Ukrajinská krize pokročila 

Marie Kolísková 

Ukrajinská vnitropolitická krize, která začala nenápadně, zmizením ukrajinského opozičního novináře G. Godhanze v září loňského roku, již prošla několika stádii. Nejprve prudce oslabila pozice prezidenta Kučmy poté, co A. Moroz dne 28. listopadu zveřejnil část audionahrávek získaných od člena prezidentovi ochranky. I když autentičnost těchto nahrávek je prezidentovým okolím zpochybňována, již samotné podezření ho výrazným způsobem kompromitovalo. Podle zveřejněných přepisů měl Kučma, objednat zmizení nepohodlného investigativního novináře. Tímto způsobem se původně zcela kriminální kausa přenesla na politickou úroveň, kde se rozpoutal politický boj mezi prezidentem a nově se vytvářející protiprezidentskou opozicí, pořádající veřejné demonstrace za jeho odstoupení. Takto velice stručně by se daly shrnout události nejvýznamnější politické krize od vzniku nezávislé Ukrajiny. Po téměř půlroční vnitropolitické bouři se v nejbližších dnech očekává její dosavadní vrchol. Nejde však o odvolání prezidenta, jak si opozice přála, ale naopak půjde o prozápadně orientovaného premiéra Juščenka. Ten ve čtvrtek 19.4. bude čekat na parlamentní verdikt, kterým bude rozhodnuto, zda ve své funkci zůstane nebo zda Ukrajina přijde o proreformní vládu. V současné době se zdá, že pozice se opozice, která chtěla změnit ukrajinský politický systém, oslabila a politický boj se přesunul do nežádoucí sféry nového přerozdělování moci. Kde udělala opozice chybu?

Základním stavebním kamenem dnešní protiprezidentské opozice byla iniciativa přibližně 30 politických stran pokrývajících prakticky celé politické spektrum a občanských organizací, které pořádaly již od prosince loňského roku protestní akce s názvem "Ukrajina bez Kučmy". K největším protestům, nesoucím se v duchu názvu hnutí, došlo v hlavním městě. Šlo zejména o stanové městečko "tábořící" v centru Kyjeva na náměstí

Nezávislosti, dále o masovou akci pořádanou dne 6.2. 2001, kdy za účastni několika tisíců lidí došlo k symbolickému spálení plakátků „kriminálního zločince", kterým nebyl nikdo jiný než prezident Kučma. K obdobné akci s ještě větší účastí protestujících došlo 25. února.

Do nové etapy opozice vstoupila 9. března, kdy Ukrajina tradičně slaví narození neznámějšího básníka a symbolu ukrajinské kultury Tarase Ševčenka.

U této příležitosti byl jednak uspořádán další protiprezidentský meeting, ale zároveň hnutí "Ukrajina bez Kučmy" založilo novou platformu s názvem "Fórum národní spásy".

O členství v něm se přihlásilo více než 60 politických stran a společenských organizací. V čele „Fóra“ stanul pracovní výbor s 15 členy, kterými jsou mimo jiné J. Timošenko, A. Moroz, poslanci S. Golovatyj, T. Steckiv, V. Filenko, T. Čornovil a další. Nová platforma v den svého založení zároveň zveřejnila svůj manifest, ve kterém jeho účastníci prohlašují, že budou usilovat o "ukončení kriminálního režimu" a "vrátí Ukrajinu na evropskou cestu rozvoje".

 

Ovšem ani "Fórum národní spásy" se neudrželo pohromadě. Později se od něj odtrhlo "Hnutí za pravdu", tvořené převážně intelektuály a studenty. Stranickou základnou „Hnutí“ tvoří strany "Reformy a pořádek" a „Mladý Ruchu“.

Opozice se zjevně již od samého počátku potýká s řadou problémů, které výrazným způsobem oslabují její pozici. Jedná se o potíže organizačního, strukturního a dokonce i programové rázu. Pro určitou představu bych nyní chtěla uvést jen ty nejmarkantnější slabiny, které jsou jí vytýkány.

