Ruská média v 90. letech
Marie Kolísková


Ruská federace prochází již deset let transformací. Změny, které následovaly po pádu železné opony ovlivnily nejen ruské mezinárodní geopolitické postavení, ale značně poznamenaly i samotnou společnost. Ta se musela vypořádat, jak s politickými, tak i hospodářskými změnami. Svůj přerod zaznamenaly i hromadné sdělovací prostředky, neboť i "nové" Rusko ve století informačních technologií velice rychle ohodnotilo cenu informací.

V epoše Sovětského svazu byly veřejně dostupné informace nedostatkovým zbožím. Média plnila roli kolektivního agitátora, propagandisty a vzdělavatele při budování komunismu. Objektivní informace zpoza železné opony byly určené pouze pro tzv. “věrchušku”. Skutečným tzv. "zlatým věkem informace" obdobím novinářského boomu se pro SSSR stala teprve přestavba spolu s glasností. Gorbačov se svým týmem se snažil pomocí sovětské “informační revoluce” urychlit pluralismus a stimulovat občanský dynamismus v sovětské společnosti.). Ve svém důsledku však informační uvolnění nejenže vedlo ke snížení autority KSSS, a navíc se média stala nástrojem boje mezi svazovým vůdcem M. Gorgačovem a jeho stranickým rivalem B. Jelcinem.

 

Exkurs do novodobého vývoje HSP

Za průlom v oblasti státního monopolu televizního a rozhlasového vysílání je označován dekret vydaný M. Gorbačovem v červnu 1990. Na jeho základě Státní televize a rádio a tehdejší ministerstvo spojů dostali právo přidělovat vysílací čas soukromým provozovatelům.

Po vyhlášení RSFSR (červen 1990), kdy se zostřoval konflikt mezi sovětským a ruským centrem zřídil Boris Jelcin “Celoruskou státní a televizní společnost” (CSTRS). Účel tohoto kroku byl více než zřejmý - zajistit si mediální podporu, na co největším území, v historicky prvních volbách prezidenta RF. Ty se konaly 12. června 1991 a B. Jelcin v nich porazil Ryžkova i Žirinovského.

V průběhu srpnového puče v roce 1991 se pučisté zaměřili hlavně na neloajální tisk. Pod jejich kontrolu se dostaly tiskárny, které zastavily vydávání všech hlavních periodik a zároveň s tím byla obnovena i cenzura. V té době v přenášely informace o událostech v Moskvě zejména zahraniční novináři. Zejména díky nim obletěl svět snímek Borise Jelcina při obraně ruského parlamentu. Po neúspěchu pučistů vláda RF převzala kontrolu nejen nad ministerstvy a KGB, ale i nad rozhlasovým a televizním vysílání. Na základě dekretu B. Jelcine "O HSP RSFSR” získala CSTRS druhý celoruský kanál, což mělo vzhledem k rozloze státu dalekosáhlý význam. Zatím definitivní zákon "O HSP" byl přijat po rozpadu SSSR dne 27.12. 1991. Jeho hlavním cílem bylo uspořádat status quo masmédií a vyvést je ze stranické závislosti. K poslednímu docházelo v průběhu přeregistrování např. noviny "Moskevský komsomolec" se elegantně zabavil kontroly ze strany městské komunistické strany tím, že se zaregistroval bez uvozovek. Podobně získaly nezávislost i Izvěstija, Pravda, Literaturnaja gazeta ap.

Všeobecně se soudí, že tehdejší novinařina (šlo o léta 1990-1991) byla opravdu svobodná, neboť pozornost politiků se ubírala jiným směrem. Navíc redakce těžily z poněkud  nepřirozeného stavu, kdy novinářskou svobodu ze setrvačnosti platil postsocialistický stát. Soukromá média téměř neexistovala. Postupem času si však řada politiků a byznysmenů začala uvědomovat možnosti médií a začali do HSP postupně investovat.

Období let 1992-1993 bylo velmi důležité pro rozvoj vztahů mezi státní mocí a HSP. Vláda stále odmítala uznat autonomii médií. K jejich ovlivňování uplatňovala nejrůznější neprůhledné způsoby. Jedním z nich bylo například to, že v únoru 1992 v důsledku ekonomické krize po několik dnů nevyšly dvoje významné noviny “Trud” a “Komsomolskaja pravda”. Prezident krizovou situace vyřešil dekretem, kterým stanovil pevné ceny papíru. Stát se navíc zavázal k částečné dotaci novin s největším nákladem. Ovšem výběr titulů byl již v plné kompetenci ministerstva tisku a hromadných informací.

