Kultura


Günther Grass, Ein weites Feld, (v češtině Širé pole v nakl. Atlantis)

Václav Černý

"Sjednocené Německo podle mého nepřineslo nikdy nic jiného než neštěstí a katastrofy. Dokladem toho je jak Druhá tak Třetí říše." Podle Grasse Osvětim navždy znemožnila vytvoření sjednoceného německého státu, protože důsledkem "Velkého Německa" byla židovská genocida. Panu Hansgerdu Schulzovi se to nezdá být přesvědčivé, píše: Hrůzy, ke který došlo v Osvětimi, nezavinila prý velikost Německa, ale Hitler a jeho zločinný režim.

Ano, souhlasím – zločinnost režimu není důsledkem velikosti státu (či početnosti národa), ale obojí, velikost státu i zločinnost režimu je důsledkem imperialismu, nikoli ovšem imperialismu jako "nejvyššího stádia kapitalismu", ale imperialismu bez souvislosti s kapitalismem (tedy i států, v nichž se kapitalismus z nějakých důvodů nevyvinul). Může jít o velikost pouze relativní – "Velká Albánie" , abych uvedl příklad skoro aktuální – nikdy nebude velmocí, stejně jako jí byla jen ve velmi relativním smyslu Velká Morava.

Nebezpečná je už samotná představa jiného než kulturního sjednocení národa. Není samozřejmě možný národ jako dispersní jednotka bez vlastního národního prostředí, ale docela dobře si lze představit fungující kulturní společnost mnoha národů rozdělenou do "štetlů" (nebo, chcete-li ghet); ostatně tak přece vypadala ona velebená česko-německo-židovská pospolitost v Praze a podobné pospolitosti v různých částech světa (cařihradská turecko-arménsko-řecká, tbiliská gruzínsko-arménsko-ruská, sarajevská srbsko.chorvatsko-moslimsko-sefardská). Pravda, většinou – a možná ve všech případech– skončily špatně, ale nebylo snad hlavním důvodem jejich špatného konce to, že se některá z jejich složek chtěla stát "velkou" nebo se s nějakou nejbližší velkou spojit a stát se hegemonem takové mnohonárodní pospolitosti? Zločinný režim byl pak zřejmě důsledkem a nikoli příčinou – aspoň ne bezprostřední.

Souhlasím s panem Grassem, že velkého národa bychom se měli štítit jako jedovatého hada a myšlenku na jeho vytvoření bychom měli pranýřovat už v nějakém přikázaní Desatera: "Nebudeš usilovati o to, aby ses stal velkým národem!"

Velikost sama ovšem není proviněním, ale stigmatem, kterého se lze jen těžko zbavit – je to jakýsi druh dědičného hříchu, který na národě lpí a ponouká ho k násilí a k útlaku jiných, vesměs menších; řekl bych, že nacionalismus "menších" je vždycky obranný, kdežto velikost je vždycky hrozbou.

2. Integrace a desintegrace.

Na jedné straně se rozpadají impéria a na druhé vznikají nová soustátí. Někdejší pan ministr Dienstbier (ale sejde o osobu, všichni ministři zahraničí smýšlejí stejně!) se tázal, má-li být pro nás vzorem rozpadající se Východ nebo sjednocující se Západ. Dobrá otázka - malé dítě ji správně zodpoví. Dospělému však vrtá v hlavě pochybnost: Má to snad znamenat, že integrace je vždycky pozitivní? To pan ministr snad říci nechtěl. Je totiž demokrat a demokracie znamená především rovnost práv. a právo na svobodné rozhodování je z nich nikoli nejmenší. Integrace, v níž pan ministr právem vidí příslib do budoucna, je založena především na rovnoprávnosti a dobrovolnosti. Ovšem že jde hlavně o ekonomickou kooperaci, ale její výhodnost pro všechny zúčastněné je nutnou podmínkou.

Jenže to nejsou zásady, na nichž stojí impéria.

Svatý Augustin a po něm jeden politik, na něhož dnes není moc oportunní se odvolávat, v tomto případě však měl naprostou pravdu (a ta se, jak už je vlastností pravdy, obrací teď proti jeho dílu) pravil: Chceme-li se spojit, musíme se napřed rozdělit. To je pravda přímo triviální, ba axiomatická.

Nemusíme si proto připadat rozpolcení, držíme-li palce snahám republik bývalého Sovětského svazu o dosažení nezávislosti a zároveň i integračním tendencím v Evropě. Není v tom rozpor. Jde o dva kroky, z nichž první nelze vynechat, má-li být vůbec možné realizovat druhý. Dnešní procesy v Evropě by nebyly možné bez pádu Říše římské, Rakousko-Uherska a tisícileté Říše Hitlerovy.

A rozpad Sovětského svazu - ani Ruské federace (a teď v roce 2002 dodávám, co jsem si vždycky myslel: ani kteréhokoli jiného státu, včetně USA) - jej nezabrzdí, nýbrž naopak urychlí, neboť teprve po něm se otevře cesta ke skutečné integraci.

 

3. Konflikty civilizací

Prý profesor Samuel Huntington! Konflikty civilizací! Jako kdyby to nebylo totéž jako konflikty ras, konflikty ideologií, konflikty já nevím čeho, třeba doutnající spor mezi vegetariány a pojídači masa!

Jenže my nechceme jít za toleranci, tu považujeme za ideál, ale taky za poslední ústupek, který jsme ochotni udělat. Odřekli jsme se starozákonního příkazu vyhubit své odpůrce i s jejich dobytkem jako kleté a slibujeme, že jinak smýšlejícího na ulici nenakopneme, ba že ho dokonce pozdravíme, ale protože je vždycky nebezpečí, že patří k jiné civilizaci, pro jistotu pevněji sevřeme hůl.

V době mých dětských let před válkou bylo populární hovořit o žlutém nebezpečí. Teď se nám dveřmi vyháněná hesla vracejí oknem. Nemají náhodou antisemité pravdu? Patří-li k antagonistické civilizaci Arabové, co když k ní Židi patří taky? Dost dlouho přece spolupracovali na vytváření společné civilizace - např. ve Španělsku.

