Problematika ruské menšiny v Kazachstánu
Kateřina Stejskalová


Vzájemné rusko-kazachstánské vztahy byly již od počátku negativně ovlivňovány především problematikou etnických Rusů žijících v Kazachstánu. Dominance Rusů v severním Kazachstánu a masová emigrace ruskojazyčných obyvatel z Kazachstánu do Ruska zásadním způsobem ovlivňovala rusko-kazachstánské vztahy a byla častým zdrojem napětí.1

Společné hranice mezi Kazachstánem a Ruskem procházejí rovnou stepí a neexistují zde žádné přírodní bariéry. Při tvorbě hranic po rozpadu Sovětského svazu došlo k tomu, že více než milión Kazachů žijících na svém původním území nyní tvoří většinu v některých ruských regionech hraničících s Kazachstánem: Astrachanském, Orenburgském a Omském, neprojevují však separatistické sklony. Podstatně větší množství Rusů se stalo občany nového nezávislého Kazachstánu. 2

Demografické procesy v zemi měly za následek změnu Kazachstánu v mnoho-etnický stát, ve kterém Kazaši tvořili méně než polovinu obyvatel a dále zde žilo přibližně 120 národností a etnických skupin.

Tabulka č.1, Populace Kazachstánu podle národností v roce 1989

Národnost

Kazaši

Rusové

Ukrajinci

Bělorus.

Tataři

Uzbeci

Němci

Ostatní

Počet

6 534 600

6 227 500

896 200

182 600

328 00

332 000

957 500

840 700

Procenta

39,7

37,8

5,4

1,1

2,0

2,0

5,8

6,2

Zdroj: Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, Relations Between Russia and Kazakhstan in the Post-Soviet Era 1992-1997, 1999, Connecticut, str. 24

Po získání nezávislosti následovala emigrace ruskojazyčného obyvatelstva a podle údajů za  rok 1994 se díky emigraci snížil především počet ruskojazyčného obyvatelstva, jehož podíl v té době klesl na 36,4%, zatímco podíl Kazachů vzrostl na 43,2% z celkového počtu obyvatel.3 Nekazašské menšiny v souhrnu však stále tvořily většinu obyvatelstva a to přibližně 57%. Celkově v letech 1991 až 1997 poklesl počet obyvatel Kazachstánu o 11, 5% - na 14,9 milionů, což není pro zemi zhruba stejně rozlehlou jako západní Evropa příliš mnoho.4 V roce 1997 bylo národnostní složení následující:5

Tabulka č. 2, Populace Kazachstánu podle národností v roce 1997

Národnost

Kazaši

Rusové

Ukrajinci

Tataři

Němci

Ostatní

Počet

8 033 000

5 104 000

720 000

27 000

303 000

 

Procenta

50,6

32,2

4,5

1,8

1,9

9

Zdroj: Galina Vitovskaja, Sovremennye etnopolitičeskie proccessy i migracionnaja situacija v Centraľnoj Azii, Moskovskij Centrum Karnegi, Moskva, 1998, str. 81

Současný Kazachstán se teritoriálně prakticky dělí podle etnického klíče a podle hospodářské specializace. Kazaši tvoří většinu obyvatelstva v 7 oblastech z 19 a to v západních a jižních regionech. Ještě v dalších 5 oblastech jsou Kazaši nejpočetnější skupinou obyvatelstva, avšak netvoří nadpoloviční většinu. V 7 severních a severovýchodních oblastech tvoří většinu obyvatelstva slovanské národy a to od 54 do 69% a podíl Kazachů je tam pouze 17 až 30%, podle údajů z roku 1989.6 Kromě toho ruské obyvatelstvo žije kompaktně podél řeky Ural a v některých větších městech. Nejvíce rozvinuté a průmyslové oblasti Kazachstánu tvoří 7 ruskojazyčných regionů převážně na severu Kazachstánu, kde je soustředěna podstatná část průmyslového komplexu země.7 Mezi obyvateli těchto sedmi oblastí byl podíl zaměstnaných Slovanů 67% a Kazachů pouze 11,4%.8

V roce 1995 se situace následkem emigrace poněkud změnila a vypadala následovně:

Tabulka č. 3, Regiony Kazachstánu s většinou ruského obyvatelstva v roce 1995

Region

Rusové

Kazaši

Ukrajinci

Bělorusové

Ostatní

Počet tisíc

Akmola

46,3%

21,7%

8,5%

2,7%

20,8%

845,8

Kostanaj

47%

17,4%

15,8%

-

19,8%

1054.9

Kokšetau

36,5%

28,9%

8,4%

2,6%

23,6%

654,9

Karaganda

52,7%

20,7%

7,9%

2,3%

16,4%

1265,6

Pavlodar

44,5%

31,9%

9,2%

-

14,4%

942,2

Severní K.

62%

-

-

-

-

601

Východní K.

65,9%

27,2%

-

-

6,9%

937,3

Zdroj: Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, Relations Between Russia and Kazakhstan in the Post-Soviet Era 1992-1997, 1999, Connecticut, str. 111

Z kazachstánské strany probíhaly pokusy tuto demografickou situaci změnit a to ve všech sociálních vrstvách, od nejvyšších řídících struktur až po nejnižší. S tím byl spojen i gigantický projekt přestěhování hlavního města z Almaty do Astany.9 O přestěhování hlavního města rozhodl Nazarbajev v červnu 1994, což parlament schválil o měsíc později. Oficiálně bylo přestěhování zdůvodňováno hlavně nevhodnou polohou více než milionové Almaty, která leží na hranici s Čínou v jihovýchodním cípu země a navíc v nestabilní oblasti, pro kterou geologové předpovídají v příštích desetiletích ničivá zemětřesení. Dalším zdůvodněním bylo přelidnění Almaty.10 Hlavním neoficiálním důvodem přesunu však byla snaha zvýšit vliv kazašského etnika v severních oblastech osídlených zejména Rusy a změnit demografickou situaci na severu Kazachstánu ve prospěch Kazachů.11 Oficiálně došlo k přestěhování hlavního města 10.12.1997, město se tehdy jmenovalo Akmola. Později se Nazarbajev rozzlobil na ruská media, která “tvrdohlavě” překládala Akmolu jako “Bílou hrobku”, nehledě na “úřední” překlad “Bílá hojnost” a nechal město přejmenovat na Astanu, což je kazašský výraz pro hlavní město.12

Zásadním způsobem se lišila úroveň rozvoje ruského a kazašského obyvatelstva Kazachstánu. Sociální procesy, spojené především s migracemi a průmyslovým rozvojem země, které probíhaly zvláště intenzivně v sovětském období, předurčily rozdíly v profesní struktuře Kazachů a Rusů.