Transparentnějším způsobem nátlaku byly důsledky politických událostí v roce 1993. Tehdy Boris Jelcin a jeho přívrženci na jedné straně a poslanci Nejvyšší rady RF na straně druhé usilovali o přímý přístup do vysílání. Média se tak opět ocitla uprostřed “politického boje”. Prezident založil “Federální informační centrum”, kterému předal Ostankino a všechny regionální televizní společnosti. Tak prakticky vznikl nový informační monopol. Parlament, který situaci vyhodnotil jako pokus o omezení svobody slova kontroval vyhlášením “O opatřeních k zajištění svobody slova ve státní televizi a rádiu a informačních službách” a založil “Federální pozorovací radu”. Další události ukázaly nekompromisnost B. Jelcina, který nejprve rozehnal nepohodlný parlament a poté nahradil ministerstvo tisku a informací Federální rozhlasovou a televizní službou Ruska, která mu byla přímo podřízena. Dále si vyhradil právo jmenovat a odvolávat jejího předsedu. Dalším novým orgánem byl Výbor RF pro tisk, který spadal pod vládu. Kromě nových orgánů byl zaveden nový institut - licence.

V roce 1994 bylo vytvořeno “Prozatímní informační centrum”, které mělo mít monopol na informace v čečenské válce. Vládní záměr kontroly médií však nevyšel, a tak byla tato první čečenská válka zastavena do značné míry díky novinářům, jejichž zpravodajství bylo silně protivládní.

V roce 1995 tedy rok před prezidentskými volbami B. Jelcin svým dekretem založil dnes známou veřejnoprávní televizní stanici ORT, které předal hlavní televizní kanál

Ostankino. Jeho investice se bohatě vyplatila, jelikož to byla právě masmédia, která mu pomohla k opětovnému zvolení do nejvyšší státní funkce. Připomeňme, že ještě pět měsíců před volbami měl Jelcin cca. 5 % předvolební preference. Poté si zřejmě oligarchové i politici uvědomili, že by mohli přijít o vše, co zatím vybudovali, a mobilizovali své finanční i mediální síly na podporu B. Jelcina.

V zhledem k nedostatku peněz ve státním rozpočtu do roku 1997 z pěti státních televizních kanálů zůstal jen druhý RTR 2 a pátý Kultura. Stát si však v některých kanálech ponechal většinový akciový podíl např. ORT 51 %.

roce 1998 s blížícím se termínem parlamentních voleb prezident Jelcin spojil státní televize (RTR a Kultura, Rádio Ruska, 113 regionálních televizních a rádiových stanic) do jednoho výrobně-technologického komplexu VGTRK. O této změně se hovořilo jako o snaze státu posílit svou politickou kontrolu nad státními HSP v předvolební kampani.

Ve stejné roce Státní duma schválila novelu zákona “O HSP”, která měla posílit boj proti monopolizaci médií. Kontrola byla vložena na rukou “antimonopolizačního orgánu”. Byla tak posílena role státu při registraci jednotlivých HSP, včetně novin a informačních agentur. Avšak problém nové úpravy spočívá v tom, že doposud nebyl vypracován antimonopolní zákon, tudíž nemůže být zřízen ani antimonopolizační úřad.

V roce 1999 nahradilo Federální rozhlasovou a televizní službu RF ministerstvo pro otázky tisku, televize a rádia a HSP, které získalo kontrolu nad informačními procesy. Jedním z prvních kroků nového ministerstva bylo posílení kontroly nad ORT a TVC. Toho bylo dosaženo novým požadavkem prodlužování licencí a zavedením soutěže na "obsazení" prvního a třetího televizního kanálu.

S příchodem k moci Vladimira Putina řízení HSP dostalo nové dimense. V. Putin jako premiér plnící zároveň funkci výkonného prezidenta začal mobilizovat informační, ekonomické, administrativní a bezpečnostní síly. HSP mu významnou měrou pomohly nejen do prezidentského křesla, ale i k získání podpory a důvěry veřejnosti. Nicméně jeho další postup naznačil, že plánované reformy půjdou pomalu, a navíc proces dalšího státního vývoje nabude charakter opětovné centralizace a státní monopolizace. To se ostatně promítlo i na přístupu k médiím. Prvním otevřeným příkladem nekompromisního přístupu bylo věznění korespondenta rádia Svobody Andreje Babického, který se nehodlal podřídit státní informační politice ve druhé čečenské válce.