Takže Rusové jednají docela přirozeně, asi tak jako myši žerou sýr, když už déle než dvěstě let hubí Čečeny; boj mezi slovansko-ortodoxní a islámskou civilizací je sice smutnou, ale zcela legitimní záležitostí!

4. Milan Kundera

Kunderovi se podařilo vystihnout pravděpodobně největší nebezpečí v čemsi, co nazval imagologie - patrně chtěl řící imidžologie nebo ještě spíš imageokracie, ale to není koneckonců tak důležité - která nahrazuje cenzuru tím, že všechno dělá “zábavným” a “stravitelným”. Zdánlivě nezasahuje do obsahu sdělení, nýbrž pouze do jeho formy, ale už tím se jeví zlem a omezující diktaturou nejen v oblasti informace - to už jsem zakusil sám na sobě. Tahle vláda imageokratů opravdu přiškrcuje tok informací přibližně stejným způsobem - v důsledku - jako vláda ideologů, jejich cenzura je však ještě záludnější - oni totiž pracují nikoli zákazy, ale sponzorstvím, inzercí, atp.

Kdysi byl vtip: Přišel kardinál (tenkrát to byl Newman) k papeži: Skvělá nabídka, Svatý Otče, jsou ochotni platit církev, misie, atd. prakticky bez podmínek, jen jednu nepatrnou maličkost chtějí - aby se na závěr mše místo Ite missa est zpívalo Vacuum Oil Company.

Tenkrát, když se tenhle vtip vyprávěl, jsme ještě nevěděli, o čem je - bylo to někdy v roce 1948-49. Teď nám to pomalu začíná docházet.

I ten Kundera zná zřejmě ještě o hodně víc.

 

5. Nacionalismus

Existují pojmy nacionalismus, internacionalismus, kosmopolitismus a celá řada jiných, které se přilepují tu v pozitivním, tu v negativním smyslu, jsou jednou chválou, jindy nadávkou, a každý, kdo se snaží dodat jim konkrétní význam, činí tak vždy ze svého konfesionálního nebo utilitárního hlediska, používá jich jako argumentů k podepření své vlastní ideologie nebo k vyvrácení ideologie svého odpůrce, a nikoho nenapadne položit si otázku, zda nemají nějaký vlastní, reálný smysl. Při tom není pochyb o tom, že sama národnost jako komplex objektivních, neodmyslitelných a tedy nepřehlédnutelných rysů je objektivním faktem, který ovlivňuje všechny osobní postoje, hodnocení, mezilidské vztahy, morálku, instinktivní reakce, disposice k příjímání, chápání i realizaci politických, filozofických i vědeckých názorů, atd. atd. Projevuje se dokonce - a to je možná v poslední době ten nejtypičtější případ - i v negaci, v negativní reakci, ať už vědomé či nevědomé, na všechny tyto věci. Národnost je kategorie do té míry neodmyslitelná od kolektivu i jedince, že se projevuje charakteristicky dokonce i ve formách odmítání nacionalistické či šovinistické ideologie, ba i v projevech lhostejnosti k nim.

Národnost samozřejmě není záležitostí biologickou, není tedy vrozená, dědičná, nýbrž je zcela jednoznačně výsledkem výchovy. Není však ani součástí ideologie, jak by se mohlo zdát, protože obsahuje mnoho - a možná většinu - složek, které nejsou závislé na žádné převládající či přijaté ideologii; jsou to mnohdy jen prázdné ideologické skořápky bez obsahu, neuvědomělé, vězící hluboko v podvědomí. Dalo by se skoro říci, že to, co se projevuje vědomě, co člověk sám o své národnosti deklaruje, je klamání nebo aspoň sebeklam - jedinec svou národnost nedeterminuje, nýbrž je jí determinován, a to co do formy myšlení, výrazu i projevu, a tedy i co do obsahu pojmů, kontextů, jejich užití i psychologických reakcí na ně. To je příčinou obtížnosti komunikace, nikoli jazyk.

Všechno, co bylo dosud o "národnosti" řečeno, platí samozřejmě i o individualitě. Rozdíl je v tom, že národnost je hierarchicky nadřazeným pojmem (rozhodně nikoli bezprostředně nadřazeným a samozřejmě ani hierarchicky nejvyšším: jí jsou opět nadřazeny pojmy jako - v našem kontextu - "evropanství", "příslušnost do oblasti vlivu středomořské kultury", "světoobčanství" atp.

Zkrátka "národnost" (a jí podřazené i nadřazené pojmy) je reálným a objektivním odrazem bytí v kolektivu, který se projevuje vždy a pouze v kontrastu k jiné "národnosti" či k jiné hierarchicky nadřazené či podřazené kategorii. Přiřazení nějakého kladného či záporného hodnocení k ní je projevem ideologie a nemá nic společného s její podstatou. "Národnost" je kategorií historickou v tom smyslu, že se její obsah, rozsah i projevy mění v čase, protože však je atributem lidského kolektivního bytí, společnosti jako takové, vznikla se společností a pouze se společností může zaniknout. Ztratí-li jedinec svou národnost, neznamená to konec národnosti, nýbrž přechod k národnosti jiné. Vzhledem k tomu, že nejde o kategorii etickou, etické hodnocení takové změny národnosti patří opět do oblasti ideologie.