Tabulka č. 4, Profesní struktura Kazachů a Rusů v % v roce 1990

 

Ek. Aktivní obyv.

Zaměstnáno v průmyslu

Zaměstnáno v zemědělství

Kazaši

35,6

22,4

56,9

Rusové

40,1

52,6

18,7

Zdroj: Brusina, O.I.,Vlijanije etničeskogo faktora na stabiľnosť v Kazachstane, In: Rossija i Kazachstan: stenogrammma naučno-praktičeskoj konferencii, Rossijskij centr strategičeskich i meždunarodnych issledovanij Roscentr, Moskva 1995, str. 131

V průmyslu jsou mnozí Kazaši zaměstnáni na nekvalifikovaných postech, v zemědělství zase převážně v chovu zvířat.13

Kromě nevyrovnané struktury zaměstnanosti se v Kazachstánu také historicky vytvořila nerovnoměrná struktura urbanizačního procesu. Na začátku 90. let ve městech žilo 77-78% ruskojazyčného obyvatelstva a 38-39% Kazachů.14 Míra urbanizace ruského obyvatelstva byla vyšší než v některých zemích západní Evropy a naopak míra urbanizace kazachstánského obyvatelstva nižší než ve většině arabských států Asie a Severní Afriky.

Po získání samostatnosti začala politika preferování titulárního národa, která bývá označována jako “kazachizace”. Kazaši získali různá privilegia, jako možnost dosáhnout vyššího vzdělání, snadnější přístup do státní správy, atd. Kazaši obsadili mnoho klíčových postů v systému politického řízení, ve státní správě, v centrálních i místních administrativních orgánech, což dovolovalo obyvatelům slovanského původu tvrdit, že jejich ekonomická váha neodpovídá politické. Složení parlamentu opravdu neodpovídalo procentuálnímu poměru ruského obyvatelstva v celkovém počtu obyvatel republiky. Ze 176 poslanců v roce 1994 bylo 105 Kazachů, 49 Rusů, 10 Ukrajinců, 3 Němci a po 1 Uzbek, Tatar, Inguš, Polák a Ujgur.15 Podíl Kazachů v orgánech státního řízení činil 48%. Mnozí příslušníci ruské menšiny nelibě nesli, že v politice i ve veřejném životu začala dominovat nová kazašská elita. V roce 1985 tvořili Kazaši méně než 40% obyvatelstva, ale na významných pozicích ve státní správě byl poměr Kazachů a ruskojazyčných 1:1. V roce 1989 podíl obyvatel nekazašské národnosti na těchto pozicích činil 49,7%, v roce 1992 41,5% a v roce 1994 již jen 25%.16 Z ruské strany se v této souvislosti často ozývala nařčení, že v Kazachstánu se provádí politika etnické stratifikace, probíhají kádrové čistky na národnostně-jazykovém základě a dochází k diskriminaci Rusů na trhu práce.17

Ruskou nespokojenost vzbuzovaly také snahy Kazachstánu o vytváření národního státu. Navzdory oficiálním prohlášením, které definovaly Kazachstán jako multi-etnický stát, v Kazachstánu probíhaly pokusy o utvoření národního státu titulární kazašské národnosti.18

Rusko však nepovažovalo Kazachstán za národní stát a to především z důvodů demografické situace. Tyto kazachstánské snahy byly v Rusku interpretovány tak, že 40% obyvatelstva se pokouší, na základě jazyka a etnického původu, etablovat stát, který zaujímá rozlehlé prostranství a na jehož teritorii žije velké množství dalších etnických skupin.

Rusko opakovaně obviňovalo Kazachstán z přehlížení zájmů ruskojazyčného obyvatelstva v ekonomické, politické, sociální a v dalších sférách. Podle Ruska docházelo na jedné straně k přijímání diskriminačních zákonů o jazyce, o občanství a na druhé straně byla vydávána deklarativní prohlášení, která měla uspokojit ruskou veřejnost i kazašskou společnost.

Kazachstánští Rusové přijímali negativně rozpad SSSR, oslabení ekonomických vztahů s Ruskem a zavádění mnoha nových zákonů. Po získání nezávislosti Kazachstánu se museli vyrovnávat nejen se zhoršující se ekonomickou situací, ale také s novou sociálně-psychologickou situací.19 Rusové v Kazachstánu dodnes prožívají složitý proces adaptace na nové životní podmínky v suverénním a nezávislém Kazachstánu. Za existence SSSR se Rusové v Kazachstánu cítili dostatečně komfortně následkem svých výhod v oblasti vzdělání a profesní přípravy. Po vzniku nezávislého Kazachstánu Rusové ztratili své předchozí výhody a původní status “prvního mezi rovnými”, což mělo za následek vznik syndromu “uražené důstojnosti” a dále vznik různých hnutí národnostně-patriotistického směru, která měla za cíl znovu zavedení původního statusu.20

Ocenění následků rozpadu SSSR bylo také značně odlišné u ruských obyvatel a u Kazachů.

Tabulka č. 5, Vztah k rozpadu SSSR v % v roce 1994

Jaký byl rozpad SSSR?