Rovněž Informační doktrína vypracovaná Radou bezpečnosti RF vzbuzuje u novinářů značnou nedůvěru. Přesto, že doktrína garantuje svobodu slova a zakazuje cenzuru (tento zákaz je zakomponován i v Ústavě z roku 1993), zároveň však předpokládá posílení státních HSP, boj s dezinformacemi a přehodnocení statusu zahraničních HSP a jejich korespondentů. Doktrína navíc nemá sílu zákona.

Regionální tisk

Politika Vladimira Putina je poznamenána rovněž větším tlakem na místní média. Za éry prezidenta Jelcina centrální moc téměř úplně ztratila možnosti “řídit” regionální HSP, protože nedisponovala potřebnými ekonomickými pákami. Státní média působící v regionech se tak dostala pod téměř výlučný vliv místních administrativ. Názorným příkladem této podřízenosti je, že vedoucí státní televizní společnosti, které jsou součástí holdingu RF VGTPK (celoruská státní televizní společnost) mohli být do funkce jmenováni jen se souhlasem vedoucích místních administrativ. Prvním signálem navrácení státní kontroly nad státní televizí v regionech bylo rozhodnutí prezidenta Putina o tom, že personální změny nepotřebují souhlas z místních administrativ.

Dalším způsobem kontroly HSP je využití silových struktur, které již tak nabývají většího významu. Například ve Volgogradské oblasti v létě 2000 regionální pobočka FSB (Federální služba bezpečnosti nástupkyně KGB) uzavřela skoro se všemi místními HSP

(z celkového počtu 37 byla dohoda uzavřena se 30) “Dohodu o spolupráci”. Tato dohoda mimo jiné obsahuje ujednání, že novináři jsou povinni v FSB prověřovat získané informace, pokud ty spadají do kompetence speciálních služeb.

Přestože význam federálního centra bude v oblasti médií i v budoucnu na regionální úrovni posilován, nelze předpokládat, že by stát získával rozhodující podíl akcií ve všech významných regionálních denících. Důvody jsou dva, jednak není právní opora takového kroku a za druhé stát nedisponuje tak velkými finačními prostředky. Lze tedy soudit, že i nadále si kontrolu v regionech udrží místní orgány, které zpravidla velmi ostře omezují svobodu slova.

 

Vlastnictví HSP

I když stát svou roli na mediální scéně v současné době výrazně posiluje je třeba říci, že se tak děje na úkor podnikatelů a vlastníků jednotlivých HSP. V Ruské federaci existuje totiž velice úzké propojení médií s podnikatelskou sférou. Obchodníkům neboli mediálním magnátům, kteří do médií investovali a investují v prvé řadě nejde o závratný profit, protože mnohé HSP jsou ekonomicky neefektivní, ale o získání politického či společenského vlivu, který jim posléze umožňuje získat obchodní výhody. Mediálním magnátům usnadňuje manipulování se “svými” médii fakt, že právně není vymezen institut zakladatele.

Zakladatel konkrétního média je zpravidla zároveň investorem, který si tak vyhrazuje právo redakci ovlivňovat. Samotní redaktoři pak zejména z finančního důvodu podléhají silné autocenzuře. Na druhé straně je nutné podotknout, že ruská veřejnost si již zvykla na skutečnost, že si politici či podnikatelé vyřizují své konflikty (politické či obchodní) veřejně prostřednictvím “svých” novin. Publikování tzv. kompromat se stalo již běžnou součástí ruské politické kultury.

Osvojování ruského informačního trhu finančními skupinami lze rozdělit do tří resp. čtyř etap:

  1. V první etapě od roku 1990 až do konce roku 1995 šlo o základní rozdělení trhu. V této době hrály nejvýznamnější roli dvě ostře konkurenční oligarchické skupiny Berezovského a Gusinského.

2) Druhá (tzv. sjednocující) etapa trvala pouze do podzimu 1996. Šlo o období předvolební

prezidentské kampaně, kdy se média semkla k podpoře B. Jelcina.

3) Třetí etapa začala v roce 1997 a trvala až do roku 2000. V této době došlo ke vniku

nových mediálních subjektů a zároveň k rozvoji internetových "vydavatelů".

4) Čtvrtou etapou můžeme označit snahy prezidenta Putina o vytvoření vertikální moci, jež

zahrnuje i kontrolu HSP, často se v této souvislosti hovoří o zestátnění HSP.