Opozice nemá jedno koordinační centrum. Tím není, navzdory původnímu očekávání, ani "Forum národní spásy". S roztříštěností opozice do značné míry souvisí i problém vůdcovství, resp. ustanovení lídra celé opozice. Přitom kandidátů by bylo hned několik – J. Timošenko, A. Moroz a V. Juščenko. Všichni tři politici však mají ty nejvyšší možné politické ambice, v čemž zřejmě tkví i problém zpočátku nevyjasněných pozic a určitá neochota ustoupit ze svých pozic.

Za nejoptimálnějším lídra opozice je považován V. Juščenko, současný ukrajinský premiér. Ten byl podle předpokladů schopen spojit všechnu opozici. Juščenko (bývalý guvernér Národní banky Ukrajiny a "otec" ukrajinské měnové reformy) je přijímán jako reformní ekonom a prozápadně orientovaný politik, což mu usnadňuje přístup na Západ. Nicméně sám premiér zvolil vyčkávací taktiku, kdy zůstal do určité míry loajální prezidentovu Kučmovi a čeká společně s předsedou parlamentu Pluščem na to, jak se situace bude dále vyvíjet.

Dalším kandidátem na vůdce opozice je A. Moroz, předseda Socialistické strany Ukrajiny, která se z původní levé části politického spektra přesouvá více doprava. Moroz sám má velkou "zásluhu" na rozvíření současné krize, neboť to byl on, kdo spustil, zveřejněním audionahrávek, tzv. "ukrajinskou sametovou revoluci". O předsedovi Socialistické strany se dá říci, že ve vysoké politice není žádným nováčkem. Již roce 1994 se ucházel o prezidentské křeslo. V minulých prezidentských volbách (1999) měl být dokonce nominován zástupcem tzv. Kanivské čtyřky, jejíž členy vedle něho byli J. Marčuk – bývalý vicepremiér, V. Olijnyk – starosta města Čerkassy a A.Tkačenko – předseda parlamentu zvoleného v roce 1998. Tito prezidentští kandidáti se původně spojili, aby postavili protikandidáta oproti jasnému favoritovi L. Kučmovi. Nakonec se však ještě v průběhu předvolební kampaně jejich plány rozpadly, kvůli politickým ambicím Marčuka. Ten byl po volbách, za odměnu, dosazen na post tajemníkem Rady bezpečnosti a obrany.

Za současného, i když neoficiálního lídra, opozice je považována bývalá vicepremiérka odpovědná za palivoenergetický komplex, J. Timošenko. Tato energická žena je předsedkyní politické strany "Baťkivština". Timošenko svou popularitu získala prováděním reformní politiky ve svém vládním resortu. Její popularitu ještě zvýšilo její zatčení. Dne 5.1. 2001 generální prokurátor proti ní vznesl obvinění z úplatkářství a daňových úniků v obzvláště velkém rozsahu. Následně byla 19.1. odvolána ze své funkce vicepremiérky. Do vyšetřovací vazby se dostala až 13. února po Dněpropetrovské schůzce prezidentů Kučmy a Putina. Během těchto rozhovorů došlo nejen k uzavření přibližně 15 nových smluv, ale navíc se Kučmovi dostalo od jeho východního partnera podpory, která mu dávala širší manévrovací prostor pro "boj" s opozicí. V současné době je již Julie Timošenko na svobodě a organizuje referendum o prezidentově odvolání. Nicméně k osobě "železné lady" je třeba dodat, že i ona patří do skupiny ukrajinských oligarchů. Tento fakt zmírňuje významný ukrajinských politolog A. Dergačev tvrzením, že "Julie Timošenko může být považována za oligarcha nového typu tzn. oligarcha, který usiluje o budování průhlednějšího systému podnikání." Její přístup však vyvolává antipatie u ostatních oligarchů, kterým by toto zprůhledňování rozhodně zkomplikovalo život, a proto expremiérku obviňují z populismu.

