Bělorusko v 90. letech
Luboš Veselý


     Bělorusko získalo nezávislost rozpadem Sovětského svazu v roce 1991. V prvních prezidentských volbách v roce 1994 byl hlavou státu na pět let zvolen Alexandr Lukašenko. V referendu z 24. listopadu 1996, které neuznal za platné Běloruský ústavní soud ani žádná demokratická země, voliči údajně rozhodli o změně ústavy, a z toho odůvodňuje A. Lukašenko své setrvání ve funkci i po 21. červenci 1999, kdy jeho pětiletý mandát vypršel. Podle takto "novelizované" ústavy má prezident právo jmenovat a odvolávat nejen všechny státní úředníky, ale i část poslanců nového parlamentu. Předchozí parlament (13. Nejvyšší sovět) byl pro nesouhlas s provedením referenda rozehnán, část jeho poslanců pokračuje v práci. Jmenováním Ústřední volební komise pod vedením Viktara Hančara v květnu 1999 se pokusili uspořádat alternativní prezidentské volby, které však kvůli cíleným akcím bezpečnostního aparátu a nejednotnosti opozice skončily neúspěšně. Siamion Šarecki, předseda 13. sovětu a podle staré ústavy de iure hlava státu po vypršení mandátu prezidenta Lukašenka, se uchýlil do exilu v Litvě. V exilu žije i nejznámější běloruský disident ještě z dob SSSR Zianon Pazniak, nejznámnější běloruský spisovatel, navržený v roce 1998 na Nobelovu cenu za literaturu, Vasil Bykau a řada dalších osobností.

     V říjnu roku 2000 proběhly volby do dolní komory běloruského parlamentu, které organizovala oficiální moc. Opoziční strany volby bojkotovaly, jelikož moc nesplnila podmínky OBSE pro konání demokratických voleb (nebyl dostatečně upraven volební zákon, opoziční strany neměly přístup do státních sdělovacích prostředků, nebyly rozšířeny pravomoci parlamentu, nenastalo období důvěry mezi vládou a opozicí a nedošlo k zásadnímu zlepšení v dodržování lidských práv). Kromě toho parlament nemá v běloruském politickém systému prakticky žádnou váhu a jeho úloha se v podstatě omezuje na zpětné schvalování rozhodnutí A. Lukašenka. (Ten sice naznačil možnost rozšíření pravomocí parlamentu, ale i pokud by k tomuto došlo, bude se jednat o krok čistě formální) Podle zástupců demokratické opozice nebyla volební účast vyšší než 45% obyvatel a volby tudíž nejsou platné. Evropské instituce i USA prohlásily stejně jako demokratická opozice volby za nelegitimní a nedemokratické a budou i nadále uznávat 13. sovět.

     Ministerstvo zahraničních věcí Ruské federace ve svém prohlášení z 18. října 2000 výsledky voleb uvítalo. V prohlášení se dále uvádí, že volby proběhly klidně a spořádaně, a také, že závěry některých západních pozorovatelů nejsou objektivní a ignorují pokrok Běloruska v plnění požadavků OBSE a vyjadřují zpolitizovaný a předpojatý přístup ospravedlňující politiku izolace Běloruska.

      Stejně jako v prvním kole byli nuceni kolektivně volit vojáci základní služby, pacienti nemocnic a studenti, kterým bylo dokonce z tohoto důvodu ”přesunuto” vyučování z pondělka na neděli. Kromě nelegitimnosti voleb jako takových opozice upozorňuje i na rozsáhlé manipulace a falsifikace za účelem dosažení hranice 50tiprocentní účasti ve volbách, která je podmínkou pro jejich platnost. Všechny stížnosti a upozornění opozice na porušování volebního zákona předsedkyně Ústřední volební komise Lidija Jermošina odmítla jako neopodstatněné.

     Před prvním i druhým kolem voleb bylo zadrženo mnoho osob, často za rozdávání legálně vycházejících opozičních novin. Většina zadržených byla ”úředně varována” nebo pokutována, k administrativnímu trestu 10 dnů odnětí svobody byl odsouzen člen vedení Sjednocené občanské strany (OGP) Uladzimir Ramanouski.

     Během funkčního období A. Lukašenka bylo zakázáno používání historických státních symbolů a znovu byly zavedeny modifikované sovětské. Postavení běloruského jazyka se po krátkém oživení v letech 1991 – 1994 znovu výrazně zhoršilo (nefunguje již ani jedna vysoká ani střední škola s běloruštinou jako výkladovým jazykem), na pokraji zániku se nachází několik posledních titulů nezávislých novin. Televize a rozhlas jsou plně v rukou současné moci jako účinný nástroj k manipulování veřejným míněním a šíření prolukašenkovské propagandy. Demonstrace jsou často velmi brutálně rozháněny, nejčastějším trestem pro jejich účastníky je několikadenní vězení nebo vysoká finanční pokuta. Často jsou k administrativním trestům odsuzováni i představitelé opozičních organizací. Nepohodlní lidé si odpykávají dlouholeté tresty odnětí svobody nebo jsou opakovaně obviňováni z hospodářské kriminality, jiní nadále záhadně mizí. Opoziční politické strany, nevládní organizace a noviny se nacházejí pod neustálým tlakem bezpečnostních a finančních orgánů. Země se potýká s vleklými hospodářskými problémy, zásobování obyvatelstva základními potravinami se neustále zhoršuje, jelikož neefektivní státem vlastněné kolchozy a továrny pracují stále sovětskými metodami. Zahraniční kapitál v zemi prakticky vůbec neinvestuje, hospodářsky je země orientována na Rusko, na němž je i energeticky závislá. Neustálé snahy A. Lukašenka o spojení Běloruska s Ruskou federací v jeden stát, se nástupem Vladimira Putina na post ruského prezidenta výrazně zpomalily, ruské bezpečnostní služby si však v běloruském státním aparátu nadále zachovávají velký vliv. Podle tvrzení opozice jsou všichni členové běloruské vlády nejen Rusové a často i občané Ruské federace, ale spolupracovníci ruských tajných služeb. A. Lukašenko se nedávno sešel s Muamarem Kaddáfím a připravuje se jeho cesta do Bagdádu. Pro Rusko je podle některých údajů Bělorusko vhodnou zástěrkou pro zbrojní obchody s Íránem, Pákistánem a dalšími ne zcela demokratickými zeměmi. Popularita A. Lukašenka pozvolna klesá, ale i tak se těší bezmezné důvěře asi 1/3 obyvatel. V příštím roce mají proběhnout prezidentské volby, v nichž se bude opozice snažit nominovat jednoho společného kandidáta. Na jeho jménu a volební strategii se však Kongres demokratických sil, který je koordinačním orgánem opozičních skupin, prozatím shodnout nedokázal.

 

Reakce na článek