Alespoň pro rámcovou orientaci je dobré uvést hlavní ruská centrální mediální impéria, která se objevila v 90. letech. Pochopitelně se nejedná o výčet komplexní ani konečný vzhledem k dynamice daného procesu. Zajímavé však je, že všechna mediální impéria se začínala budovat od televize a teprve poté přecházela k tištěným médiím.

 

Státní HSP

Postavení HSP je mimořádně nestabilní, což je důsledek financování, počtu novinářů a v neposlední řadě i jejich kvalitou. K hlavním oporám patří televizní kanál ORT, jehož 51 % akcií vlastní stát. Finanční nejistota pracovníků je způsobena tím, že finanční prostředky na provoz nejsou čerpány ze státního rozpočtu. Ke státním médiím dále patří televizní kanály "Rossija", "Kultura". Rádio "Golos Rossii", "Majak" "Orfej". Noviny “Rossijskaja gazeta”, "Vesti", 91 regionálních státních společností, 92 místních technických televizních center.

Vláda dále využívá Internet. Mezi nejznámější web, který prezentuje vládní pozici patří www. Strana. ru. Tyto stránky jsou projektem Gleba Pavlovského známého mediálního imagemaktera Vladimira Putina, který se však koncem roku 2001 s prezidentem rozešel.

 

Média-Most - Vladimir Gusinskij

O informačním impérium V. Gusinského se začalo hovořit počátkem ledna 1997. Tento bankéř opustil banku a stal se generálním ředitelem společnosti "Média-Most". Do jeho "říše" patří resp. patřila NTV (Nezávislá televize) založená v roce 1993. Po roce 1996, kdy NTV ve volbách pomohla B. Jelcinovi získala celý čtvrtý kanál. Za ten podle výnosu prezidenta platila 4 x méně než jiné komerční kanály. Navíc získala dalších přibližně 100 milionů diváků. Od roku 1995 rádio "Echo Moskvy" (jedno z prvních nezávislých rádií – aktivně vystupovalo proti pučistům v roce 1991). K Média-Mostu dále patřily noviny “Segodnja”, časopisy “7 Dní” a “Itogi”, než o ně Gusinský v souvislosti s událostmi v NTV přišel.

LogoVAZ – Boris Berezovský

Boris Berezovský jako úspěšný podnikatel přešel do politické sféry. Nejprve působil ve funkci zástupce tajemníka Rady bezpečnosti RF ( říjnu 1996 - listopad 1997). Poté byl členem vědeckého výboru Rady bezpečnosti. Na konec působil od dubna 1998 po březen 1999 ve funkci výkonného tajemníka SNS.

Na mediálním trhu vlastnil 49 % prvního televizního kanálu ORT (po konfliktu s mocí je nabídl k prodeji tvůrčí inteligenci). V současné době vlastní 26-37 % akcií televizní kanál TV-6. Tento televizní kanál přichýlil zaměstnance NTV poté, co jí letos museli opustit. Prestižní noviny “Nezavisimaja gazeta”, Novyje Viesti, Kommersant – obdoba našich Hospodářských novin. Časopis “Ogoněk”. Boris Berezovský má také internetovu informační agenturu www.nns.ru.

 

Sistěma – Jurij Lužkov

Sistěma – tuto společnost kontroluje moskevský starosta Jurij Lužkov. Společnost Sistema vlastní kontrolní balík akcií společnosti “TV-Centr” a kabelovou televize Stolica. Dále má rádio M-rádio. V rámci holdingu “Metropolis” vychází “Literaturnaja gazeta”, “Kultura” a “Metro”.

ONEKSIM banka - Vladimir Potanin

Vladimir Potanin je majitelem holdingu Prof-média jehož součástí je PR agentura FPG Interros. K jeho dalším médiím patří stanice rádia “Evropa plus”. Noviny – Izvestija, Komsomolskaja pravda. Dále vlastní známé vydavatelství Ruský telegraf a většinu akcií obchodního časopisu Expert a informační společnosti Prajm.

Pochopitelně byli i další vlastníci médií, které bychom mohli zařadit do dalších klanů. Za krátkou zmínku stojí Gazprom-média tvořící součást státního plynárenského monopolu Gazprom. Ta v poslední době přebrala kontrolu jak nad televizí NTV, také nad rádiem Echo Moskvy.