Problém vedení opozice nebyl spojen pouze s osobou samotného lídra, ale také s dohodou ohledně charakteru vedení. Z řad opozice zaznívaly různé názory. Někteří se domnívali, že pro maximální efektivitu musí opozice zůstat bez lídra. Jiní sice považovali jednoho vůdce za optimální řešení, ale neshodli se na jeho jméně. Například V. Čemeris jeden z předsedů hnutí "Ukrajina bez Kučmy" byl proti tomu, aby to byla J. Timošenko, kvůli jejím problémům se zákony.

Za organizační neúspěch opozice je označována její propagace. To je přičítáno faktické absence hlavního centra, ve kterém by pracovali profesionálové z PR. Podle některých politologů opoziční skupiny ke své prezentaci nedostatečně využily HSP, málo informovaly o plánování a hlavně cílech protestních akcí. Ukázkovým příkladem je průběh protestů dne 9.3., kdy veřejnosti nebylo vysvětleno, proč by vlastně prezident neměl položit květiny k pomníku T. Ševčenka. Nedostatečnou propagací, tak velká část obyvatel nabyla nesprávného dojmu, že šlo pouze o jakési chuligánství anarchistické opozice, jejíž členové se chtěli poprat s prezidentskou ochrankou. Opozici se podpořilo přesvědčit veřejnost, že Kučma není dostatečně důstojný na to, aby položil květy k jednomu ze "symbolů" ukrajinské státnosti, protože on sám je symbolem jejího úpadku.

 

Další výtka vůči opozičních aktivistům směřuje řekněme do oblasti politické strategie.

Opoziční struktury se v podstatě shodly jen na tom, že prezident Kučma musí odejít, protože jeho vláda škodí zájmům Ukrajiny. Na druhé straně zatím nepředložily seriózní politické ani ekonomické iniciativy, které by řešily současný neutěšený stav ukrajinské ekonomiky.

Nehledě na to, že Timošenko sice předkládá neurčité návrhy na provedení reforem, hlavním cílem zůstává úkol číslo jedna - odvolání prezidenta. Otázka zní jak? Ani zde nepanuje všeobecná jednota.

Opozice projednávala celkem tři varianty odvolání prezidenta:

Uspořádání referenda o vyslovení nedůvěry prezidentovi. Tato varianta nebyla všeobecně "Fórem národní spásy " přijata, nicméně J. Timošenko i A. Moroz ji intenzivně prosazují. Timošenko dokonce prohlásila, že referendum, jehož hlavním heslem bude - "odvolání za destruktivní působení prezidenta během jeho vlády" je jediným způsobem prezidentovo odvolání. Zde je nutné připomenout, že Ústava takovouto možnost odvolání prezidenta nepřipouští. To ostatně v loňském roce potvrdil i Nejvyšší soud.

Další možností je vyvolání procedury impeachmentu, kdy by prezident byl obviněn ze spáchání závažných trestných činů. Tato procedura je velice komplikovaná. K jejímu vyvolání je nezbytná kvalifikovaná většina v parlamentu, což by za současného rozložení sil zřejmě vyžadovalo společný postup opozice s komunistickými poslanci.

Třetí zatím veřejně ne příliš publikovanou variantou je, že by prezident byl dočasně zbaven svých pravomocí pro neschopnost vykonávat svůj úřad ze zdravotních důvodů. Tento postup by muselo stejně jako u impeachmentu odhlasovat 226 poslanců (kvalifikovaná většina).

Poslední variantou je spustit všechny tři předchozí scénáře najednou a doufat, že alespoň jeden z nich vyjde. Někteří členové opozice se domnívají, že by prezident pod takovým tlakem dobrovolně odešel. I tato varianta není nejistější. Jestliže dcera prezidenta Kučmy ještě v březnu doporučovala otci z úřadu na podzim odejít, pak Kučmovo prohlášení učiněné dne 4. dubna tom, že hodlá odejít až v roce 2004, protože představuje pro Ukrajinu jistotu, lze hodnotit jako posílení jeho sebedůvěry.

V případě, že by se předčasné prezidentské volby konaly za opozici to by kandidovali s největší pravděpodobností tři výše zmínění politici. Z nichž podle současných průzkumů má největší šanci premiér Juščenko, kterého podporuje 45 % obyvatel. Jeho šance by mohla zvýšit ta skutečnost, že by opozice zvolila variantu původně naplánované "Kanivské čtyřky".

