Stručná historie rusko-gruzínských vztahů

 

Rusko-gruzínské vztahy trvají více než dvě století. K přičlenění gruzínského království do Ruského impéria došlo v roce 1783. Podepsáním tzv. Georgijevského traktátu znamenalo ustanovení autonomního statutu gruzínského království v rámci říše Romanovců: Gruzie si měla uchovat nominální samostatnost, a její práva byla určena v podobě protektorátu.

Tímto krokem gruzínská šlechta hodlala skoncovat se stálými invazemi ze strany Turecka a Persie, jež devastovaly zem. Náboženské sebeuvědomění- většina Gruzínců,stejně jako Rusů se hlásí k pravoslavnému vyznání- hrálo rozhodující úlohu ve snahách gruzínských králů přiblížit se Rusku. Lze totiž říci, že přičlenění Gruzie k Rusku proběhlo na dobrovolném základě. Nicméně záhy po Georgijevském traktátu bylo gruzínské království Petrohradem eliminováno, a to navzdory předchozím ujednáním. Na území Gruzie byly zřízeny gubernie, které byly řízeny gubernátory navrhovanými Petrohradem. V Gruzii okamžitě propukla národní povstání, jejíchž cílem bylo znovuzrození gruzínského království a nástup následníka gruzínského trůnu Alexandra do čela země. Jelikož revolta v Gruzii se časově shoduje s Napoleonskými válkami, jež otřásaly Evropou, a jelikož v Rusku panovaly obavy z dalšího vývoje rusko-francouzských vztahů, byla povstání v Gruzii krvavě potlačena.

Od tohoto období se datuje vznik dvou základních myšlenkových proudů v gruzínské společnosti: rusofilie a rusofobie. Zastánci rusofilie ­ konceptu "společné koexistence Gruzie a Ruska v rámci ruské říše"- poukazují na náboženské příbuzenství s Ruskem a na možnost žít v míru, již toto soužití mohlo Gruzii poskytnout po staletích krvavých válek s Osmánci a Peršany. Gruzínská šlechta- hnací síla gruzínské společnosti do 70.-80. let 19. století- si byla rovna v právech s ruskou šlechtou, aktivně se zúčastňovala vojenské služby a vykazovala Petrohradu loajalitu.

Rusofobové naopak poukazovali na to nejdůležitější, o čež Gruzie po faktické anexi Ruskem přišla, státní nezávislost. Podle jejich názoru, gruzínské království, i když bylo ustaveno ničivým nájezdům ze strany Turecka a Persie, přece jen bylo svobodným státem a mohlo samo rozhodovat o svém osudu. Jedním z přesvědčivých argumentů obhájců samostatnosti byl "zákěřný" krok Petrohradu, nezákonná eliminace gruzínského království. Mnohdy kolonialistický přístup ruských guvernérů vůči gruzínskému obyvatelstvu spolu s pokračující rusifikací společenského života gruzínských zemí také ovlivňovaly preference Kavkazanů, pochopitelně v neprospěch Ruska. Zrod moderního gruzínského nacionalismu ve druhé půli 19. století pak podnítil snahy Gruzínců docílit ne-li nezávislosti (což v tehdejších podmínkách bylo nepředstavitelné dokonce i pro nenapravitelné optimisty), tak aspoň autonomního statutu na právech stanovených porušovaným Georgijevským traktátem, stejně jako tomu bylo v polském království a finském vévodství.

Sociálně-hospodářský vývoj na Jižním Kavkaze 19. století též zapříčinil, že do společenského života Gruzie vstoupily vrstvy tzv. raznočinců ­ buržoazie a inteligence, jež nedisponovaly rozsáhlými privilegii jako gruzínská šlechta a nezřídka nesdílely jejich loajalitu vůči ústřední moci v Petrohradu. Fragmentace gruzínské společnosti tak nabyla sociálně motivovaného pozadí.

Přelom 19. a 20. století je pak charakterizován pokračujícím růstem "protiruských" nálad v gruzínské společnosti. Vzorem gruzínských patriotů se stává Evropa, svobodymilovná gruzínská inteligence se již ztotožňuje s duchem svobody panujícím na Západě, nikoliv tedy se zaostalým  policejním režimem ruské říše. Zánik Osmanského sultanátu a Persie dodává Gruzíncům odvahy: teď již je zřejmé, že klasičtí středovýchodní rivalové nejsou s to vést expansionistické války a jejich prioritním cílem je udržení klesající moci, ne-li pouhé uchování vlastní státnosti tváří v tvář kolonialismu evropských mocností. To znamená, že se případně samostatná Gruzie již nemá obávat oné proslulé "hrozby z jihu". Gruzínští patrioti aktivují kontakty se socialistickými hnutími ve Velké Britanii, Francii, v Německu. "Na oplátku" se stupňuje pronásledování gruzínských aktivistů, a tradiční loajalita Gruzínců ve vztahu Rusku je již zpochybňována. Gruzínská inteligence vedená jedním z nejvýznamnějších kavkazských myslitelů, který ztělesnil ducha epochy, Iljou Čavčavadzem, vyžaduje redukci policejních restrikcí, zřízení kulturní autonomie apod.