 

6. Překlady z málo rozšířených jazyků

Umělecké dílo je složitá struktura a kromě toho je samo také složkou celé řady struktur dalších. Úkolem překladatele je především reprodukovat strukturu překládaného díla prostředky vlastního jazyka, ale také zapojit je do struktury vlastní národní kultury, a to podle možnosti nikoli jako pasivní prvek, ale jako prvek činný, schopný v koncertu s ostatními působit na její vývoj. Z tohoto hlediska se musí v konkrétních případech řídit jeho výběr. Někdy ovšem jde o odpověď na momentálně existující "společenskou objednávku". Jindy opět jde o objednávku všeobecně pociťovanou, avšak nikoli aktuálně formulovanou. To je případ velké části tak zvaných orientálních literatur, zejména jejich klasických, to jest do všeobecného povědomí vešlých děl už uzavřených historických období. V evropských literaturách se obecně stává, že se některý klasik náhle dostane do popředí zájmu a jeho poznání se stane aktuální potřebou. Uvnitř orientálních literatur je tomu nepochybně také tak, ovšem charakter kontaktu mezi "evropskou" a "východní" kulturou jen zřídka umožňuje aby se takovéto "návraty" či "objevy" projevily v obou kulturních oblastech. (Ve skutečnosti ovšem nejde pouze o dvě kulturní oblasti, ale připusťme takovéto zjednodušení, když už jsme přiznali nějaký reálný obsah pojmům "Orient" a "Okcident".) Orient reaguje zpravidla čileji, ale bylo by jistě omylem, kdybychom tuto okolnost vykládali jen jako projev nadřazenosti Západu či Evropy - naše nezpůsobilost reagovat na takové podněty z Východu svědčí daleko spíš o naší neinformovanosti. Ovšem jsou tu i výjimky, které zřejmě závisí na intensitě toku informací.

Uveďme takovýto příklad: česká kulturní veřejnost byla donedávna pravděpodobně lépe informován o kulturním dění v bývalém SSSR než o dění v kterékoli jiné zemi. A došlo-li v Sovětském svazu k takové události, jako byly grandiózně organizované oslavy výročí řekněme Firdousího nebo Navójího či jiného orientálního klasika, který měl - z určitého hlediska - to štěstí, že se narodil na území SSSR nebo aspoň byl nějak spjat s kulturou některého sovětského národa, ohlas toho se donesl i k nám a v daném okamžiku vzrostl zájem o jeho poznání.

Jen výjimečně se ovšem přihází, že autor, jehož jubileum se slaví, je zároveň také v dané chvíli nějakým způsobem aktuální, ale o to v této souvislosti nejde, protože v kontextu naší národní kultury není žádný orientální klasik aktuální nikdy anebo je aktuální pouze potenciálně. Je totiž jisté, že kdyby se v době např. oživeného zájmu o zenový buddhismus na Západě objevila u nás v překladu některá z nejčastěji v této souvislosti citovaných děl, měla by pravděpodobně určitý ohlas, ale bylo by to projevem zájmu o Západ, nikoli o Východ. Tak tomu ostatně bylo prakticky vždy, kdy se u nás nějaký oživený zájem o orientální autory projevil - popularita Omara Chajjáma se k nám také rozšířila ze západní Evropy, a vydání českého překladu všech čtyřverší tomuto básníkovi připisovaných už patrně kromě určitého zklamání nepřineslo nic; pokud je u nás známo jméno Sa'dí, je to nejspíše díky Jeseninovi, který napsal, že prý "Sa'dí líbal jen na prsy", a nikoli díky českému překladu jeho Růžové zahrady - a tak podobně.

Můžeme se chlubit, co všechno bylo z orientálních literatur do češtiny přeloženo, rozhodně však se nemáme čím chlubit, jde-li o ohlas u čtenářů, a tím méně o působení na vývoj naší národní kultury. Snad v minulosti - takový Vrchlický možná (možná!) ještě přijímal své orientální autory bezprostředně, po něm však už je každý - snad s výjimkou několika orientalistů - přijímá jen zprostředkovaně.

Dá se snad v takovém případě hovořit o nezájmu? Neřekl bych. Své dva tisíce čtenářů - a náklady nebývají o moc větší - zatím našlo každé uveřejněné dílo. Čtenáři tedy na tom, zdá se, vinu nenesou - naopak, lze se jen obdivovat jejich vytrvalému dožadování se nových a nových překladů. Stále jako kdyby čekali na jakési zjevení, které ne a nepřichází.

Nebo snad je vina v autorech a dílech samých? Jsou snad nadměrně idealizováni neorientovanou, nekompetentní kritikou východní, takže se k nám jen donesly ohlasy o gigantické velikosti čehosi, co ve skutečnosti veliké není? Podléháme tedy pouhé iluzi? Úvahy tímto směrem by nás nepochybně přivedly na scestí představ o evropské nadřazenosti. Nikoli, východní kritici (a ostatně ani evropští orientalisté) nebyli hlupáci. Naopak, byli - a jsou - to lidé nesmírně znalí a dokonale způsobilí rozeznat dobré od špatného, a označují-li něco za nejlepší, pak mají zcela jistě pravdu. a vzhledem k tomu, jak brzy byli schopni pochopit oni vrcholné jevy v naší evropské kultuře, nejde jistě ani o žádné nepřeklenutelné rozdíly v psychologii či estetickém vnímání.

Pak tedy je třeba hledat chybu především v překladatelích, vydavatelích, popularizátorech, prostě v těch, kdo poznání orientální literatury zprostředkují - buď nesprávně reprodukovali strukturu díla nebo je nesprávně zapojili do struktury své národní kultury.

Takto formulováno to ovšem zní jako soud, a je pochopitelné, že o žádný soud nemůže jít - není přečinů a není viníků, jsou pouze samé záslužné činy a dobré úmysly. Je tedy třeba se zamyslet, není-li chyba obsažena už někde v teoretických východiscích. Pokusme se je shrnout.

Patrně by měla platit i v překladech z východních literatur zásada, že kde si autor ukládá přísný řád, musí si jej uložit i překladatel. Uvolnění formy znamená přece nutně i zkreslení myšlenky. Podřizování se kánonům domácí poetiky - čímž se zpravidla myslí současně platným kánonům - a v našem konkrétním případě to zpravidla znamená přiblížení prostotě a jímavosti charakteristické obecně pro českou lidovou píseň. Jenže orientální básníci ve své většině nebyli písničkáři a jejich poezie je vším jiným než spontánním výtryskem citu. Na první pohled je všechno samá učenost a rétorika, z níž se musí hluboká myšlenka, prožitek, záblesk citu teprve dolovat. Nikoli rýžovat, těch zrnek zlata je tam přece jenom víc, a to, co je mimo ně, není hlušina, nýbrž krásné a samy o sobě cenné etuje. Předkládat čtenáři jen vlastní obsah vyloupnutý z rétoriky - to ovšem není překlad, nýbrž výklad, který si čtenář ochotně udělá sám, pokud ovšem ho dílo upoutá - koneckonců třeba i svou vnější krásou. Nedopátrá-li se všeho, nebude na tom o mnoho lépe než překladatel, ba ani než původní velice zkušený čtenář. Ale proč bychom i u klasické poesie neměli připustit to, co platí o moderní, že totiž "básnické hádanky nejsou kladeny proto, aby byly uhodnuty, ale aby básnicky působily právě svou záhadností; asociační proces, jejž báseň-hádanka navodí v mysli čtenářově, může u čtenáře vést k jiným výsledkům, než jaké subjektivně předpokládal básník, a výsledky tyto mohou také být u různých vykladačů různé." (J. Mukařovský),