Kazaši

Rusové

Prospěšný

14,4

5,2

Spíše prospěšný než škodlivý

21,3

8,9

Spíše škodlivý než prospěšný

27

24,4

Škodlivý

18,8

50,6

Bez odpovědi

18.6

10,9

Počet respondentů

1 061

1118

Zdroj: Guboglo, M.N., Etnopolitičeskaja situacija v Kazachstaně v predstavlenijach jego graždan, In: Kazachstan: realii i perspektivy nezavisimogo rozvitia, Ruský institut strategických výzkumů, Moskva 1995, str. 268

Zatím se podařilo udržet národnostní vztahy pod kontrolou, neboť ve vztazích mezi etniky nedocházelo, s výjimkou kozáků, k otevřeným konfliktům.21 V létě 1994 Informačně-analytické centrum Vrchní rady republiky Kazachstán provedlo průzkum o vztazích mezi národnostmi v republice. Tyto vztahy hodnotilo 28,7% respondentů jako přátelské, 41,8% je označilo za pokojné, 21% je hodnotilo jako ne vždy přátelské a jen 2,5% je hodnotilo jako konfliktní a napjaté.22

Radikální separatistické názory se tedy nestaly základem pro formování masových hnutí kazašských Rusů. Ruská diaspora byla donedávna málo organizovanou částí společnosti, což bylo spojeno s jejím formováním v průběhu dlouhého časového období a v několika etapách. Obecně byla v Kazachstánu sociální aktivita ruskojazyčného obyvatelstva na obranu svých práv slabá.23 Došlo však k vytvoření několika aktivních politických organizací ruské diaspory.24 Tato hnutí sice neměla širokou podporu, ale svými prohlášeními o diskriminaci Rusů povzbuzovala agresivní potenciál, který vznikl ve společnosti kvůli ekonomické a sociálně-politické nestabilitě a naváděla k separatistickým vystoupením. Jedním z hlavních zdrojů nestability bylo podle kazašského tisku město Usť-Kamenogorsk, a také stále frekventovaněji zmiňovaná Almaty, kde docházelo k demonstracím ruského a ruskojazyčného obyvatelstva s požadavky na svoje práva. Tyto organizace se však málokdy setkávaly s aktivní podporou ruskojazyčného obyvatelstva, které ve své většině zůstává spíše politicky pasivní. Politická pasivita ruského obyvatelstva byla tedy ve značné míře vyvážena aktivitou rozličných slovanských skupin a hnutí a také hnutím kazachstánských kozáků.

Od rozpadu Sovětského svazu začali potomci kozáckých komunit, rozpuštěných za SSSR, obnovovat stará “bratrstva”25. Již v roce 1990 byla na Uralu založena Kozácká komise, která požadovala prohlásit za ilegální veškeré akty, které uznávají odtrhnutí uzemí kozáků na Uralu od Ruska a jeho připojení ke Kazachstánu. Kozáci byli nejdynamičtější a nejlépe organizovanou skupinou mezi ruskojazyčným obyvatelstvem Kazachstánu.26 V listopadu 1990 se Unie kozáků zaregistrovala jako veřejná organizace a od té doby byly konfrontace mezi kozáky a Kazachy stále přítomné v kazachstánské politické realitě.27 Právě využívání hnutí kozáků Rusko často používalo v nátlaku na Kazachstán. Realizace plánů kozáckých uskupení by vedla k zesílení separatistických tendencí a k ohrožení státní a teritoriální celistvosti Kazachstánu.

Především v letech 1993 a 1994 došlo k aktivizaci činnosti politických organizací, které představují část ruských obyvatel republiky (Lad, Ruská občina, kozáci).28 Ve svých programových prohlášeních se snažily o získání statusu druhého státního jazyka pro ruský jazyk, o zavedení dvojího občanství, provedení referenda o autonomii severo-kazachstánských oblastí a přidružení tzv. “teritorií kozáckého vojska” k Rusku. Jejich styčným bodem byly teze o potlačování ruského jazyka a kultury v Kazachstánu a o poškozování představitelů ruského národa z etnických a jazykových příčin. Existovalo několik základních třecích ploch mezi ruským a kazašským etnikem a názory obou etnik na řešení jednotlivých problémů se značně rozcházely.

Jednou z nejcitlivějších záležitostí ve vzájemných vztazích ruského a kazašského etnika byl problém jazyka. V srpnu 1989 schválený zákon o jazyku uznal státním, neboli úředním jazykem Kazachstánu kazašský jazyk, ruština získala sekundární status “jazyka mezietnické komunikace”.To byl pravděpodobně první krok, který přispěl ke zvýšení napětí mezi etniky.29 Status ruštiny byl změněn až v druhé ústavě republiky Kazachstán, přijaté v roce 1995. Podle této ústavy kazaština i nadále zůstala jediným státním jazykem v zemi, ruština ovšem získala status oficiálního jazyka - užívaného rovnoprávně s kazaštinou ve státních organizacích a orgánech místní samosprávy.30

Podle ruskojazyčných obyvatel byla v ústavě Kazachstánu zakotvena nerovná právní hierarchie jazyků, kdy ruský jazyk neměl status jazyka státního, tudíž neměl s kazašským rovnoprávné postavení, což podle nich vedlo k diskriminaci ruskojazyčných obyvatel. Právní rovnost jazyků však ještě neznamená jejich komunikační rovnost, ruský jazyk dominoval v pracovním styku a obecně byl mnohem více rozšířený než kazašský. Představitelé ruského etnika, jejichž jazyk měl vyšší komunikační hodnotu, se nesnažili naučit jazyk kazašský. Kazaši byli nuceni používat ruský jazyk v mezietnickém společenském styku. Ruština tak de-facto hrála v Kazachstánu úlohu státního jazyka i když de-jure takovou pozici neměla.

Samo kazašské etnikum bylo silně diferencováno v otázce jazyka. Přibližně 60% Kazachů považovalo za svůj rodný jazyk ruštinu a špatně mluvilo kazašsky.31 V roce 1994 ideu uznání ruštiny jako druhého státního jazyka podporovala většina společnosti. Podle sociologického průzkumu, který v červenci 1994 provedlo Informační a analytické centrum parlamentu Republiky Kazachstán, mezi ruskými i kazašskými obyvateli Kazachstánu bylo 48,7% respondentů pro uznání ruštiny jako státního jazyka, 6,6% inklinovalo spíše k uznání a jen 23,8% bylo jednoznačně proti. Mezi samotnými Kazachy 21,7% bylo pro a 4% proti.32

Problémem Kazachstánu bylo spíše pozvednout kazašský jazyk na úroveň ruského a proto bylo, podle představitelů Kazachstánu, ustanovení preferenčního režimu pro kazašský jazyk spravedlivé a nutné. Daná politika byla chápána spíše jako nástroj zlehčení a postupného odstranění nepříznivých důsledků diskriminační politiky z minulosti a také jako nástroj ”budování” národa a státu.