Po ruské revoluci v roce 1917 dochází v Gruzii ke zřízení nezávislé republiky, která však existovala pouhé tři roky a v roce 1921 byla obsazena sovětským Ruskem.

 

Rusko-gruzínské vztahy v letech 1991-1994

 

Situace v postsovětské Gruzii svými základními rysy připomíná politický vývoj v sousedním Ázerbájdžánu. Nezávislá Gruzie odmítá vstoupit do SNS a podepsat Taškentskou smlouvu o vzájemné bezpečnosti. Gruzinští nacionalisté doufali najít alternativu k ruskému monopolu moci na Jižním Kavkaze. Moderní dějiny Gruzie poskytovali řadu podnětů k upevnění nedůvěry vůči Moskvě. V roce 1956 Chruščov krvavě protlačil v Gruzii mírnou demonstraci pro politickou liberalizaci, což stálo životy 150 lidí. Dne 9. dubna 1989 sovětská milice za účasti svazové armády potlačila protisovětskou demonstraci v centru Tbilisi. Následkem násilí zemřelo 19 nevinných lidí.

Násilnosti mobilizovaly gruzínské veřejné mínění proti komunistické straně a Kremlu. V parlamentních volbách na podzim 1990 komunisté byli smeteni gruzínskými nacionalisty, jejichž charismatický vůdce Zvijad Gamsachurdia stanul v čele republiky. Jeho odhodlanost k vybudování nezávislé Gruzie zapříčinila vážné konflikty se sovětským centrem. Slogany typu "Gruzie Gruzíncům" pak objektivně nemohly být ponechány bez povšimnutí v této multinacionální zemi.

Vzápětí se razantně zhoršily vztahy s etnickými menšinami. Ve dvou autonomiích ­ Jižní Osetii a posléze v Abcházií propukly vzpoury proti gruzínské nadvládě. Abcházci a Osetinci poukazují na skutečnost, že má-li Gruzie právo na nezávislost na SSSR, tak i oni jsou oprávněni vybudovat státní útvary nezávislé na Tbilisi. Následovaly ozbrojené revolty. K patrnému zhoršení vzájemných vztahů došlo také na jihu Gruzie, souvisle osídleném Armény a Ázerbájdžánci.

V jihoosetinském a abchazském konfliku Gruzie opakovaně obviňovala Moskvu z podněcování a vojenské podpory rebelujících provincií. Rusové však všechna obvinění důsledně popřeli a trvali na tom, že zbraně byli Osetinci nebo Abcházci nelegálně zakoupeny, nebo odebrány ustupujícím gruzínským jednotkám.

Oficiální reakce Moskvy zněla, že vzpoury v Abcházií a Osetii je nutno chápat jako přirozenou reakci na extrémní gruzínský nacionalismus Gamsachurdijovy vlády. Řada nezávislých analytiků se nicméně shoduje na tom, že Moskva záměrně podněcovala separatistická hnutí v Osetii a Abcházií. Richard Barylski například uvádí, že v jihoosetinském konfliktu sovětská armáda "Osetince podporovala, ale oficiální politika Moskvy zůstávala neutrální".

Catherine A. J. Phinney ve své práci "Defending the National Interest: Russian Conflict Managmenet in the Former Soviet Union", The University of Kent Press, 1996, uvádí, že "tradiční princip neutrality nebyl zachováván i v tomto případě. (V konfliktu v Jižní Osetii ­ Pozn. E. S). Vzhledem k tomu, že se Jižní Osetie hodlala sjednotit s jednou z  republik Ruské federace (tj. se Severní Osetií- Pozn. E. S.) lze vyvodit, že vše, vyjma politiky striktní nestrannosti, mohlo být součástí ruské politiky podněcování osetinského separatismu".

Světoznámý odborník na kavkazské reálie Pavel Bayev ve své práci "The Caucasus and Central Asia: Russian Interventions, International Responses" píše, že: "Rusko zajišťovalo vojenskou podporu ve třech separatistických válkách. (Zadrestrovsko, Jížní Osetie a Abcházie)".