Zúčastnil jsem se jedné debaty, v níž kdosi vehementně hájil stanovisko, že český básnický jazyk je natolik vyvinutý a poetické formy do té míry ustálené, že se překladatel dopouští chyby, pokouší-li se překládat "formou a rozměrem" originálu; prohřešuje se tím prý proti duchu češtiny. Český básnický jazyk je sice krásný a dokonalý, ale rozhodně není uzavřený, jeho vývoj není ukončen - a nebude ukončen nikdy, pokud bude čeština živým jazykem. Vnášet do něho nové prvky (nebo snad realističtěji řečeno: oživovat v něm staré, pozapomenuté prvky, protože co je nové? Skoro všechno už tu bylo) lze tedy těžko považovat za jednání proti duchu jazyka - pokud se ovšem nesáhne na sám jeho základ, ale to už přece vede k nesrozumitelnosti, tím přece končí poezie, a tím spíš překlad?

A o tom, do jaké míry jsou ustálené básnické formy, si uděláme nejlepší představu, podíváme-li se na českou poesii zblízka - každý básník formu teprve hledá nebo vytváří, formy, rozměry a intonace veršů jednotlivých básníků se liší, každý se uchyluje k tomu, co mu nejlépe vyhovuje - proč by si právě překladatel měl v tomhle klást nějaké meze? A proč by právě on, prostřednictvím básníka, kterého překládá, nemohl přinášet něco nového i této oblasti? Samozřejmě že ne všechno má stejné šance se ujmout, samozřejmě záleží a schopnostech, vkusu, talentu překladatele, ale to přece právě znakem překladatelství jako umění!

Překladatel - orientalista většinou také sám vybírá, co bude překládat, a rozhoduje, zda se to či ono dílo hodí v dané chvíli do kontextu vlastní národní kultury. Tím vlastně svým způsobem spolurozhoduje o jeho osudu: původní tvůrce se snaží vyslovit něco, co dosud nebylo nikým vysloveno, a úkolem překladatele je takový umělecký čin nově realizovat v jiném jazyce - i nejgeniálnější Shakespearovo drama je totiž pro člověka, který neumí anglicky, pouhým sledem zvuků či písmen, a teprve v překladu se pro něho stává uměleckým dílem. Jenže Shakespeare je Shakespeare - o tom každý slyšel a každý od něho umělecké dílo očekává, překladatel orientalista však je mnohdy nucen i tuhle dobrou pověst pro "svého" autora teprve vytvořit. To ovšem vyžaduje v první řadě spolehlivé zakotvení ve vlastní národní kultuře a přesnou orientaci v jejích potřebách a tendencích. a samozřejmě také intuici, nebojme se to nazvat: intuici originálního tvůrce.

 

7. Budoucnost pro Rusko

Především se mi jeví jako zcela nezbytný rozpad impéria. Rusko jako imperiální velmoc prostě přestane existovat. Ať už tou či onou formou, jednotlivé svazové a významnější autonomní republiky se oddělí či nabudou suverenity a nezávislosti na metropoli, vznikne něco jako commonwealth, a Rusko zůstane Ruskem v etnickém smyslu - část východní Evropy obydlená Rusy, celkem něco přes sto miliónů lidí a obrovská rozloha, možná větší než celá Evropa. Jenže s větší samostatností republik a s jejich vlastními státními jazyky skončí nadvláda ruštiny a změní se jazyková mapa celé oblasti. Ruština si pravděpodobně do určité míry zachová svůj význam na Ukrajině a v Bělorusku, všude jinde však se postupem času stane pouze jedním z cizích jazyků. Zůstane ovšem jednacím jazykem v OSN, už pro počet lidí, kteří jí mluví jako svou rodnou řečí, ale mezinárodní význam ztratí (pokud jej skutečně někdy měla). Pobaltí, Kavkaz, Moldávie a možná i Bělorusko budou patřit do Evropy (ostatně Rusko samo taky), Ukrajina se nejspíš taky vrátí do "latinské" části světa.

Co udělá Rusko a Rusové? Nervozitu už je cítit. Celá ta v podstatě naivní proticizinecká hysterie, antisemitismus, návrat k ruskému mesianismu jsou toho velice výrazným signálem. Ostatně impérium se rozpadá hlavně právě proto, že ruský nacionalismus a šovinismus ostatní odradil.

Rusko se tedy konečně vrátí k svým vlastním problémům. Tato obrovská země bude muset myslet sama na sebe, na svou vlastní bídu, na svou vlastní neschopnost se uživit. Má průmysl a má úrodné zemědělské kraje - bude jich muset vyžít k svému prospěchu. Moskva patrně dlouho zůstane jedním z hlavních měst světa, udrží si svůj kulturní význam, ale bude stále ruštější - ku prospěchu svému i světa. Další generace Rusů se smíří s rozpadem impéria, jako se smířila současná generace Angličanů, Francouzů, Holanďanů a koneckonců i Němců. Vyplynou stále důrazněji humanistické tradice Ruska - to pokud jde o inteligenci - a ruské kultury. Bude ovšem třeba se zříci nesmyslného rasismu - ruskou kulturu totiž nevytvářeli pouze Rusové, stejně jako francouzskou, anglickou, americkou atd. ji vytvářeli i příslušníci jiných národů a lidé nejrůznějšího původu. Co bude s "malými" na okraji? Pokud se nespojí mezi sebou nebo s jinými (třeba v nějakou novou obměnu "Republiky horalů Severního Kavkazu" nebo v nějakou konfederaci - třeba s s Gruzií nebo s Ázerbájdžánem, popř. s Tatarskem či jinými možnými kandidáty), domohou se zčásti opravdové autonomie v rámci toho Ruska, a ti, kteří potřebují mimořádnou ochranu (např. národy Severu) dostanou patrně nějakou demokratickou formu rezervací - není to ideální, ale nelze to a priori vyloučit. Asi těžko budou s Rusy chtít vycházet Čečeni, Ingušové, Balkaři, Karačajevci, krymští Tataři, Kalmyci a mnozí další, kteří byli nesmyslně pronásledováni. I to se však nepochybně časem srovná, bude-li na obou stranách dosti dobré vůle a hlavně odvahy přijít a říci: Bráško, promiň.