Ruskojazyční obyvatelé s nelibostí přijímali například snižování počtu hodin výuky ruského jazyka na ruskojazyčných školách a růst počtu kazašských tříd na ruských školách.33 Přesto však ruský jazyk na školách v roce 1994 dominoval a v roce 1997 se stále ještě 49% žáků učilo v ruském jazyce, přičemž početně kazašská mládež převyšovala ruskou.34 Také 80% všech hromadných sdělovacích prostředků až do roku 1997 používalo ruský jazyk.35

Oblastí, kde probíhalo faktické vytlačování ruského jazyka, byla masivní kampaň na přejmenování měst, ulic a vesnic z ruského jazyka na kazašský. Nejviditelnější je změna názvu Alma-aty na Almaty, což podle Nazarbajevova sekretariátu více odpovídá normám kazašského jazyka.36

Politika ve vztahu k jazyku zůstala nezměněna i v průběhu let 1996 a 1997, v listopadu 1996 Nazarbajev zveřejnil “Koncepci jazykové politiky Republiky Kazachstán”, která obhajovala hierarchii jazyků a přiznávala prioritu rozvoji kazašského jazyka. Koncepce obsahovala ustanovení, která byla ruskojazyčnými obyvateli vykládána jako vytváření administrativních bariér při získání povolání v určitých profesích, což bylo podmíněno znalostí kazašského jazyka.37 Na základě Koncepce byl v červnu 1997 parlamentem schválen Zákon o jazyku, který znovu potvrdil kazašský jazyk jako jediný státní jazyk Kazachstánu. Ruština měla být používána zároveň s kazaštinou ve státní správě. Tato rovnost však byla zároveň zpochybněna ustanovením o speciálním státním programu, v jehož rámci se měla kazaština krok po kroku zavádět do administrativy a získat prioritu. Zákonem bylo dále stanoveno, že veškeré televizní i rádiové vysílání má probíhat z 50% v ruském a z 50% v kazašském jazyku a toto ustanovení se týkalo nejen státních, ale i soukromých médií. Není překvapivé, že zákon vyvolal značně negativní reakci u ruskojazyčného obyvatelstva.38

Podobná situace byla i v oblasti kultury. Stejně jako byl ustanoven preferenční režim pro kazašský jazyk, tak z vydané publikace “Koncepce socio-kulturního rozvoje Republiky Kazachstán” vyplýval i preferenční režim pro kazašskou kulturu. Podle Kazachstánu priorita měla náležet prosazování kazašské kultury, protože jenom v Kazachstánu, a nikde jinde, může docházet k jejímu rozvoji a obrození. Upřednostňování kazašské kultury bylo ospravedlňováno snahou o napravení křivd minulosti. Tím se samozřejmě opět cítili poškozeni a diskriminováni Rusové v Kazachstánu, kteří ztráceli dominantní postavení a hrozil jim “pád” na úroveň menšiny.

Ke sporným bodům vzájemných vztahů patřila i privatizace státního majetku. Po získání nezávislosti si Rusové udrželi kontrolu nad podstatnou částí průmyslu Kazachstánu.39 Podle ruské strany kazachstánská privatizace probíhala tak, aby vedoucí pozice v průmyslu získali Kazaši. Každý obyvatel města obdržel 100 kuponů, zatímco obyvatelé venkova obdrželi 120 kupónů. Jelikož Rusové žijí hlavně v městských oblastech a Kazaši na venkově, distribuce kupónů zvýhodňovala Kazachy nad Rusy.40

Ruský ministr pro spolupráci se státy SNS A. M. Tuleev si také stěžoval, že Kazachstán se neustále vyhýbá řešení otázky spojené se zakládáním rusko-kazachstánských společných podniků, finančních a průmyslových skupin, zatímco existovaly neomezené příležitosti pro zahraniční kapitál ze západu. Diametrálně odlišné názory ruské a kazachstánské strany se týkaly především privatizace půdy. V Kazachstánu bylo rozhodnuto půdu vůbec neprivatizovat. Za tímto rozhodnutím bylo zjištění, že privatizace půdy by byla výhodná především pro ruské zemědělce, zatímco by přinesla málo Kazachům, kteří se zabývají převážně chovem dobytka. Především v severním Kazachstánu by privatizace půdy dala Rusům kontrolu nad značnými plochami. Tak by ruští zemědělci získali podstatnou ekonomickou autonomii a byly by vytvořeny překážky budoucímu plánovanému osidlování severního Kazachstánu Kazachy.41 Soukromé vlastnictví půdy se tedy stalo další spornou otázkou vzájemných vztahů.

Teprve v ústavě z roku 1995 bylo stanoveno, že půda může být ve specifickém případě, určeném legislativou, v soukromém vlastnictví, zatímco bohatství a přírodní zdroje zůstávají ve výhradním vlastnictví státu.42

Nový zákon o půdě byl vydán v prosinci 1995. Podle něho zemědělci mohli získat právo na trvalé užívání půdy, ale půda i nadále zůstávala státním majetkem. Navíc z trvalého užívaní půdy byly zákonem vyňati cizí občané. Rusové žijící v Kazachstánu, kteří by si zvolili ruské občanství, by tedy ztratili právo i jen na dlouhodobý pronájem půdy, měli by nárok pouze na dočasné držení půdy s povinností platit z ní poplatky.43

Snad nejzásadněji se na vzájemných vztazích obou států podepsala otázka dvojího občanství, které Rusko požadovalo pro ruské obyvatelstvo Kazachstánu. Na začátku května roku 1991 vstoupil v platnost zákon o občanství, který garantoval občanství jenom těm, kteří žili v republice alespoň 10 let a uměli státní jazyk.44 Ústava z roku 1995 unifikovala normy občanství, které bylo přiznáno všem bez rozdílu.45 Rusko však požadovalo zavedení institutu dvojího občanství pro Rusy žijící v Kazachstánu.