Z prezidentského okolí by se rozhodovalo mezi S. Tigipkem, což je bývalý vicepremiér, který, v letech 1997-1999, ve vládě V. Pustovojtenka odpovídal za politické a obchodní vztahy s Ruskem. S. Tigipko je v současnosti šéf "Privatbanky" a poslanec Nejvyšší rady (parlament). Druhým prezidentským kandidátem je již výše zmiňovaný J. Marčuk - tajemník Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Jeho zvolení se údajně obávají samotní ukrajinští oligarchové, neboť Marčuka předchází pověst "silného člověka" a kandidáta na "ukrajinského Pinocheta". Třetím by mohl být V. Medvedčuk - místopředseda Nejvyšší Rady a mimo jiné spolumajitel fotbalového klubu "Dynama Kyjev".

Události posledních dnů na ukrajinské politické scéně ukazují, že hovořit o předčasných prezidentských volbách je opravdu předčasné. Na programu dne je hlasování o důvěře vládě premiéra Juščenka, které se uskuteční 19. dubna. Podle uznávaného ukrajinského politologa N. Tomenka leží osud premiéra Juščenka výhradně v rukou prezidenta, protože jedině ten může vydat pokyn, proprezidentským parlamentním frakcím, k jeho podpoře. Na základě současného rozložení sil v Nejvyšší radě by podle politické předpovědi učiněné stranou "Reformy a pořádek" by hlasování o nedůvěře mohlo (či mělo ) dopadnout následujícím způsobem:

Komunistická strana pro 112 hlasů

Sociálně-demokratická strana (spojená) pro 34 hlasů

Obrození regionů pro 35 hlasů

Pracující Ukrajina pro 49 hlasů

Jabloko pro 14 hlasů

Progresivní socialistická strana pro 8 členů

celkem: 252

Vzhledem k tomu, že k vyslovení nedůvěry stačí 226 hlasů, dalo by se podle toho předpokládat, že poslední slovo opravdu bude mít opět prezident Kučma. Na druhé straně Kučma zřejmě tento signál parlamentu vyšle (ve Financial times, kterému poskytl dne 14.4. rozhovor, vyzval premiéra, aby nalezl kompromis s proprezidentskými parlamentními silami, což by se možná dalo za signál považovat), protože jinak by riskoval, že proti sobě postaví téměř polovinu národa, což by se mu v případě přeci jen uspořádaného referenda nemuselo vyplatit. Jako kompromis se v této situaci předpokládá, že premiérovi bude vyslovena důvěra, ale bude muset připustit určité změny ve vládě.

Variant řešení současné vnitropolitické krize existuje pochopitelně celá řada, protože ani jedna ze zúčastněných strana zatím neukázala své trumfy. Z postupu opozičních skupin je cítit, že ztrácí na jednotě i síle a pomalu se rozpadají. To připouští i samotná J. Timošenko: "zdá se mi, že to jsou hlavně osobní ambice, které začínají ničit opoziční hnutí v Ukrajině". Podle všeho dá se očekávat, že další vývoj bude dynamický a plný emocí. Zatím nemůžeme hodnotit veškeré aspekty probíhající krize. Můžeme však konstatovat, že současné události získají své pokračování v podobě předvolební kampaně parlamentních voleb (2002), které jsou v Ukrajině již tradičně předehrou prezidentských voleb. Ty zásadním způsobem ovlivní budoucnost Ukrajiny.

Můžeme hledat chyby v dosavadním průběhu protiprezidentských akcí. Kroky opozice můžeme sice hodnotit, nemáme právo je kritizovat už proto, že těchto akcí sami aktivně neúčastníme. Snad bychom si mohli dovolit připomenout, že od prvopočátku se jedná o osud Ukrajiny a nikoliv o politického establishmentu. Ukrajina zatím jen ztratila. Pokud nebude dosaženo vnitřní politické a ekonomické stability, pak propadne.... Otázka zní, z čeho a kam.

Reakce na článek