Národní jazyky se po létech zase vrátí do škol. Patrně se vytvoří opravdová mnohost jazyků a kultur, a zároveň se oslabí vliv ruské kultury. Zpočátku budou dominovat "národní tradice" - folklór a podobně, ale velmi brzy začnou působit, jako ostatně všude na světě, vlivy "západní". To je pochopitelné, je to otázka objevování a dohánění. I tohle nepochybně jednou pomine. Škoda, že teprve potom dojde (dojde-li vůbec) i na jiné, podobně malé - ale ukazuje se, že objevovat pro sebe sousedy je vždy vázáno na dvě nezbytné podmínky - na dostatečně vysokou úroveň "objevovatele" i "objevovaného" a na uvědomění si vlastní specifiky a problémů. To ovšem mluvím o těch malých. Ostatně po změně poměrů v Rusku (a po jeho zmoudření) budou moci pravděpodobně existovat i v jeho rámci.

Znamená to, že na periferii bývalého ruského impéria dojde k "balkanisaci"? Podle toho, co tím slovem budeme rozumět. Budeme-li se domnívat, že si bývalé kolonie okamžitě skočí po krku, projevíme tím impériu sympatie, které si rozhodně nezaslouží, a zároveň přiznáme, že ani za mák nevěříme v demokracii, v morálku a v člověka vůbec, nýbrž pouze a jen v dlouhý klacek, který jediný je schopen udržet na uzdě jakési bestiální nacionalistické vášně. Zkušenost ovšem praví, že impéria vždycky vzájemnou zášť národů spíše podněcovala, protože sloužila jako zdůvodnění nezbytnosti jejich existence. Ve skutečnosti by bylo právě impéria třeba držet na uzdě. Poskytnou-li velcí těm malým to, co sami považují za samozřejmé a nezbytné pro svou existenci, to jest přiznají-li jim aspoň stejná práva jakých užívají sami, ti malí se nepochybně brzy začnou zabývat prací na sobě samých, podnikáním, obchodem - a zanedlouho přijdou na to, že to ve spolupráci s jinými jde lépe a rychleji, budou se zkrátka integrovat a malicherné spory je brzy omrzí. Přivede je k tomu zdravý rozum - ten však se nedá nikomu oktrojovat, k tomu se musí každý dopracovat sám, je třeba jen dát mu k tomu všechny podmínky.

A Rusko? To, až se zbaví břemene impéria, zaujme konečně ve světě místo, které mu právem náleží. Rolníci se dají s fortelem do práce a uživí nejen sebe, ale půl Evropy. Technická i humanitní inteligence bude moci rozvinout své tradice a udiví svět. Rusko získá respekt, jaký dosud nikdy nemělo a realizuje své odvěké tužby - nestane se sice spasitelem světa, za to však bude konečně po zásluze obdivováno a milováno. Všemi, i těmi, kteří je dnes nenávidí.

8. Separatismus.

Když se o někom řekne, že je separatista, je to nadávka, že? Oč lépe zní, když se o někom řekne, že hájí celistvost a nezávislost své země! Ve skutečnosti takový separatista může (ovšem že taky nemusí) chtít pouze realizovat nezadatelné a všemi mezinárodními normami proklamované právo svého národa na sebeurčení. Namítat proti takovému usilování pochopitelně lze - a taky se odjakživa namítalo, namítá a zřejmě vždycky namítat bude, ať už oprávněně - lze-li si něco takového vůbec představit - či neoprávněně. Teď však jde spíš o to, z jakých posic se takové námitky vznášejí. Mám za to, že připadá v úvahu těchto pět stanovisek:

1. despoticko-dynastické: žádat o samostatnost je porušením poslušnosti, zradou na majestátu vládce, a tudíž porušením božského řádu;

2. paternalistické: každý národ ovšem má nezadatelné právo na samostatnost, ovšem teprve tehdy, když prokáže způsobilost si sám vládnout; naším úkolem a hlavním smyslem naší nadvlády je vychovat jej, což děláme svědomitě a s velkými oběťmi; žádat o samostatnost je vždy projevem nevděku k nám, ale především projevem nezodpovědnosti a politické nezralosti - je to smutné, ale výchova k samostatnosti není dosud ukončena (a bude ukončena nejspíš až tehdy, až ji národ přestane požadovat);

3. hledisko vyšších zájmů: ano, utlačovali jsme, jednou pro vždy však jsme se toho slavnostně odřekli a přiznáváme všem právo na sebeurčení. Nicméně v této době (rozuměj: v kterékoli) toto právo uplatňovat je proti smyslu historického vývoje, proti společným zájmům křesťanů, socialismu, společenství národů, lidstva (nehodící se škrtněte) a znamená zradu na společenství, a je tedy třeba udělat vše, aby se jí zabránilo.

4. hledisko ekonomické: v dané chvíli by nově vzniklý národní stát byl nutně hospodářsky nesoběstačný a jeho nezávislost by byla zcela formální; je třeba využít stávající situace k zásadní přestavbě ekonomických struktur jak v části, která se chce oddělit, tak v ostatním celku, aby bylo odtržení možné a aby mohlo proběhnout bez podstatného zhoršení situace v obou; jedině to je zárukou nejen skutečné samostatnosti, ale i možného dalšího přátelství a oboustranně výhodné spolupráce v budoucnosti.