Ochrana práv ruských občanů v blízkém zahraničí a pokusy zaručit jim dvojí občanství, se postupně v průběhu roku 1993 a 1994 staly oficiální politikou Ruska. Tato politika byla v Kazachstánu chápána jako pokus o destabilizaci nového nezávislého státu a o vyvolávání národnostního napětí. Kazachstán považoval ruskou politiku v této oblasti za vměšování do vnitřních záležitostí suverénního státu a rozehrávání “ruské karty” s cílem realizace neo-imperiální politiky. Kazachstán argumentoval tím, že většina států světa se staví záporně k institutu dvojího občanství, které je spíše výjimkou než pravidlem v mezistátních vztazích a dále tím, že úsilí komise pro mezinárodní právo při OSN je namířeno spíše na zmenšení počtu případů dvojího občanství.46

Strach kazašského vedení ze zavedení dvojího občanství pro skoro polovinu obyvatelstva byl pochopitelný, tento akt by se mohl stát silným destabilizujícím faktorem a byl by snadno zneužitelný k narušení suverenity Kazachstánu. V neposlední řadě by takové množství občanů cizího státu žijících v Kazachstánu podkopalo samy základy národního státu.

Pro Rusko bylo naopak akceptování dvojího občanství ze strany Kazachstánu zárukou, že Kazachstán zůstane strategicky svázán s Moskvou, jelikož přibližně polovina jeho občanů by se stala zároveň i občany Ruska. Kromě toho ochrana vlastních občanů v Kazachstánu by byla pro Rusko dostatečným ospravedlněním pro případný ekonomický i politický nátlak nebo i pro vojenské akce proti Kazachstánu. Rusko také doufalo, že se zavedením dvojího občanství by se zlepšily podmínky ruské diaspory v Kazachstánu a tím by se snížila jejich emigrace do Ruska.

Nedůvěra Kazachstánu pramenila dále z toho, že cílem Ruska často nebyla skutečná starost o svoji etnickou diasporu, což by bylo normální a zákonné pro každý stát, ale spíše snaha o využívání této diaspory pro realizaci svých ambicí. Oficiální politika Ruska vycházela z toho, že Rusové v blízkém zahraničí byli považováni za ruské občany, a tak na jejich ochranu mohlo Rusko použít všechny prostředky, včetně vojenských. Kozyrev již na konci roku 1992 vystoupil s prohlášením, že v extrémních situacích počítá s využitím silových metod řešení problémů, a to jak ekonomických, tak i vojenských. Ve vojenské doktríně Ruska z roku 1992 bylo mezi možné závažné existující i potenciální zdroje vojenské hrozby zvenčí, zahrnuto i “potlačování práv, svobod a zákonných zájmů občanů RF v zahraničí”.47

Ze strany Ruska docházelo také ke spojování ekonomické politiky ve vztahu ke státům SNS s ochranou ruskojazyčného obyvatelstva těchto zemí. V ekonomických rozhovorech byl často přítomen tento aspekt. Ruská strana prohlásila, že rozhovory o poskytnutí úvěrů se budou vést jen s těmi státy, které uzavřou s Ruskem smlouvu o migraci, o materiální kompenzaci přesídlenců a dále s těmi státy, které uzavřou dohody o dvojím občanství.

Uklidnění v této oblasti vzájemných vztahů přinesly až 20.1.1995 podepsané smlouvy o problematice občanství: “Smlouva mezi RK a RF o právním statusu obyvatel RK, trvale žijících na teritoriu RF a obyvatel RF trvale žijících na teritoriu RK”.48 V této smlouvě se obě strany zavázaly vytvořit podmínky pro občany druhé strany žijící na jejich území, které se měly co nejvíce podobat podmínkám, které mají vlastní občané. Tito občané sice nemohli volit ani být voleni v zemi, kde žijí, ale mohli zaujímat pozice v místní administrativě. Dále jim byl smlouvou zaručen přístup na školy obou zemí, smluvně byl také chráněn soukromý majetek a zajištěna účast v privatizaci v zemi trvalého bydliště.49 Druhým dokumentem byla “Dohoda mezi RK a RF o zjednodušení získání občanství občanů RK, kteří chtějí trvale žít v RF a občanů RF kteří si přejí trvale žít v RK”, která zjednodušovala podmínky získání občanství a upřesňovala nutné formality pro získání občanství.50 Těmito smlouvami byl v zásadě právně upraven proces získávání občanství. Ani poté však nebyl problém vyřešen, smlouvy byly ruskojazyčným obyvatelstvem Kazachstánu chápány jako nedostatečné a neřešící jejich situaci. Představitelé ruských politických organizací v Kazachstánu tvrdili, že ratifikace těchto smluv nezastaví emigraci z Kazachstánu. Námitky oponentů smluv zpomalily ratifikační proces a smlouvy byly ratifikovány až v roce 1997.51

K vytváření nestability napomáhaly i ruské hromadné sdělovací prostředky, ve kterých byla podporována idea o diskriminaci ruského jazyka a obyvatelstva. V ruském tisku se periodicky objevovaly publikace, ve kterých se psalo, že severní oblasti Kazachstánu, kde je kompaktní osídlení ruského obyvatelstva, jsou vlastně původně ruské a do Kazachstánu se dostaly čistě náhodou, vinou bolševiků. Šlo především o neoficiální ruské nároky na polovinu Uralské, Kustanjské a Pavlodarské oblasti a dále skoro celý Sever Kazachstánu a Východní kazachstánskou oblast.52 Ruští nacionalisté - od Solženicyna po Vladimira Žirinovského, kteří vyrostli v Alma-Atě - považují hranice mezi oběma zeměmi za umělé a dočasné a obvykle se o tomto regionu vyjadřovali jako o “jižní Sibiři”53

Již v roce 1990 známý ruský spisovatel Solženicyn publikoval pamflet, ve kterém navrhoval aby Rusko, Ukrajina a Bělorusko vytvořily společný stát. Ve vztahu ke Kazachstánu Solženicyn navrhl dvě možná řešení, a to buď celkovou anexi Kazachstánu Ruskem, anebo rozdělení Kazachstánu na nezávislý jih a sever zahrnutý v ruském státě. I později se v tisku objevovaly články autorů, kteří neuznávali teritoriální celistvost Kazachstánu a existující společnou hranici.

