašského jazyka.36

Politika ve vztahu k jazyku zůstala  nezměněna i v průběhu let 1996 a 1997, v listopadu 1996 Nazarbajev zveřejnil „Koncepci jazykové politiky Republiky Kazachstán“, která obhajovala hierarchii jazyků a přiznávala prioritu rozvoji kazašského jazyka. Koncepce obsahovala ustanovení, která byla ruskojazyčnými obyvateli vykládána jako vytváření administrativních bariér při získání povolání v určitých profesích, což bylo podmíněno znalostí kazašského jazyka.37  Na základě Koncepce byl v červnu 1997 parlamentem schválen Zákon o jazyku, který znovu potvrdil kazašský jazyk jako jediný státní jazyk Kazachstánu. Ruština měla být používána zároveň s kazaštinou ve státní správě. Tato rovnost však byla zároveň zpochybněna ustanovením o speciálním státním programu, v jehož rámci se měla kazaština krok po kroku zavádět do administrativy a získat prioritu.  Zákonem bylo dále stanoveno, že veškeré televizní i rádiové vysílání má probíhat z 50% v ruském a z 50% v kazašském jazyku a toto ustanovení se týkalo nejen státních, ale i soukromých médií. Není překvapivé, že zákon vyvolal značně negativní reakci u ruskojazyčného obyvatelstva.38

Podobná situace byla i v oblasti kultury. Stejně jako byl ustanoven preferenční režim pro kazašský jazyk, tak z vydané publikace „Koncepce socio-kulturního rozvoje Republiky Kazachstán“ vyplýval i preferenční režim pro kazašskou kulturu. Podle Kazachstánu priorita měla náležet prosazování kazašské kultury, protože jenom v Kazachstánu, a nikde jinde, může docházet k jejímu rozvoji a obrození. Upřednostňování kazašské kultury bylo ospravedlňováno snahou o napravení křivd minulosti. Tím se samozřejmě opět cítili poškozeni a diskriminováni Rusové v Kazachstánu, kteří ztráceli dominantní postavení a hrozil jim „pád“ na úroveň menšiny.

(dokončení v příštím čísle)

Poznámky ke kapitole č. V: Problemtaika ruské menšiny v Kazachstánu

 

1, Rustem, K. Kadyrzhanov, Inter-ethnic Processes in Kazakhstan and Their Impact on State-building and Security, In: The Development of the Soviet Successor States tamtéž, str. 34

2,  Tak se například Omsk a Rubcovsk staly součástí  Ruska a Petropavlovsk s Usť-Kamenogorskem součástí  Kazachstánu.

3, Kubizňák, L., Zunová, L., Kazachstán. Slibný hospodářský prostor také pro české podnikatele, In: Hospodářské noviny, 14.2.1996, str.8

4, Kazachstán doufá v baby boom, 18.8.1999, Monitoring servis ČTK.

5, Údaje o počtu obyvatel se z různých zdrojů liší

6, Brusina, O. I., Vlijanie etničeskogo faktora na stabilnosť v Kazachstane, In: Rossija i Kazachstan stenogramma naučno-praktičeskoj konferencii, 1995, Moskva, str 130.

7, Například 70% výroby elektrické energie, prakticky veškerá těžba a zpracování uhlí a černého kovu. Rozkládají se tam také významné obilnářské oblasti.

8, Brusina, O. I., Vlijanie etničeskogo faktora na stabilnosť v Kazachstane, tamtéž, str. 131

9, Toto město se již podruhé ocitlo ve středu zájmu. V 50. letech Chruščov, tehdejší Akmolu, přejmenoval na Celinograd a udělal z ní centrum své kampaně na zúrodnění kazašských stepí. Kryzánek, L., Na Astanu si políčil už Chruščov, In: Mladá Fronta DNES, 29.června 1999, str.9

10, Rybář, J., Kazachstán stěhuje své hlavní město, ale skepse zůstává, In: Mladá Fronta Dnes, 5.11.1997

11, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 101

12, Astana však nemá téměř žádnou infrastrukturu potřebnou ke spravování země o rozloze západní Evropy. Výpadky v dodávkách elektřiny nejsou žádnou vzácností a přerušovány jsou i dodávky plynu a vody. Kryzánek, L.,Stepní městečko Astana chce být světovou metropolí, In: Mladá Fronta DNES, 29.června 1999, str.9