5. Jak charakterizovat páté hledisko? Nejspíš jako hledisko modernosti. Usilovat o emancipaci národa je nemoderní, celý svět dnes spěje k integraci. Proč se domáhat rovnoprávnosti svého rodného jazyka, když se stejně dříve nebo později - spíše dříve, a ostatně čím dříve tím lépe - všichni integrují a splynou v jeden národ, a to bude... anebo raději... nebo ještě raději... Týká se to ovšem jen těch, kteří se dosud neprosadili - ať už se o to ani nepokoušejí, beztak jim ujel vlak. Jó, to my jsme jiní kabrňáci, nám už tu našimi předky těžce vydobytou národní identitu nikdo nevezme.

Všech těchto pět hledisek lze konstatovat a dokumentovat na Kavkaze, a to nejen na tom, jak je Kavkaz hodnocen zvnějšku, ale i na tom, jak hodnotí svou situaci sám.

Hledisko despoticko - dynastické formuloval kdysi v rozhovoru se mnou známý kavkazský výtvarník K. G. (nebudu uvádět jeho plné jméno, protože je nanejvýš pravděpodobné, že od té doby svůj názor změnil): náš panovník byl dědicem této země, patřila mu a měl tedy právo rozhodovat o jejím osudu. Navíc nemůže být pochyb o tom, že byl veden těmi nejušlechtilejšími pohnutkami: v krajním nebezpečí svěřil svou zem do ochrany Ruské říše, která jediná mohla takovou ochranu poskytnout, bylo to v souladu s jejími vlastními zájmy, a navíc se smluvně zavázala zachovat a hájit naši vnitřní autonomii. Nikdo nemohl tušit, že vnější nebezpečí tak brzy pomine a že Ruské impérium tak snadno, mávnutím ruky své sliby a závazky poruší. My však, jako věrní poddaní a strážci odkazu svého někdejšího vládce, jsme nyní povinni setrvat ve věrnosti impériu přes všechny nevýhody a nebezpečí, která nám z toho plynou.

Paternalistické stanovisko se donedávna nejčastěji ozývalo v oficiální publicistice - dnes už se neozývá, přesto však není na škodu si je připomenout: Jsme velikému ruskému národu, jednomu z největších, nejkulturnějších a nejpokrokovějších národů světa, zavázáni hlubokou vděčností za nezištnou bratrskou pomoc, kterou nám poskytoval a poskytuje, a to i za cenu nesmírných obětí. Utlačoval nás sice a systematicky likvidoval naši kulturu, na druhé straně však umožnil našim nejlepším synům dosáhnout vrcholů vzdělanosti na svých školách (když nám byl naše vlastní zrušil nebo nedovolil založit) a všestranně nám pomáhal budovat naši ekonomiku - největší prospěch z toho ovšem měl on sám, to však není vina ruského lidu, nýbrž carského režimu a kapitalistického systému; za to u nás zavedl, ba dokonce silou zbraní nám vnutil nejpokrokovější systém - socialismus (který se ovšem neosvědčil, ale nejen u nás, nýbrž i v Rusku, takže tím utrpěl ruský národ rovněž, a protože je větší, utrpěl daleko více než náš), atd. atd. (Dnes je poněkud komické o tom psát, ale všechny tyhle argumenty se skutečně uplatňovaly!)

Hledisko vyšších zájmů nabývalo v mnoha případech podoby jakési víceméně nedobrovolné oběti ve prospěch druhých (kteří si to vlastně vůbec nezaslouží) anebo uspokojení z toho, že si národ svým podílem na této oběti vysluhuje záštitu proti nebezpečí, které, "jak je všeobecně známo", by jinak ohrožovalo jeho svobodu a samu existenci. Dalo by se to vyjádřit asi takto: abychom uhájili svou svobodu, musíme se zříci nároku na ni. V dnešní době nabývá tahle výhrada mezinárodněpolitického rázu: Rovnováha ve světě je zajištěna jednotkami ruské armády na naší straně hranice a jednotkami NATO na druhé. Kdyby se naše republika - rozuměj: kterákoli - oddělila, nastane náhle vakuum a tudíž neobyčejně nebezpečná situace. Tady najednou neplatí žádné hranice, mezinárodní dohody ani Všeobecné deklarace práv - vojáci a tanky jsou zřejmě nad zákonem. a maličké, politicky skoro bezvýznamné zemičky se náhle stávají garanty mezinárodní bezpečnosti. Všimněme si, že v tomhle případě jde vždycky o bezpečnost nějakých velkých celků a nikdy ne o jejich vlastní, nebo jinak: jejich vlastní bezpečnost je vždycky ohrožena první..

O ekonomických hlediscích by jistě stálo za to vážně uvažovat, když se jich však užívá jako argumentů proti tzv. separatismu, dostávají i ona poněkud zvláštní ráz. Ze strany těch malých se projevují zpravidla takto: nemívali jsme hlad, pásávali jsme statisícová stáda dobytka a ovcí, naše přebytky obilí byly tak velké, že jsme je vyváželi do všech okolních zemí, naše textilní výrobky byly tak kvalitní, že jediné, čeho jsme mohli litovat, bylo, že nejsme schopni jich vyrobit tolik, kolik by jich od nás odebrali, ale co naplat, dostali jsme se do sféry světového trhu, nechali jsme si vnutit potřeby, bez nichž bychom klidně mohli žít - a dokonce šťastněji… Ale v tom se nelišíme od všech ostatních.

9. Obraz světa v masové kultuře (a nejen v ní)

Masová kultura - aspoň mně to tak připadá - napřed lidem vnutí nějakou představu o světě, a pak se podbízí nevkusu, který sama zavedla. Možná že se mnou někdo nebude souhlasit, ale o to mi vůbec nejde. Nemám totiž samozřejmě na mysli nějakou estetickou či filozofickou avantgardu, nýbrž to, co běžný čtenář se zájmem čte, na co se běžný divák se zájmem dívá a čemu se nevyhýbá ani kritik s "vytříbeným vkusem", i když se o tom, pravda, k škodě své i věci, zřídka vyjadřuje. Uvedu rovnou příklad toho, co mám konkrétně na mysli.