Ve vzájemných vztazích docházelo k politizaci problému ruskojazyčného obyvatelstva. Etnická složka v ruské politice zatížila vzájemné vztahy obou států a byla využívána k politické manipulaci s cílem nátlaku na Kazachstán. Zdrojem využívání etnického faktoru v ruské politice však často nebyly  oficiální kruhy, ale nejednoznačné vnitřní procesy a boje, které probíhaly na ruské vnitřní politické scéně, kde docházelo ke sporům mezi vládnoucí elitou a k boji politických sil. Přesto Kazachstán nemohl tato prohlášení ignorovat.

Veškeré výše zmíněné spory a problémy zvyšovaly napětí v kazachstánské společnosti, což mělo, společně s neuspokojivou sociální a ekonomickou situací, za následek emigraci ruskojazyčného obyvatelstva. Podle Kazachstánské pravdy ztratil Kazachstán díky emigraci v letech 1992-1996 730 000 lidí.54 V květnu 1997 však Nazarbajev tvrdil, že z Kazachstánu od získání nezávislosti vycestovalo 2,3 milionů lidí, podobná čísla uvádějí i ostatní ruské zdroje.55 Tyto nesrovnatelnosti v publikovaných datech však nic nemění na faktu, že emigrace je masovým jevem a zahrnuje především ruskojazyčné obyvatelstvo.

Celkově lze říci, že politika Kazachstánu vedla ke značnému zmenšení podílu ruského obyvatelstva Kazachstánu, z přibližně 40% v roce 1990 na 36,4% v roce 1994 a na 32,2% v roce 1997.56 Emigrace dosáhla svého vrcholu v roce 1994 a poté se začala snižovat, převážně z toho důvodu, že ti, kteří byli schopni Kazachstán opustit, to již udělali. V roce 1996 se množství Rusů, kteří odjeli z Kazachstánu zmenšilo ve srovnání s rokem 1994 3,2x.57 I v roce 1997 však pokračovala emigrace ruského obyvatelstva a v porovnání s rokem 1996 dokonce narostla. Přes silnou emigraci však Rusové, spolu s ostatními slovanskými obyvateli Kazachstánu, kteří se identifikují jako ruskojazyční, tvořili v roce 1997 40% obyvatel Kazachstánu.58 Emigrace se týkala především těch příslušníků ruské diaspory, kteří se narodili v Rusku a do Kazachstánu přišli převážně z profesních důvodů. Šlo často o vzdělané lidi, kteří žili ve městech. Ti opouštěli Kazachstán nejčastěji, jelikož byli do společnosti méně integrováni a díky vysoké kvalifikaci mohli najít uplatnění jinde. Existuje však ještě jedna skupina, která je početnější a skládá se z ruských rodin žijících v Kazachstánu několik generací. Tito lidé, žijící především ve venkovských oblastech na severu země, většinou emigrovat nechtěli. V roce 1994 provedený sociologický výzkum Informačního a analytického centra Kazachstánu ukázal, že mezi emigranty je 23% obyvatel z měst a jen 7% z venkova.59

Důvody emigrace ruskojazyčného obyvatelstva byly nejednoznačné, za nejvěrohodnější příčiny bylo považováno zhoršení sociálně-ekonomické situace země a korupce moci. Poté následoval nacionalismus a národnostní politika, ztráta sociálního a národnostního konsensu a stability.60 Anketa s 5,7 tisíci lidí, kteří opouštěli Kazachstán, provedená Státní komisí RK pro statistiku a analýzu v roce 1994, ukázala, že základním důvodem a příčinou odjezdu v roce 1994 byly obtíže ekonomického charakteru, a to jmenovitě rychlý růst cen a drahota (45,9%), nespokojenost s výdělkem (34,6%), špatné zabezpečení potravinami (19,7%). Dalšími příčinami byla chybějící perspektiva v zaměstnání a nespokojenost s podmínkami bydlení. Okolo 80% respondentů opouštělo Kazachstán s lítostí a při stabilizaci ekonomické situace a při stabilním příjmu by neodjeli.61

Publikované důvody emigrace ruskojazyčných obyvatel z Kazachstánu se však značně liší v závislosti na tom, zveřejňuje-li je kazachstánská strana, která emigraci zdůvodňuje především ekonomickými důvody, nebo ruská strana, která za vším vidí naopak národnostní útlak. Pravdou však zůstává, že v období ekonomické krize v Kazachstánu sociální problémy získávaly často etnický charakter a to způsobovalo vznik quazi-problému etnické segregace. Na druhou stranu je očividné, že ekonomické problémy nebyly jedinou příčinou emigrace, jelikož stovky tisíc lidí odjížděly do Ruska, tedy do země, která se sama nacházela ve značné ekonomické krizi a navíc byl i její politický vývoj málo předvídatelný.62 V letech 1994-1995 k příčinám emigrace z Kazachstánu přibyly i politické důvody v souvislosti s autoritativními tendencemi ve státním řízení (rozpuštění parlamentu 1993 a 1995, referendum o prodloužení pravomocí prezidenta v roce 1995 a manipulované volby v březnu 1994).

Pro Kazachstán byla emigrace ruskojazyčných obyvatel na jedné straně vítanou změnou neuspokojivé demografické situace ve prospěch Kazachů, na druhé straně však země ztrácela nejvzdělanější složku obyvatelstva a specialisty, které mnohdy nebyl nikdo schopen nahradit. Důsledky masové emigrace pro kazachstánské hospodářství však nejsou v kazachstánské literatuře důsledně zpracovány.

Také Rusko se s problémem migrace v neuspokojivé ekonomické situaci jen těžko vyrovnávalo. Rusko trpělo nedostatkem pracovních příležitostí a bytů a záplavu ekonomických přistěhovalců ze Střední Asie si převážně nepřálo.63 I proto se moskevská vláda, ve snaze zmírnit obavy Rusů za hranicemi, snažila jednotlivé republiky přimět, aby ruskojazyčným občanům zajistily právo na dvojí občanství a vlastní jazyk.64

V Rusku stoupala nespokojenost s neochotou Kazachstánu spolupracovat v otázce ruskojazyčného obyvatelstva. Tato nespokojenost vyústila k radikálnímu rozhodnutí o rozmístění kozáckých jednotek podél rusko-kazachstánské hranice v lednu 1997. Kozáci především kontrolovali doklady příchozím do Ruska z Kazachstánu.65 Do té doby však Rusko vycházelo z principu otevřených hranic s Kazachstánem. Tato jednostranná akce vyprovokovalo rozhořčenou reakci Almaty, do Ruska byly zaslány četné protesty.