V důvěrných rozhovorech samotní ruští generálové uznávají tuto skutečnost: "Ruská federace sledovala vlastní národní zájem... v gruzinských konfliktech".

Ariel Cohen, odborník na Rusko a bývalý Sovětský svaz, působící na Heritage Foundation zdůrazňuje, že touto politikou Kreml sledoval následující cíle: oslabení Gruzie a následnou integraci této jihokavkazské země do vojenského, hospodářského a institucionálního rámce SNS, redukci vlivu Turecka a USA v regionu Jižního Kavkazu a vyřazení gruzínské alternativy tranzitu ázerbájdžánské ropy.

Senátor Sam Brownback píše: " (Gruzie) je zemí hraničící se členem NATO na místě vznikající nové Hedvábné cesty: je klíčovým partnerem našeho partnera- Turecka, je zemí důležitou v mnoha ohledech: strategickém, vojenském a ekonomickém. Bude-li Gruzie nestabilní, celý region se ocitne v chaosu... Ambiciózní projekt (Hedvábná cesta) bude zahrnovat potrubí, automobilová a železniční rozcestí, letiště, komunikační spojení, která spojí střední Evropu a Čínu. Tento koridor zásadně změní hospodářskou politiku Eurasie, což je nutné pro upevnění strategického postavení USA v Eurasii v mnoha ohledech. Aby tento koridor fungoval, stabilita v těchto zemích je nezbytná."

Jan Wanner uvádí: "Konflikt v Abcházii... otevřel novou stránku ruské vojenské politiky na Kavkaze. Ruský generální štáb totiž vyvodil z bojů v oblasti dva strategické závěry. První se týkal rozsahu a vymezení strategické hrozby. Jestliže dříve byly považovány za klíčové pro odražení tureckého útoku základny v Arménii, byla teď rostoucí nestabilita jižně od kavkazského hřebene důvodem k tomu, aby pro kontrolu subregionu byly stejně žádoucí i základny v Gruzii. Abcházský konflikt se tak stal příčinou toho, že Gruzie byla tlačena k vojenské alianci s Ruskem".

Pavel Bayev píše: " Klíčovým východiskem Gračeva na Kavkaze bylo distancování se od linie bojů v Náhorním Karabachu a soustředění se na upevnění vojenské přítomnosti v Gruzii... Gruzie byla konfrontována s ruskou vojenskou podporou vzpour v Jižní Osetii a v Abcházii".

Abcházské kampani však předcházela násilná změna režimu v Tbilisi ze dne 6. května 1992. Díky coup d´etat se moci chopil Eduard Ševardnadze- bývalý člen Politbyra KS SSSR a ministr zahraničí Gorbačovovy vlády. Podle názoru řady analytiků, sehrály důležitou roli ve vystřídání nekompromisního Gamsachurdiji Ševardznadzem právě moskevští generálové.

Ruský autor Dmitrij Trenin například tvrdí, že: "v prosinci 1991 a v lednu 1992 se ruská militaria rozhodla podpořit Gamsachurdijovy nepřátele, protože očividně ztratila trpělivost se stále více iracionálními akcemi gruzínského prezidenta".

Ševardnadze však, i když projevoval více úsilí k dosažení kompromisu s |Moskvou, nebyl ochoten přistoupit na převážnou většinu ruských požadavků a "učinit tak z Gruzie protektorát Ruské federace". Cílem Ševardnadzeho bylo co největší přiblížení se OSN, KBSE a následné upevnění gruzínské státnosti. Tbilisi stále odmítá souhlasit s ruskými požadavky na zřízení vojenských základen Ruska na svém území, odmítá i vstup země do SNS, apod. Vypuknutí války v Abcházii se tak jevilo jako odpověď na politiku Gruzie.

Demografická situace v Abcházii byla kardinálně odlišná od té karabašské. Z celkové populace 525 061 lidí (podle sčítání v roce 1991: 239 872 lidí tj. (45,7%) byli Gruzínci, pouhých 93 267 lidí (17,8%) byli Abcházci, náležející ke kavkazským etnikům převážně muslimského vyznání. Abcházská menšina tedy tvořila pouhých 1,8 % celkového obyvatelstva Gruzie. Kromě Abcházců a Gruzínců, v autonomní republice žilo 76 541 Arménů (14,6%) a 74 914 Rusů (14,2%). Pro srovnání: arménské obyvatelstvo Náhorního Karabachu tvořilo- podle různých odhadů- od 80-85% celkového obyvatelstva autonomní republiky.