Začněme třeba indiánkou:

Ušlechtilí, stateční a noblesní - zejména ve vztahu k bílým dámám - rudoši se octnou dejme tomu ve sporu s naftařskou společností, jež je chce podvodem připravit o část rezervace, kterou jim "bílý otec" ve Washingtonu slavnostně přislíbil ponechat ve výhradním vlastnictví "dokud bude slunce vycházet a tráva růst", protože prospektoři té společnosti tam objevili vydatné naftové prameny. Zoufalí Apačové (Athabaskové, Černonožci, Shawneeové, atd. podle okolností) zažehnou poradní oheň a nejmoudřejší mužové kmene (zpravidla až na jednoho zhruba 115tiletého náčelníka, ale to na situaci nic nemění) se usnesou vykopat válečnou sekeru a vyhubit všechny bílé tváře asi tak v okruhu sto mil. Tu však k nim zásahem "pánaboha z mašiny" přibude starý osvědčený přítel (Indiáni ho zpravidla znají pod jménem Old Shatterhand nebo Pipi dlouhá punčocha), který napřed prokáže, že se nebojí ani mučednického kůlu, jen aby mohl svým "mladším bratřím" pomoci, a potom s jejich pomocí nebo vítězstvím v soudním procesu - ředitel naftařské společnosti se totiž šťastnou náhodou ukáže být zločincem uprchlým ze Sing-singu, na něhož je vypsána odměna 1000 dolarů - pro kmen získá padesátiprocentní účast v akciové společnosti (popřípadě zastavení prací, neboť šlo od samého počátku o podvod či omyl, v nejidealističtějším případě pak z ekologických důvodů). Jisté je jedno - bez tohoto májovsko-londonovského "nezbytného bílého muže" by to nešlo, nejspíše proto, že by jinak šlechetní rudoši podlehli agitaci extremistů z vlastních řad a posléze by musely zakročit "modré kabáty". Nebo taky z jiných, víceméně podružných důvodů. (A abychom nezapomněli na onoho 115tiletého náčelníka - ten na závěr přijme Old Shatterhanda či Pipi dlouhou punčochu za syna, čímž je učiní univerzálními dědici nenadále nabytého bohatství kmene; a dobře tak - ta naivní dítka přírody by je jistě brzy propila v ohnivé vodě.)

Další varianta je povýtce novodobá:

Pološílený prezident (popř. král) jistého maličkého státu získá (zpravidla únosem geniálního vynálezce, ale někdy také dědictvím či jinak - stojí za povšimnutí, že to nikdy nevynalezne on sám ani žádný z jeho poddaných!) atomovou bombu, paprsky smrti nebo jinou podobnou zbraň, pokud možno schopnou vyhubit všechno lidstvo naráz, a rozhodne se jí ve své dětinské nezodpovědnosti použít, aby se zmocnil celého světa. Rada bezpečnosti Spojených civilizovaných národů vyšle agenta 007, aby mu zabránil v zločinném záměru, což tento hravě zvládne díky popozítřejší technice, svět je zachráněn a onen státeček se za zpěvu hymnu "Hamburger na každý stůl!" popřípadě "Kdo nepije moskevskou vodku, je vůl" vrátí do rodiny mírumilovných národů, hlavně však se přichýlí těsněji k "mohutnému tamo dubisku", k "mohutné olši" nebo jaký zrovna strom symbolizuje nejpokrokovější a nejdemokratičtější velmoc světa. Agent 007 se ovšem ožení s dcerou onoho pološíleného krále či presidenta, čímž se stane univerzálním dědicem ... atd. jako v předcházejícím případě.

10. Jazyk

Jazyk jako znakový systém sloužící komunikaci uvnitř společnosti je nezbytnou podmínkou jejího fungování, jejím trvalým a neoddělitelným atributem. Společnost není myslitelná bez jazyka, a na druhé straně jazyk bez společnosti je pouze nefunkční abstraktní strukturou, která sama o sobě nemá hodnotu. Jazyk se ovšem vyvíjel se společností, která ho užívala, a jsou v něm zafixovány odrazy všech vztahů, funkcí, etiologických stupnic, ideologických systémů atd. všech historických fází, jimiž společnost prošla. Tím na druhé straně slouží k jejich uchování a je jedním z důležitých prostředků jejich předávání v rámci dané společnosti, ovšem pouze za podmínky, že jeho kontinuita nebyla nikdy přerušena. Jsou totiž obsaženy v sémantické a nikoli formální, gramatické struktuře, a proto nemohou být zprostředkovaně předávány a přijímány za vlastní. Čech, který se rozhodne psát např. latinsky, se nikdy nestane starým Římanem, i kdyby latinu sebedokonaleji zvládl, protože ji vždy bude filtrovat systémem, který získal výchovou, prostředím, historickou zkušeností své společnosti - a konečně i jejím jazykem. Židé nebo Irové se nemohou stát Židy nebo Iry převzetím jazyka, protože "národnostní informaci" v něm obsaženou převzít nemohou, nýbrž naopak přijímají jazyk jako vnější manifestaci své národnosti, ovšem sémantické struktury do něj vnášejí z jazyků, kterými mluvili dosud (které ovšem, když je přebírali, přizpůsobovali svým původním, a tak in infinitum oběma směry, do budoucnosti i do minulosti).

Konstatovali jsme, že jazyky nelze hodnotit podle kvality - všechny jsou stejně dokonalé, protože všechny dokonale slouží své společnosti, a jsou stejně způsobilé se rozvíjet a sloužit tedy společnosti adekvátně dál za jakkoli změněných podmínek - pokud ovšem bude zachována kontinuita. Uvádět např. středověkou vědeckou latinu jako příklad neadekvátnosti jazyka je nedorozumění, protože středověká latina nebyla jazykem žádné organicky vzniklé a vyvíjející se společnosti; vlastní latina ovšem takovým jazykem byla, se společností se vyvíjela, a výsledkem tohoto vývoje jsou románské jazyky, o jejichž adekvátnosti jistě není pochyb.