Status etnických Rusů v Kazachstánu byl a i v budoucnu bude předmětem zvýšeného zájmu ze strany Ruska. V minulosti mnohokrát značně zatížil a zkomplikoval vzájemné vztahy obou států a bohužel v roce 1997 se nedalo říci, že se na obzoru rýsuje řešení přijatelné pro obě zainteresované strany, naopak stále existovalo více nevyřešených, než těch vyřešených otázek.

Zpracováno v roce 2000

Poznámky ke kapitole č. V: Problemtaika ruské menšiny v Kazachstánu

1, Rustem, K. Kadyrzhanov, Inter-ethnic Processes in Kazakhstan and Their Impact on State-building and Security, In: The Development of the Soviet Successor States tamtéž, str. 34

2, Tak se například Omsk a Rubcovsk staly součástí  Ruska a Petropavlovsk s Usť-Kamenogorskem součástí  Kazachstánu.

3, Kubizňák, L., Zunová, L., Kazachstán. Slibný hospodářský prostor také pro české podnikatele, In: Hospodářské noviny, 14.2.1996, str.8

4, Kazachstán doufá v baby boom, 18.8.1999, Monitoring servis ČTK.

5, Údaje o počtu obyvatel se z různých zdrojů liší

6, Brusina, O. I., Vlijanie etničeskogo faktora na stabilnosť v Kazachstane, In: Rossija i Kazachstan stenogramma naučno-praktičeskoj konferencii, 1995, Moskva, str 130.

7, Například 70% výroby elektrické energie, prakticky veškerá těžba a zpracování uhlí a černého kovu. Rozkládají se tam také významné obilnářské oblasti.

8, Brusina, O. I., Vlijanie etničeskogo faktora na stabilnosť v Kazachstane, tamtéž, str. 131

9, Toto město se již podruhé ocitlo ve středu zájmu. V 50. letech Chruščov, tehdejší Akmolu, přejmenoval na Celinograd a udělal z ní centrum své kampaně na zúrodnění kazašských stepí. Kryzánek, L., Na Astanu si políčil už Chruščov, In: Mladá Fronta DNES, 29.června 1999, str.9

10, Rybář, J., Kazachstán stěhuje své hlavní město, ale skepse zůstává, In: Mladá Fronta Dnes, 5.11.1997

11, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 101

12, Astana však nemá téměř žádnou infrastrukturu potřebnou ke spravování země o rozloze západní Evropy. Výpadky v dodávkách elektřiny nejsou žádnou vzácností a přerušovány jsou i dodávky plynu a vody. Kryzánek, L.,Stepní městečko Astana chce být světovou metropolí, In: Mladá Fronta DNES, 29.června 1999, str.9

13, Analýza údajů Goskomstata o počtu Rusů a Kazachů v jednotlivých odvětvích národního hospodářství ukázala následující: V průmyslu je Rusů 2,34x více než Kazachů, ve stavebnictví 1,97x, v dopravě 1,6x atd. Sociologický výzkum provedený v podnicích v Alma-atě ukázal, že podíl ruských pracovníků činí 58,8% a Kazachů 21,3%, mezi hlavními specialisty je 68,1% Rusů a 15,1% Kazachů, všude ve specializovaných nebo vedoucích profesích mnohonásobně počet Rusů převyšuje Kazachy. Kazaši převládají v oblasti vzdělávání, zdravotnictví a v zemědělství. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rossija i Kazachstan, tamtéž, str.220

14, Tishinkov, V., The Russians are Leaving Central Asia and Kazakhastan, In: Ethnicity, nationalism and conflict in and after the Soviet Union, 1997, London, str. 121

15, Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 220

16, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 108.

17, Kryzánek, L., Ruská menšina, tíživý problém Kazachstánu, In: Mladá Fronta DNES, 13.4. 2000

18, V první ústavě Kazachstánu bylo obsaženo ustanovení o prioritě titulárního kazašského národa.

19, Rustem, K. Kadyrzhanov, Inter-ethnic Processes in Kazakhstan, In: The Development of the Soviet Successor, tamtéž, str.32

20, Apenov, M., Gladov, A., Dějstvitelnosti a prognozy, In: Mysľ, Moskva, č.10, 1994, str. 44-51.

21, Lukášek Libor, Republika Kazachstán na počátku nové cesty, In: Mezinárodní politika 9/98, str. 23.

22, Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 217

23, Guboglo, M.N., Etnopolitičeskaja situacija v Kazachstane v predstavlenijach ego graždan, In: Kazachstan: realii i perspektivy nezávisimogo razvitija, Moskva, 1995, str. 273

24, První ruská veřejná organizace, která otevřeně proklamovala ruskou národní ideologii bylo národně patriotické hnutí Pamjať, tato organizace vznikla již v polovině 70. let za účelem podpory restaurace historických budov později se stala účastníkem politického života.

25, Kazaši oživují kozácké tradice, 21.12.1994, ČTK Monitoring servis

26, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 26

27, Je však nutné počítat s tím, že jestliže vznikne problém separatismu na severu Kazachstánu a bude iniciováno oddělení těchto oblastí od Kazachstánu a jejich připojení k Rusku, tak se to odrazí i na samé RF. Prudce se změní vztahy mezi Kazachstánem a Ruskem, nepředvídatelná bude situace na jižních hranicích.