 

Vláda proti NTV

Nejmedializovanějším konfliktem politiků a mediálních magnátů (oligarchů) posledních let byl vládní “útok” na NTV. Podstatou násilného obsazení NTV v noci ze 13. na 14. dubna, provedené jeho novými majiteli, byl konflikt mezi prezidentem Putinem a majitelem NTV V. Gusinským, trvající více než půl roku. Počátkem tohoto sporu byla na jedné straně podrážděnost Putina vyvolaná, podle jeho mínění, neoprávněnými nároky Gusinského na získávání politického vlivu. Na straně druhé to byla především konfrontační pozice Gusinského vůči výkonné moci, kterou zaujal po svém nezdařeném pokusu, získat jednu z vedoucích funkcí v nové vládní koalici.

Provedení této "neutralizační" akce mělo podle vládního vyjádření čistě ekonomický důvod. Společnost Média-Most dlužila společnosti "Gazprom-média" (Gazprom-média je dceřinnou společností Gazpromu a od roku 1996 vlastní 30 % akcíí NTV) 211,6 mil. USD a další kredit ve výši 262 mil. USD byl splatný v červenci 2001. Společnost Gazprom-média však další překlenovací kredit odmítla poskytnout a postavila do čela dozorčí rady NTV Alfereda Kocha a ředitelem NTV jmenovala amerického občana Borise Jordana.

Nicméně celá akce násilného obsazení NTV byla v Moskvě provázena protestními mítinky, které upozorňovaly na ohrožení svobody slova. Zahraniční agentury a mezirnádorní organizace hodnotily vládní přístup rovněž kriticky.

Následně o akcie (o 30 %) NTV projevil zájem Ted Turner, což by ve své podstatě znamenalo průnik cizího kapitálu na ruský mediální trh. S tím však vyjádřila nesouhlas řada poslanců ruské Státní dumy. Ti dokonce urychleně vypracovali a odhlasovali zákon, který zahraničním investorům znemožňuje získání kontrolního balíku akcí v ruských veřejnoprávních televizních kanálech.

Mediální magnát V. Gusinskij nepřišel jen o NTV, ze které část novinářů přešla do TV-6 Borise Berezovského (na tu přišla řada začátkem ledna 2002, kde soud s konečnou platností rozhodl o její likvidaci), ale i noviny Segodňa, časopis Itogi a rádio stanici "Echo Moskvy".

Prezidentu Putinovi, který při svém nástupu do funkce vyhlásil válku oligarchům, se zatím podařilo neutralizovat dva největší Gusinského a Berezovského. Třetí Potanin se podle předpokladů jen s těží stane objektem jeho útoku, alespoň do té doby, dokud bude řádně platit daně a podporovat pro-vládní politiku, tak jak to činí jeho Izvěstija.

Z toho co bylo napsáno existují ve své podstatě pouze dvě možná východiska. Jedním je etatizace HSP, jejich podřízení výkonné moci státu a jejich využívání při jednostranné informační relaci stát – občané. Druhou variantou, v tuto chvíli značně oslabenou, je nové přerozdělení informačního prostrou mezi korporativní skupiny a nadnárodní holdingy.

Závěrem lze říci, že ruské hromadné sdělovací prostředky nemůžeme považovat ani za tzv. čtvrtou velmoc ani za tzv. hlídacího psa demokracie. Mnohdy odsuzovaný stav ruských HSP však není, podle mého názoru, nic jiného než přirozeným vyústěním sedmdesáti let totalitní společnosti a na ní navazující hledání optimálního modelu. Neutěšený stav fungování HSP rovněž nelze označit na území bývalého SSSR za něco zcela výjimečného. Naopak Rusko jako jeho nástupnický stát nám může více či méně sloužit modelovým příkladem pro většinu bývalých svazových republik.

Literatura:

 

Zasurskij I.:Mass-media vtoroj respubliky,Moskva 1999

McNair B. : De-Westernizing Media Studies, Routledge, 2000

Bačalo I.L.: Infromacionnoje pravo, Gogudarstvo i pravo 2/2000

Vinogradov M.:Ruská média po napadení NTV: euroasia.zde.cz

Meždunarodnaja žizň: 9/1999, 5/2001

Stratfor USA: Kremlin Fighting Media Outlets 25. 7. 2001

Novoje vremja: Svoboda pressa, 15.4. 2001

www.medialaw.ru :Žurnalistika i pravo č. 18

www.nns.ru

 

 



Reakce na článek