13, Analýza údajů Goskomstata o počtu Rusů a Kazachů v jednotlivých odvětvích národního hospodářství ukázala následující: V průmyslu je Rusů 2,34x více než Kazachů, ve stavebnictví 1,97x, v dopravě 1,6x atd. Sociologický výzkum provedený v podnicích v Alma-atě ukázal, že podíl ruských pracovníků činí 58,8% a Kazachů 21,3%, mezi hlavními specialisty je 68,1% Rusů a 15,1% Kazachů, všude ve specializovaných nebo vedoucích profesích mnohonásobně počet Rusů převyšuje Kazachy.  Kazaši převládají v  oblasti vzdělávání, zdravotnictví a v zemědělství. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rossija i  Kazachstan, tamtéž, str.220

14, Tishinkov, V., The Russians are Leaving Central Asia and Kazakhastan, In: Ethnicity, nationalism and conflict in and after the Soviet Union, 1997, London, str. 121

15, Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 220

16, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 108.

17, Kryzánek, L., Ruská menšina, tíživý problém Kazachstánu, In: Mladá Fronta DNES, 13.4. 2000

18, V první ústavě Kazachstánu bylo obsaženo ustanovení o prioritě titulárního kazašského národa.

19, Rustem, K. Kadyrzhanov, Inter-ethnic Processes in Kazakhstan, In: The Development of the Soviet Successor, tamtéž, str.32

20, Apenov, M., Gladov, A., Dějstvitelnosti a prognozy, In: Mysľ, Moskva, č.10, 1994, str. 44-51.

21,  Lukášek Libor, Republika Kazachstán na počátku nové cesty, In: Mezinárodní politika 9/98, str. 23.

22, Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 217

23, Guboglo, M.N., Etnopolitičeskaja situacija v Kazachstane v predstavlenijach ego graždan, In: Kazachstan: realii i perspektivy nezávisimogo razvitija, Moskva, 1995, str. 273

24, První ruská veřejná organizace, která otevřeně proklamovala ruskou národní ideologii bylo národně patriotické hnutí Pamjať, tato organizace vznikla již v polovině 70. let za účelem podpory restaurace historických budov později se stala účastníkem politického života.

25, Kazaši oživují kozácké tradice, 21.12.1994, ČTK Monitoring servis

26, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 26

27, Je však nutné počítat s tím, že jestliže vznikne problém separatismu na severu Kazachstánu a bude iniciováno oddělení těchto oblastí od Kazachstánu a jejich připojení k Rusku, tak se to odrazí i na samé RF. Prudce se změní vztahy mezi Kazachstánem  a Ruskem, nepředvídatelná bude situace na jižních hranicích.

28, Tishinkov, V., The Russians are Leaving Central Asia and Kazakhastan, In: Ethnicity, nationalism and conflict, tamtéž, str.133

29, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 23

30, Constitution of The Republic of Kazakhastan, čl. 7, http://www.president.kz/main/mainframe.asp?Ing=en

31, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy i migracionnaja situacija v Centraľnoj Azii,   redakce Vitovskaja Galina, Moskva, 1998, str. 71

32, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 102

33, Statistiky Goskomstatu za 1994 ukazují, že v předškolních zařízeních republiky se v kazašském jazyku vychovává 26 511 dětí, a rusky 478 490. Ve všeobecně vzdělávacích školách se kazašsky učí 806,1 tisíc žáků a rusky 1 033,9. Na vysokých je to 189 416 studentů v ruském jazyce a 77 243 v kazašském. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 218

34, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy, tamtéž, str. 70

35, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy, tamtéž, str. 71. Podle údajů  Goskomstata za rok 1994, podle kterých bylo v roce 1993 v RK vydáno 1 159 knih a brožur, z nichž v kazašském jazyce vyšlo 522 tiskovin. Vydává se 1 044 periodik, z nich kazašsky vychází 262, rusky 396, kazašsky a rusky 357, v dalších jazycích 29. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 219

36, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 101

37, tamtéž, str. 137

38, V roce 1993 bylo zaregistrováno 238 televizních nebo rádiových vysílacích stanic, z nich vysílají kazašsky 2, rusky 9, kazašsky a rusky 171 a v dalších jazycích 56. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str.219

Reakce na článek