28, Tishinkov, V., The Russians are Leaving Central Asia and Kazakhastan, In: Ethnicity, nationalism and conflict, tamtéž, str.133

29, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 23

30, Constitution of The Republic of Kazakhastan, čl. 7, http://www.president.kz/main/mainframe.asp?Ing=en

31, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy i migracionnaja situacija v Centraľnoj Azii, redakce Vitovskaja Galina, Moskva, 1998, str. 71

32, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 102

33, Statistiky Goskomstatu za 1994 ukazují, že v předškolních zařízeních republiky se v kazašském jazyku vychovává 26 511 dětí, a rusky 478 490. Ve všeobecně vzdělávacích školách se kazašsky učí 806,1 tisíc žáků a rusky 1 033,9. Na vysokých je to 189 416 studentů v ruském jazyce a 77 243 v kazašském. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 218

34, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy, tamtéž, str. 70

35, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy, tamtéž, str. 71. Podle údajů Goskomstata za rok 1994, podle kterých bylo v roce 1993 v RK vydáno 1 159 knih a brožur, z nichž v kazašském jazyce vyšlo 522 tiskovin. Vydává se 1 044 periodik, z nich kazašsky vychází 262, rusky 396, kazašsky a rusky 357, v dalších jazycích 29. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str. 219

36, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 101

37, tamtéž, str. 137

38, V roce 1993 bylo zaregistrováno 238 televizních nebo rádiových vysílacích stanic, z nich vysílají kazašsky 2, rusky 9, kazašsky a rusky 171 a v dalších jazycích 56. Abdigalie Berik, Russkie v Kazachstane: reaľnye problemy i mify, In: Rusko a Kazachstán, tamtéž, str.219

39, Mezi inženýry bylo 67% Rusů a 14,3 Kazachů, mezi specialisty 68,1% Rusů a 15,1% Kazachů, na úrovni ředitelů 59,5% Rusů a 18% Kazachů. Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 105

40, tamtéž, str. 106

41, tamtéž, str. 107

42, Constitution of The Republic of Kazakhastan, čl. 6, http://www.president.kz/main/mainframe.asp?Ing=en

43, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str.136

44, tamtéž, str. 32

45, Constitution of The Republic of Kazakhastan, čl. 10, http://www.president.kz/main/mainframe.asp?Ing=en)

46, Kasenov, U., Po tu storonu paternalizma: izmenenie otnošenija Rossii k svoim byvšim satelitam, In: Rossija i Kazachstan stenogramma naučno-praktičeskoj konferencii, 1995, Moskva, str. 228

47, Osnovnyje položenija voennoj doktriny RF, in: Izvestija, 18.1. 1993

48, Mansurov, T.A., Kazachstan i Rossija: suverenizacija, tamtéž, str. 192

49, Dogovor meždu RK i RF o pravovom statuse graždan RF, postojanno proživajuščich na teritorii RK, i graždan RK, postojanno proživajuščich na teritorii RF, In: Kazachstansko-rossijskie otnošenija 1991-1995 gody. tamtéž, str .216, 217

50, Dogovor meždu RK a RF ob uproščennom porjadke priobretenija graždanstva graždanam RF, pribivajuščimi dlja postojannogo proživanija v RK, i graždanam RK, pribivajuščimi dlja postojannogo proživanija v RF, In: Kazachstansko-rossijskie otnošenija, tamtéž, str. 221, 222

51, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 132

52, Kasenov, U., Po tu storonu paternalizma, In: Rossija i Kazachstan, tamtéž, str. 230

53, Etničtí Rusové houfně opouštějí Kazachstán, 10.2.1995, Monitoring ČTK.

54, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 112

55, http://freenet.kg/jornal/n4/JRNAL4.htm, Sadovskaja Elena Jurevna, Vněšnaja migracija v Republike Kazachstan v 1990-oe gody, Publikováno v Centrální Asie a kultura světa, (4)/1998, Institut kultury světa Střední Asie, Biškek, 1998

56, http://freenet.kg/jornal/n4/JRNAL4.htm, Sadovskaja Elena Jurevna, tamtéž

57, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy, tamtéž, str. 70

58, Kazašská realita je taková, že podle údajů Goskomstatu v první polovině roku 1994 zesílila tendence výjezdu obyvatel za hranice republiky. Do RF vycestovalo 151,2 tisíc lidí, což je 91,6% celkového počtu lidí, kteří opustili Kazachstán do zemí blízkého zahraničí. Z tohoto počtu tvořili Rusové 74,4%, Kazaši 2,4 % a Němci 4%. Panorama, 5.11.1994

59, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str.116

60, Tarakov, L., Nacionaľnye menšinstva Kazachstana: sostojanie i perspektivy, In: Sovremennye etnopolitičeskie processy, tamtéž, str. 72

61, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str.113-116, and Guboglo, M.N., Etnopolitičeskaja situacija v Kazachstane, In: Kazachstan: realii i perspektivy, tamtéž, str. 275

62, http://freenet.kg/jornal/n4/JRNAL4.htm, Sadovskaja Elena Jurevna, tamtéž

63, Mocenské struktury RF se začaly problémem Rusů za hranicemi seriózně zabývat až v srpnu 1994, kdy byla založena speciální vládní komise pro podporu Rusů za hranicemi. Jejím předsedou se stal vicepremiér Šachraj, který za hlavní smysl existence této komise označil formování ruské diaspory v blízkém zahraničí. Komise sice nezakazuje návrat ruským občanům, kteří se octli po rozpadu SSSR za hranicemi své vlasti, avšak její představitelé se vyjádřili ve smyslu, že je lepší pokusit se udržet lidi v místě jejich bydliště v blízkém zahraničí, než řešit jejich přesídlení do Ruska a potíže spojené s hledáním bydlení a práce pro tyto přesídlence. Politika komise spočívá ve výzvách k adaptaci a integraci do společnosti a ekonomického života. Sekretář vládní komice prohlásil, že komise pracuje dvěma způsoby: snaží se o konsolidaci společenství Rusů ve státech blízkého zahraničí a dále o ekonomickou stimulaci ruské diaspory. Koordinátorem činnosti komise je Ministerstvo v záležitostech národnostních a náboženských. Problémem je, že komise neformuje a nerazí žádnou trvalou politiku, pouze vkládá naděje na úspěch reforem v blízkém zahraničí. Šaškova, O., Pasynki Rossii, In: Rossija i musulmanskij mir, č.2 (44),1996, str. 57 až 59

64, Středoasijské republiky se brání objetí Moskvy, 22.4.1994, Monitoring ČTK.

65, Alexandrov Mikhail, Uneasy Alliance, tamtéž, str. 141



Reakce na článek