Jsou-li jazyky zcela rovnocenné co do funkce, liší se nesmírně svým vnitřním obsahem. z tohoto hlediska už není lhostejné, zanikne-li některý z nich. Je ovšem z hlediska funkce ihned zcela adekvátně nahrazen, nemůže vzniknout stav, kdy by společnost byla bez jazyka, nenahraditelně však je ztracena prvotní artikulace světa a asociativní spoje mezi jejími prvky, které byly v tom jazyce fixovány. Nejde o maličkost, jde, pokusíme-li se o metaforické vyjádření, o geny myšlenek a potenciálních vědeckých objevů, nad nimiž mávnout rukou by bylo krajně lehkomyslné.

Analogii s geny lze rozvíjet dál: živočišné či rostlinné druhy jsou ovšem navzájem stejně rovnocenné jako jazyky a vyhynou-li všechny až na několik nejodolnějších a nejpřizpůsobivějších, nebude země "pustá a nesličná", naopak, bude se zelenat plevelem a hemžit potkany a šváby. Ti ovšem nezůstanou jednolitou masou, budou se vyvíjet a diferencovat, až posléze zaplní všechny "potravní niky" a za určitou, z kosmického hlediska krátkou dobu vzniknou pravděpodobně opět specializovaní masožraví potkani různých velikostí, býložraví potkani krmní i dojní, atd. Mezitím však, než k tomu dojde, nastane zcela nezbytně dlouhé období zmatku a hladu. Civilizace bude nucena se úzce specializovat na řešení těchto problémů, mnoho vědních oborů upadne v zapomenutí, místo nich se budou ovšem horečně rozvíjet jiné, atd. atd. Bude to dobře či špatně?

Lidstvo zatím všeobecně dává přednost konzervativním snahám o uchování dnešní rozmanitosti, zakládá genetické banky, aby mohlo využívat původních botanických či biologických druhů k dalšímu šlechtění, genetickému inženýrství, a tak podobně.

Moderní jazyky ovšem spějí k vzájemnému sbližování, vyrovnávání svých sémantických systémů, rychlost tohoto integračního procesu se neustále zvyšuje, takže vznikají celé drúzy jazyků co do sémantických systémů na první pohled skoro totožných - možná že už by bylo lze hovořit o jedné celosvětové "jazykové drůze". Ukazuje se však, že v tomto procesu jsou aktivní jen některé jazyky, dokonce velmi malý počet, dost možná jen jeden "superjazyk", kdežto ostatní jsou zcela pasivní, pouze přijímají a samy prakticky neobohacují. Souvisí to zcela nepochybně s diktaturou jednoho typu civilizace, s diktaturou, vzhledem k níž se tak zvané "ideologické" či "světonázorové" rozdíly a protiklady jeví zcela zanedbatelné. Na druhé straně není nikde dokázáno, že převládající typ je nejlepší - nedostal se totiž k svému dominujícímu postavení přirozeným výběrem, nýbrž naopak způsobem zcela protipřírodním, a sice hrubým a bezohledným likvidováním všech ostatních, což se v přírodě nikdy nestává. Jednotlivý vlk ovšem hrubým násilím a bezohledně strhne srnu, vlci jako druh však nikdy srny jako druh nevyhubí, naopak, srny jsou díky vlkům lepšími srnami. Hrubé násilí a bezohlednost mezi civilizacemi nelze považovat za normální vývoj, stejně jako válku nelze považovat za normální stav. Naopak je třeba uvažovat o vyrovnávání civilizací, o to, aby měly možnost se všechny plně rozvinout a říci své slovo k vývoji lidstva.

Proces nivelizace jazyků, o kterém byla řeč, značně pokročil, dosud však zdaleka nepřevládl. Jazyky dosud nejsou jednojednoznačně na sebe zobrazitelné, a to dokonce ani ve vědních oborech, v nichž je snaha o unifikaci nejintenzivnější. Stále ještě není možný "doslovný překlad" ani mezi nejblíže příbuznými jazyky. Základní fondy jsou tedy dosud nedotčeny. Snahou lidstva by neměla být likvidace "Babylónu", který je možná svou podstatou pozitivní, nýbrž jeho maximální využití. To, co se nám dnes na něm jeví jako vada - totiž že brání komunikaci mezi jednotlivými jazykovými kolektivy, lze odstranit poměrně jednoduše: zintenzívněním překladatelské činnosti, všeobecným rozvíjením operativního bilingvismu, atp. Zdaleka není potřeba, aby všichni ovládali druhý jazyk jako svůj rodný - to ponechme jedincům, kteří to budou z nějakých důvodů pokládat za svůj cíl. Všem ostatním zcela stačí, budou-li schopni se kultivovaně domluvit, porozumět tomu, co se jim říká, a především si přečíst všechno, co potřebují. Terminologie jednotlivých oborů je vesměs unifikována v dostatečné míře a ponejvíce dokonce mezinárodní, a k běžnému dorozumění stačí několik desítek či stovek slov. I kdybychom se naučili anglicky jako Shakespeare, stejně se nebudeme podílet na vývoji angličtiny stejným směrem jako Angličané, vždycky nám bude něco přebývat a něčeho se nám bude nedostávat.

Ostatně to, co bylo řečeno výše o všech jazycích, platí samozřejmě i o našem vlastním. I ten je třeba uchovat a rozvíjet z jeho vlastních fondů. Hleďme si jej tedy, protože ať tak či onak, stejně zůstane naším hlavním médiem komunikace, koncipování i dotváření myšlenek - kdybychom na to zapomněli, ochudili bychom nejen sebe, ale pravděpodobně i všechny ostatní. O ten náš specifický příspěvek, o to, co kromě nás nikdo nevysloví.

Zároveň bychom však měli dbát, aby stejnou možnost pečovat o svůj jazyk a rozvíjet jej měli i všichni ostatní, včetně těch nejmenších a nám i světu dosud málo známých. Nikdo z nás totiž nemůže předem říci, "geny" jakých geniálních objevů, koncepcí a filozofických systémů jejich jazyky obsahují.

Ti velcí na to jednou také přijdou, ba už na to v dílech svým nejmoudřejších myslitelů přišli. My to však - pokud netrpíme komplexy méněcennosti - dávno pociťujeme sami na sobě. Proto bychom se, spolu s ostatními "malými", měli právě my stát nejpřesvědčenějšími zastánci těch ještě menších.