Za této objektivně nepříznivé demografické situace Abcházci nebyli s to docílit odtržení od Gruzie. Pouze za velké podpory Ruska mohli Abcházci kalkulovat s vojenským úspěchem proti Tbilisi.

V srpnu roku 1992 deklaroval parlament autonomní republiky Abcházie nezávislost a jednal s představiteli nacionalistického Nejvyššího sovětu Ruské federace a s představiteli ruského parlamentu o sjednocení s Ruskem.

Tanková divize Tengiza Kitovaniho dne 14. srpna (údajně bez předchozích konzultací s gruzínským prezidentem) zasáhla proti Suchumi. Kitovani nařídil útok na Suchumi a vylodění v Gagře ve snaze získat kontrolu nad Abcházii ve chvíli, kdy jsou ruské vojenské oddíly slabé a moc abchazského Nejvyššího sovětu dosud nepevná. Přehlédl však skutečnost, že tento sovět se uchýlil do Gudauty, kde je ruská letecká základna, což se ukázalo jako osudné. Nejvyšší sovět Abcházie okamžitě požádal Moskvu o podporu proti gruzínské invazi. Oficiální Moskva zachovala neutralitu a Jelcin potvrdil stávající teritoriální celistvost Gruzie.

Konfederace kavkazských národů, vytvořená za aktivního přispění Kremlu jako protiváha Gruzie, odsoudila gruzínský útok a vyzvala ke shromažďování dobrovolníků na pomoc "muslimským bratrům" v Abcházii. Moskva nejenže nezabránila válkychtivé odhodlanosti severokavkazských horalů, ale i společně s nimi se podílela na jejich důsledné vojenské akci. Existuje také názor, podle nějž Kreml tímto krokem odpoutal pozornost severokavkazských patriotů od domáhání se vlastní nezávislosti na Moskvě pomocí společného boje proti společnému nepříteli- Gruzii. Moskva se například aktivně podílela na vytvoření tzv. abchazského batalionu vedeného posléze známým polním velitelem Šamilem Basajevem.

Od Jana Wannera se dozvídáme: "To, co v oněch hektických dnech nakonec rozhodlo, byl postoj ruské generality, především ministra Gračova a armádních velitelů. Nešlo však o polní velitele zakavkazské skupiny vojsk s velitelstvím v Tbilisi, ale o vnitroruské útvary, odkud byly odeslány posily do Gudauty. Pod formální záminkou bylo evakuováno 12 000 turistů a ruských civilistů. Ruští výsadkáři oznámili, že překročení řeky Gumisty a postup na Gudautu bude posuzován jako nepřátelský akt. Kitovaniho předvoj byl tak fakticky v Gagře odříznut a gruzínské velení si netrouflo jej zásobovat ani po moři.Severokavkazští dobrovolníci, hlavně Čečenci, pak počátkem října Gagru obsadili a uvolnili tak hlavní zásobovací trasu do Gudauty. Operace v Buďonnovsku , v lednu 1997, byla začátkem kariéry Šamila Basajeva, která vyvrcholila v čečenských prezidentských volbách.

Zatímco ruská zahraniční politika kolísala, zůstávala vojenská politika i poté protigruzínská a ruští vojáci měli rozkaz odpovědět na palbu palbou. Rusové přitom měli, hlavně v dělostřelectvu, zcela jasnou převahu. Když byl pak v prosinci sestřelen vrtulník evakuující uprchlíky z Tkvarcheli, podnikli Rusové několik trestných leteckých náletů na Suchumi.(!) Gračov to sice vše popřel, ale v březnu 1993 byl jeden letoun Su-25 nad Suchumi sestřelen a ruský pilot zajat. Moskva se k tomu nechtěla znát ani poté a tvrdila, že Abcházci tohoto pilota z gudautské bitevní letky prostě podplatili. Ruské ministerstvo zahraničí přitom blokovalo všechny Ševarnadzeho snahy o získání mezinárodní podpory a nabízelo se samo jako zprostředkovatel."

Příměří z poloviny května roku 1993, se jevilo jako výsledek ruských snah o usmíření obou stran, bylo dojednané zvláštním ruským pověřencem v Abcházii Borisem Pastuchovým a mělo­ aspoň tedy podle oficiálních prohlášení- zahrnovat i svolání budoucí mírové konference pod dohledem OSN.

"Pod záštitou těchto diplomatických kroků budovali Abcházci své ozbrojené síly a chystali se na novou ofenzívu". Je nepochybné, že takové přípravy nemohly ruské armádě ujít. "Abcházská" ofenzíva začala 19. září, po deseti dnech intenzivních bojů (dne 27. října) padlo Suchumi a gruzínské oddíly byly zahnány až za řeku Inguri. "Abcházci veškeré monitorování pozorovatelů prostě ignorovali a všechny ruské záruky příměří se změnily v cár papíru".

Pak se události vyvíjely velmi rychle. V této souvislosti Dmitrij Trenin píše: " ...když Ševardnadze, rozhořčen ztrátou Abcházie požádal Západ (NATO) o vojenskou pomoc, ocitl se pod těžkým vojenským nátlakem abchazských separatistů, Zviadistů, operujících v západní Gruzii a pod politickým nátlakem Moskvy".

Jan Wanner uvádí: "V západní Gruzii se totiž šířila vzpoura na podporu

vyhnaného prezidenta Gamsachurdii, která mohla být pro oslabený Ševarnadzeho režim kritická. (V půli října vojska Gamsachurdii dospěla k městu Kutaisi ve střední Gruzii a ohrožovala samotné Tbilisi). Vládě v Tbilisi opravdu nezbylo nic jiného než potlačit hněv i zraněnou hrdost a požádat o ruskou pomoc. Musela však za to slíbit, že Rusové budou smět mít na gruzínském území své vojenské základny. Během pouhého týdne pak následovala malá ruská operace, spočívající ve vylodění praporu námořní pěchoty v Poti a vyslání dalšího praporu na uvolnění hlavní silnice od vzbouřenců. Během necelého měsíce bylo po všem a naprostý úspěch měla vlastně jediná ruská "mírová" operace."

Výměnou za dislokace ruských vojenských základen na gruzínském území Moskva měla souhlasit s udržením formální gruzínské svrchovanosti nad Abcházií. V brzy poté svolaných gruzínsko-rusko-abcházských rozhovorech, proběhnuvších v Ženevě, Rusové prosazovali princip teritoriální integrity Gruzie, ale "v zákulisí popichovali Abcházce, aby setrvávali na maximalistických požadavcích. Cílem bylo spojit řešení s další ruskou "mírovou" operací..."

Jakožto vstřícný krok vůči Tbilisi ruské pohraniční úřady v lednu roku 1995 zavedly na hranicích s Abcházií přísné kontroly a v roce 1996 byly sankce ještě více prohloubeny. Rusko se navíc postaralo o to, aby bylo omezeno abcházské námořní spojení s Tureckem.

V říjnu roku 1993 se Gruzie stala členskou zemí SNS, v příštím roce (jmenovitě v únoru 1994) došlo k podepsání Dohody o přátelství a spolupráci mezi Gruzií a Ruskem. Vedle obecných deklarací tento dokument obsahoval i zcela konkrétní ujednání o rozmístění ruských vojenských základen na gruzínském území a rozmístění ruských pohraničních jednotek na turecko-gruzínských hranicích. Vojenské základy tedy byly zřízeny v okolí města Achalkalaki na jihu Gruzie, v Adžárii, poblíž Tbilisi v Aziani a v Abcházii. Alexandr Kuchianidze spravedlivě uvádí, že "Aby přimělo Gruzii k souhlasu s rozmístěním ruských vojenských základen na jejím území a přimělo Tbilisi ke vstupu do SNS, Rusko podpořilo separatistická hnutí v Jižní Osetii a v Abcházii. Rusko by mohlo učinit totéž i v jihovýchodních regionech Gruzie, které jsou souvisle osídleny velkými počty arménských a ázerbájdžánských obyvatel, pokud by Gruzie neakceptovala všechny ruské požadavky..." Gruzie byla vojensky poražena v Abcházii, a ­podle Ševardnadzeho vyjádření- byla doslova "sražena na kolena".

Arménský list "Vremja" objasnil logiku ruské politiky v tzv. gruzínsko-abcházském konfliktu následujícím způsobem: "nejprve Rusko podpořilo Abcházii v její válce proti Gruzii, a pak, když už byla Gruzie poražena a nemohla dále pokračovat ve válce, Rusko vystoupilo v roli prostředníka a "garanta míru a stability".

Podle obecného přesvědčení, mnohdy deklarovaného oficiálními představiteli gruzínského státu, ujednání mezi Tbilisi a Moskvou předpokládala pomoc Ruska při "návratu" Abcházie do rámce Gruzie, stejně jako zprostředkování návratu stovek tisíců gruzínských uprchlíků do Abcházie.Vývoj událostí v regionu však nasvědčuje tomu, že i po závažných ústupcích ze strany Tbilisi Moskva nepodnikla žádné kroky k uskutečnění svých údajných slibů.

 

 

 



Reakce na článek